Rozhovor s Jorgem Semprúnem

Alice Horáčková: Cítíte se více jako španělský, nebo francouzský spisovatel?

Jorge Semprún: Abych byl objektivní, napsal jsem více knih ve francouzštině než ve španělštině. Nicméně používám oba jazyky stejně, což vede ke schizofrennímu stavu. A vnitřní pocity? Ve fotbalových zápasech fandím jako Španěl, ale jinak si připadám jako Francouz ve Španělsku a Španěl ve Francii. Vypadá to, jako bych měl dvě vlasti, ale to vlastně nejde.

Narodil jste se v Madridu, ale jako třináctiletý jste musel opustit vlast. Jak jste odchod prožíval a sžíval se s Francií?

Opustil jsem domov za španělské občanské války, ale neodešel jsem rovnou do Francie. Na podzim roku 1936 jmenoval tehdejší ministr zahraničí Julio Álvarez del Vayo mého otce, který byl univerzitním profesorem, obchodním pověřencem v Holandsku. Můj exil začal už tam, jako prudký zlom mezi dětstvím stráveným ve Španělsku a dospíváním. Ale tehdy jsem si říkal, podobně jako později ve Francii, že to není definitivní: že nejsem v exilu napořád. Když jsem roku 1939 přišel do Paříže, velmi rychle, během dvou tří let, se ze mě stal francouzský student.

Kdy vám Španělsko nejvíce chybělo?

Opravdový pocit, že se chci do Španělska vrátit a že je to má vlast, jsem získal až v Buchenwaldu. Je to zvláštní: těžko si můžete představit další hranici, snad pobyt na Sibiři. Bylo nás tam maximálně dvě stě Španělů. Komunikovali jsme mezi sebou a mně se začaly vracet dávné pocity, s nimiž přicházel i stesk. Po válce jsem si řekl, že cesta k návratu vede jedině přes boj. I proto jsem se snažil, abych se nějak zviditelnil pro komunistickou stranu, která mě mohla poslat zpátky do Španělska.

Co vás tak brzy nasměrovalo k politickému zájmu?

Velkým vzorem byl můj otec -zemřel roku 1965. Byl katolík, liberál a zároveň levičák, což byla ve Španělsku 30. let velmi zvláštní kombinace. Spolu s dalšími přáteli vedl církevní časopis a věnovali se levicovým aktivitám, které souvisely s republikou. Dále tu byl strýc, maminčin nejoblíbenější bratr Miguel Maura Gamazo, který se stal za republiky prvním ministrem vnitra. Za studií filozofie v Paříži jsem se začal zajímat o marxistickou filozofii, což mě přirozeným způsobem směrovalo k odboji. Když ve Francii začala okupace, měl jsem pocit, že do toho musím zasáhnout, že jde o můj soukromý boj. Byla to přirozená a v té době logická cesta, včetně mého vstupu do komunistické strany, což šlo snadno - potíže začaly až později, protože jedna věc je vstoupit a druhá vystoupit.

Roku 1943 jste byl zatčen gestapem a deportován do Buchenwaldu. Co se vám vybavuje?

Kromě obecně známých věcí mám i jeden osobní příběh. V Buchenwaldu byla administrativní správa v rukou deportovaných Němců, příslušníků německých komunistů. Jako jednotlivci nic neznamenali, ale celkově tam skupina fungovala, spolupracovala a projevovala solidaritu, byť lidsky byli zlikvidováni, mnozí tam byli třeba deset let... Každý z nás měl tehdy kartu s číslem, zemí původu atd. Když jsme procházeli kolem německé skupiny, byl jsem dotázán na povolání. Odpověděl jsem: student. Jeden Němec reagoval, že to není povolání a přesvědčoval mne, abych uvedl něco jiného. Já však nechápal a trval na svém - až po chvíli mávl rukou a nechal mě jít. V té době měly význam dělnické profese, dávaly šanci, že vás pošlou někam do továrny.
Ovšem intelektuálové nebyli nic, byli posíláni do horších táborů a končili většinou špatně. Poprvé od války jsem se pak do Buchenwaldu vypravil v roce 1992: s vnoučaty, kterým bylo asi tolik jako tehdy mně. Vyprávěl jsem jim tuhle historku, když tu mě oslovil jeden z bývalých německých funkcionářů. "Mýlíte se. Mám fotokopii vašeho zápisního listu, a tam není uvedeno student - ale štukatér," poznamenal. Možná mi ta někdejší záměna zachránila život.

Své pozdější vzpomínky jste nazval Psaní nebo život. Literatura nefungovala jako terapie, vypsání se z bolesti?

Já se vždycky chtěl stát spisovatelem: od doby, kdy samostatně uvažuji. Když jsem se vrátil z Buchenwaldu, rozhodl jsem se psát: vypovědět o tom, co jsem prožíval. Při psaní mě však vzpomínky udržovaly blízko smrti, vše bylo živé a mohl bych skončit i sebevraždou, podobně jako mnoho vězňů. Měl jsem tedy dilema: psát, anebo žít. Rozhodl jsem se pro život. A pochopil, že nejlepší terapií proti vzpomínkám je politika, tam stále myslíte na zítřek: zítra svrhneme Franka.

Po sedmnácti letech jste přerval mlčení románem Velká cesta...

Sedmnáct let jsem se věnoval politické kariéře a potom se vzpomínky na koncentrační tábor uklidnily. Už to tak nebolelo, a já mohl roku 1961 - tajně, v Madridu - začít psát knihu, která měla vzniknout již roku 1945. Působil jsem tehdy jako politický představitel v komunistické straně, s kterou jsem se ovšem v té době rozcházel. Psaní pro mě bylo terapií z koncentračního tábora i ze zklamání z komunistické strany.

Mottem Festivalu spisovatelů byl výrok Arthura Millera: Není život bez ideálů. Ale co když ideály zhořknou v deziluze? Co zapříčinilo vaše první procitnutí z komunismu?

Nesouhlasil jsem od základů s mnoha věcmi: se strategií, hodnocením stalinistické minulosti či postojem španělských komunistů k ostatním zemím a komunismu jako takovému. Pochopitelně se vše nestalo ze dne na den, ale zrálo roky. Z drobností se staly velké otázky končící v radikální, globální neshodě. Přestože stále vládl Franco, ve Španělsku se společnost velice měnila, což naše strana nereflektovala. Byli jsme idealisté, kteří nevycházeli z reality.
Jednoho dne došlo k ostré výměně názorů a já byl vyloučen spolu s Fernandem Claudínem, druhým nejvýznamnějším členem strany. Myslím, že kdybych nebyl španělským komunistou, proces rozluky by byl zřejmě mnohem kratší. Jako Francouz bych odešel již roku 1956, kdy se jednalo o událostech v Maďarsku. Ale my Španělé jsme vydrželi víc: děly se velké věci a my měli pocit, že to má smysl. Aspoň jsem se snažil o některé věci bojovat, ale dopadlo to, jak to dopadlo.

Mladá fronta Dnes (17. 6. 2006)