Rozhovor s Jiřím Grušou

Olga Jeřábková: V názvu vaší knihy se objevuje nový a pro mnohé ne zcela stravitelný nový název pro naši republiku - Česko. Vám nevadí?

Ne, mně nevadí. Já opakuji, měli bychom si konečně přijít na jméno. To neustálé kolísání je dané historickou parcelizací. Vůle a schopnost držet pohromadě má i jazykové formy. Termín Německo například obsahuje historické útvary Bavory, Šlesvicko, Hesensko a mnohé další. Tedy jako u nás Čechy, Morava, Slezsko - a nikoho nenapadne se rozčilovat. Česko je komunikační prostor a praktické označení. Čím dříve si na to zvykneme, tím lépe.

OJ: Vaše kniha Česko - návod k použití vznikla vlastně na výzvu mnichovského nakladatelství Piper Verlag a byla určena původně pro německého čtenáře. Jaký je podle vašeho názoru v současné době pohled našich německých sousedů na Čechy?

To by byla dlouhá odpověď. Jsou tam přinejmenším tři roviny. Předsudečná: malí, trochu poťouchlí. Mírně obdivná: ale drží se! Integrativní: je dobré s nimi počítat. Ta třetí je postmoderní a snad vůbec nejcennější.

OJ: Ve své knize jste mj. napsal: "Čech dneška je víceméně šťoural-optimista." Můžete to vysvětlit?

To by taky bylo na studii. Ale shrnuto: náš tradiční negativismus, tj. dívat se na věci nejdříve z té horší stránky, je dán historicky - protože se nám většinou dělo něco horšího. Potřeba této negativní analýzy se však překroutila v neschopnost klást si ctižádostivější cíle. Optimismus se dá přeložit jako ochota ke změně v budoucnosti. Šťoural optimista je tedy výsledek jakéhosi kompromisu, kdyby ale neexistoval, už bychom tady nebyli.

OJ: Píšete německy i česky a patříte tedy stejnou měrou do literatury obou států. Ve kterém jazyce se vám lépe a snáze píše?

Já jsem stále v češtině spontánnější autor. Mohu v ní zkusit vše, od dialektu po starobylé tóny, od vysoké až po triviální literaturu. V němčině umím jenom Grušu. A tak píšu vlastně více německy, přinejmenším literárně.

OJ: Působil jste několik let na velvyslanectví v Německu, kde jste také předtím dlouho žil, nyní jste naším velvyslancem v Rakousku. Můžete srovnat vztahy obyvatel těchto dvou zemí k nám?

Rakousko a Bavorsko představují jihoněmecký poměr k nám, který má silnější jak negativní, tak pozitivní provázanost. Německo jako takové je nejenom stát, ale je to i svět velké různorodosti - viz vaše první otázka. Ví o nás méně, je přirozeně vstřícnější, méně aprioristické.

OJ: Václav Havel ve svém nedávném projevu ke státnímu svátku 28. října zdůraznil, že se stále nedokážeme vyrovnat se svou minulostí, a to nejen tou, od níž nás dělí pouhých dvanáct let, ale i tou poválečnou. Vnímáte to také tak?

Naše minulost je dlouhá a vrstevnatá. Od roku 1938 do roku 1989 se u nás vystřídalo, počítám-li dobře, pět různých represivních režimů. Kolaborace s nimi je zátěž prakticky všech generací, někdy i vícenásobná. Země, mám-li to říct statisticky, ztratila v tomto období své Němce, Židy a značnou část Čechů. Spojila a rozešla se se Slováky. Ztráty na životech, počítám-li jak ty české, tak německé, a také ztráty z emigrace a vyhoštění z vlasti by dnes dohromady svým počtem vydaly na jednu evropskou zemi. Poradit si s tím nebude jednoduché a my jsme po těch dvanácti letech - od roku 1989 - přibližně tam, kde byli pováleční Němci v roce 1957. Český nacionální socialismus byl červený, trval déle a korumpoval sofistikovaněji.

OJ: Zaujala vás v polední době nějaká nová kniha českého či zahraničního autora? A vy sám - máte rozepsanou nějakou novou knihu?

Líbil se mi Kunderův román L´Ignorance, dokonce jsem měl možnost tuto knihu i recenzovat. Mám spoustu poznámek, ale rozepsat nějakou knihu při této práci na velvyslanectví prostě není možné. Doufám, že se k tomu někdy dostanu. Měly by to být spíše eseje. Pracovní název: Moc mocných.

Publikoval Týdeník Rozhlas číslo 49/2001