Rozhovor s Jeffreym Eugenidesem
26. srpna 2009 10:33
V českém překladu Ladislava Nagyho letos vyšla Eugenidesova bezesporu nejproslulejší kniha Hermafrodit (v originále Middlesex), za niž byl oceněn Pulitzerovou cenou pro rok 2003. Autor, s nímž se měli možnost čeští čtenáři setkat na 13. ročníku Festivalu spisovatelů Praha, hovořil s redaktorem amerického magazínu Bomb právě o tomto díle.
Jonathan Safran Foer: Jak jste dokázal věnovat se sedm let jednomu příběhu? A jak bylo vaše dílo ovlivněno plynutím času?
Jeffrey Eugenides: Jedním z nejnáročnějších problémů bylo zůstávat při psaní Middlesexu neustále věrný původnímu záměru. Když jsem na knize začal pracovat, připadal jsem si mladý, ale když jsem ji dokončoval, cítil jsem se už spíš jako člověk ve středním věku. Tak jsem se honem honem vrátil ke dříve napsaným partiím a přepracoval je. Poslední kapitoly musely být napsané ve stejném tónu a duchu, jako ty první.
Middlesex mi připadá jako kniha, která začíná jako pohádka (i když poněkud divoká, peprná a plná intrik), a pokračuje jako příběh o životním vyzrávání. Vy máte dceru. Myslíte, že uvedené proměny stylu mohly být ovlivněny jejím vývojem?
Moje dcera se narodila zhruba uprostřed psaní. Její vliv se projevil v ději, ne ve stylu. Kniha se hodně zabývá narozením a vývojem plodu. Najdete v ní toho spoustu o tom, co prožívá žena při těhotenství, a co přitom cítí muž.
Kniha je záměrně hybridní, podobně jako její hermafroditní vypravěč. Částečně je to epický příběh ve třetí osobě, a částečně v první osobě psané vyprávění o životním zrání. Protože jsem psal o genetické podmíněnosti, připadalo mi, že musím přejít od klasických literárních forem k něčemu, co už vlastně bude knihou jednadvacátého století. Ontogeneze rekapituluje fylogenezi. V nás se dnes odhalují stopy našich předků. Chtěl jsem, aby Middlesex byl takový, aby to byla svého druhu genetická informace ve formě románu.
Když už se bavíme o rodině, styděl jste se někdy za to, co píšete?
Mám v sobě něco ze stydlivosti své matky. Zabývat se anatomickými detaily svého hermafroditniho hrdiny pro mě proto nebylo jednoduché. Ani psát o tom, jaký je život pro někoho natolik jiného než já nebylo snadné. A proto je kniha zároveň i rodinným románem. Nemohl jsem se v Galovi pořádně zabydlet aniž bych poznal jeho rodinu, aniž bych ho zasadil do perspektivy rodičů a prarodičů, jakou má kterékoliv jiné ditě. Neskrývám o něm vůbec nic, ale snažím se to dělat tak, jak by se to líbilo mé matce: taktně.
Co byste své tvorbě nikdy neobětoval?
Kdysi mě děsil ten známý citát z Yeatse: dokonalost života, nebo dokonalost díla. Myslel jsem si, že takovou volbu nikdy nedokážu udělat, že nemám dost discipliny, ani odhodláni. Znělo to tak hrozně asketicky. Ale teď vidím, že moje dílo je do značné miry můj život. Tvorbě jsem musel obětovat jen nepodstatné věci.
V Middlesexu je mnoho narážek na národní eposy, především řecké. Zdá se mi, že naše moderní eposy - Odysseus, Sto roků samoty, Děti noci - měly největší vliv mimo zemi svého vzniku. Mýlím se, když ve vašem díle cítím jakousi snahu napsat řecký epos pro americké čtenáře?
Nikdy jsem nechtěl psát řecko-americké eposy. Zpočátku jsem zamýšlel napsat fiktivní paměti hermafrodita. To evokovalo další literární hermafrodity,například Tiresia. Hermafroditismus vedl ke klasicismu. Klasicismus k helénismu. A helénismus k mé rodině.
Velká část románu se zabývá problémem vlivu přirozenosti a výchovy na sexuální identitu. Co vás k tomu vedlo?
Vyrůstal jsem v sexuálně nerozlišených sedmdesátých letech. Hitem sezóny byla tehdy výchova. Kdekdo věřil, že osobnost, a zvlášť pokud jde o specifické pohlavni chováni, je dána výchovou. Sexuologové a feministky nás ujišťovali, že je každé ditě tabula rasa, a role pohlavi jsou naučené. Dnes je to přesně naopak - chováni je prý ve skutečnosti dáno biologicky a geneticky. Už jsem zažil pád prvniho z obou zjednodušených pohledů. Proto nedávám dlouhé trváni ani tomu současnému.
Cítíte se někdy jako žena?
Pokud muž nápise román o hermafroditovi, neměl by váhat s kladnou odpovědi. Moji rodiče měli přede mnou už dva syny. Když mě čekali, přáli si holčičku. Dokonce už měli i vybrané jméno: Michelle. To je ale detail, nevyvozujte z toho žádné přehnané psychoanalytické závěry. Muž-spisovatel v sobě musi mit i něco ženského.
redakčně kráceno
publikováno 26. srpna 2009
foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha