Rozhovor s Jaroslavem Rudišem

Vít Kouřil: Podle literárního kritika Jiřího Peňáse držíte prst na tepu doby. Tedy: jaká tato doba je?

Jaroslav Rudiš: Mám pocit, že především hlučná, což se mně také stalo tématem románu Potichu. Hluk a rámus v něm vnímám ve více polohách: jednak jako vztahový neklid, vztahovou roztěkanost, jednak jako agresivní civilizační hluk. Například v Praze v podstatě neexistuje místo, kde byste se schoval a neslyšel město. (Mimochodem pak jsem navštívil New York a zjistil jsem, že Praha je nejklidnějším městem na světě, po týdnu na Manhattanu jsem byl úplně vyřízený…) Ale nejedná se jenom o města, když chodíte třeba do hor, je čím dál složitější najít místo, kde slyšíte jenom přírodu nebo sám sebe. Ještě to funguje třeba v Rychlebách nebo Jeseníkách, ale v Krkonoších už ne. Ale i v těch Jeseníkách nad vámi přeletí letadlo.

Ticho je dnes možná takový svatý grál, který všude hledáme. Váš románový hrdina, bývalý filharmonik Vladimír, to bere zkratkou a čistí Prahu od hluku tím, že přestřihává lidem šňůry od sluchátek a vytahuje v restauracích kabely z reprobeden. Měl jste v postavě tohoto „ekobojovníka“ nějaký reálný předobraz?

Neměl. Nápad vznikl tak, že jsme po autorském čtení seděli v liberecké kavárně s nakladatelem Joachimem Dvořákem a kytaristou Priessnitz Petrem Kružíkem, a z rádia tam řval nějaký europop. Má přítelkyně se zeptala, jestli by to nemohli ztlumit nebo vypnout. A oni, že to vypnout nejde, ale změnit jo, a pustili tam přihlouplý rock, něco jako Bon Jovi. A to už můj nakladatel nevydržel, postavil se na židli a vytrhl z bedny dráty. A v tom našem koutě bylo najednou ticho. A navíc si toho nikdo nevšiml, seděli jsme tam pak ještě asi tři hodiny. V ten okamžik mě to napadlo.

Teď mi ale kamarád z Dopravních podniků města Prahy přeposlal emailovou stížnost nějakého bývalého hudebníka, který si stěžuje na to, že v tramvajích a autobusech řve hudba ze sluchátek a že dopravní podnik by měl lidi upozorňovat, aby tu produkci ztlumili a neobtěžovali své okolí. Takže v podstatě ta postava skutečně existuje.

Věděl jste při psaní, že ve světě jsou organizace, například No Muzak v Británii, které proti hluku bojují? Sice ne tak podvratně, ale třeba psaním petic, pořádáním happeningů a podobně?

To jsem rád, že existují, i když jsem to netušil. Postava Vladimíra mě napadla až jako poslední, předtím už jsem měl napsané charakteristiky čtyř jiných hlavních hrdinů a zápletku; vlastně původně jsem chtěl psát příběh spojený tramvajemi a tramvajáky. Ale čím větší mám od románu odstup, tím se pro mě Vladimír stává postavou nejzásadnější. Možná — ale to je takové kdyby kdyby — bych teď text psal hlavně o něm a z ostatních udělal okrajové figury. A možná kdybych text v budoucnu přepisoval do filmového scénáře, také bych se na Vladimíra víc zaměřil.

Dá se z hluku vůbec nějak uniknout, když se dnes hluk i ticho poskytují jako zboží, a celý systém vlastně funguje na jejich vyvažování?  

Uniknout člověk nemůže. Ale já tady vůbec nechci mít vztyčený prst a volat „Buďme zticha!“, protože si uvědomuju, že v hluku je na druhou stranu i energie, třeba v rockové hudbě, hluk může přinášet pozitivní emoce a vášeň. Tichá vášeň, to moc nejde dohromady. Jiná otázka ale je, jestli mají lidi vůbec zájem hluku uniknout, protože oni se vlastně ticha bojí, bojí se být sami.

Ticho totiž evokuje pomalost, stáří, pasivitu…

Přesně tak, ticho není úplně sexy, i když Einstürzende Neubauten natočili skvělou desku Silence is sexy. Tu jsem mimochodem poslouchal, když jsem Potichu psal.  

Vyhledáváte s narůstajícím věkem víc ticha?

Neřekl bych. Střídám ticho a hluk, a i když rád chodím do lesa a na hory, ticho by mě dlouhodobě nudilo. Moje oblíbené vlaky i oblíbená muzika jsou hlučné, nakonec i naše literární kabarety EKG v Divadle Archa nejsou zrovna tichou záležitostí. Takže mezi tichem a hlukem těkám jako každý a hledám onu harmonii, soulad. A protože pocházím z Podkrkonoší, furt řeším ta velká města, Prahu, Berlín.

Všechny tři vaše romány jsou vlastně městské, proč nepíšete o venkově?

Musel jsem se vyrovnat s městy, ve kterých jsem žil. Ve všech těchto textech se město stalo součástí příběhu, ovlivňuje ostatní postavy, není jenom místem děje. Na městech mě baví všechny ty subkultury, baví mě dopravní prostředky — moment náhody, kdy jedete metrem a nevíte, kdo k vám přistoupí a jaký rozehraje příběh. I když, loni jsem byl v New Yorku sice z toho všeho napůl nadšený, ale taky napůl „hotový“ z toho hukotu, a strašně rád jsem se po týdnu vrátil.

Metro a vlaky jsou vašimi oblíbenými prostory. Máte v nich chuť taky přestříhávat spolucestujícím sluchátka?

Oceňuju třeba vynález německých drah, které mají ve vlacích ICE takzvané tiché vagony, kde je zakázáno používat mobily, sluchátka a podobná rušidla. A pak mají vagony se zesíleným signálem.

Vaše sympatie k vlakům vychází z dětství, nebo má i environmentální rozměr?

Má. Já jsem samozřejmě v dětství strávil hodně času na nádraží, protože můj děda Alois — odtud Alois Nebel — byl výhybkář v Sudetech a můj strýc byl výpravčí a pak přednosta stanice. Ale dráhy si cením i jako dopravního prostředku, který má nižší ekologické dopady. I když jsem teď samozřejmě ekology zklamal tím, že mám auto. U Českých drah mám akorát problém s tím, že by lidem za tu cenu mohly dát větší ne luxus, ale pohodlí, třeba přípojky na elektriku a internet. A vlastně i víc ticha, české vlaky jsou dost hlučné.

Co říkáte na dnešní státní podporu kulturních aktivit, třeba i ve srovnání s Německem?  

Ať to zní komerčně, jak chce, mám pocit, že Němci si víc uvědomují, že podporovat současnou živou kulturu je něco dobrého pro image měst, spolkových zemí, celého státu. Berlín má díky státní i magistrátní podpoře image živého akčního města, kde se něco děje, kde žijí zajímaví spisovatelé, jsou tu skvělé galerie, progresivní divadla. Tamní umělci si sice samozřejmě stěžují, že dostávají strašně málo, ale nechápou, že u nás jsou třeba víceleté granty na podporu psaní prakticky neznámé nebo finančně neporovnatelné — já jsem například dostal od nadace Český literární fond pětiměsíční stipendium na 5000 korun měsíčně, z čehož v Praze nezaplatíte ani nájem.

Při spolupráci s Divadlem Archa na hře Exit 89 jsem si taky uvědomil, že tyto kulturní instituce jsou vzácné i tím, že překračují hranice zemí — Archa spolupracuje s Němci a Holanďany — což ti noví šíbři jako pražský radní Richter nedokáží pochopit. Ohromuje mě myšlenková i intelektuální slepota těchto nových kádrů. A byl jsem hrozně překvapený, že proti jeho politice nějak razantně nevystoupili socani a že jasně proti byli jenom zelení a evropští demokraté. To je patrně pozůstatek velké pražské koalice ODS s ČSSD.

Takže si nemyslíte, že si umělci musí na sebe vydělat sami?

Ne. Sice si na sebe sám vydělávám a jsem v tom trochu individualista, ale myslím si, že kulturní dotace se společnosti vracejí zpátky. Například Divadlo Komedie by bez grantů nemohlo přežít. A právě Divadlo Komedie spoluvytvořilo skvělé představení Zmatky chovance Törlesse, které se v koprodukci s renomovaným berlínským Deutsches Theater hrálo na velmi prestižních divadelních slavnostech v Salcburku, mělo padesát repríz v Berlíně a velmi kladné recenze. To jsou věci, na které by měla být Praha hrdá, ale u nás se o nich ani neví. Praha je v Německu vnímána jako turistické muzeální město, kde je levné pivo (což už taky úplně není pravda), levné řízky (což už taky není úplně pravda) a hezký starý památky, ale nikdo o ní nemluví jako o městě, kde se něco děje, které je pro současnost inspirativní. Spíš se sem jezdí zavzpomínat.

Vzpomenete si na váš největší autorský omyl, za co se třeba stydíte?

Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel… zatím takový pocit nemám, to asi zjistím až po letech. Někdy si říkám, že bych ty postavy napsal jinak, že by třeba mělo mít Nebe pod Berlínem v sobě větší drama nebo příběh, že je roztříštěné do mnoha historek, ale možná by ztratilo na euforii nebo energii, která tam snad je. Mám tam ale třeba furt dvě chyby, které v dotiscích pořád vycházejí. Jedna z nich je, že Wartburg potřebuje olej, ale třemi čtenáři jsem byl upozorněn na to, že Wartburg je dvojtakt a že olej už je obsažen v benzínu…

Holt musíte všechno předem kontrolovat přes Google…

No to je taky fenomén, my jsme vlastně taková generace rychlého zpravodajství. Nevím, co je to třeba greenwashing (dívá se na obálku SG — pozn. aut.), zadám to do Googlu, vím to, ale zároveň to nevím, protože si to přečtu jen v pěti řádkách.

To pak musíte dohnat z našeho časopisu… Když píšete, vztahujete se k někomu? Říkáte si: to je asi blbé, co by na to řekl Mistr?

Nebe pod Berlínem jsem napsal pod velkým vlivem Hrabala a Kundery, Hrabala jsem měl v Berlíně přímo na stole a snažil jsem se nasát jeho styl vyprávění. Chvilku jsem přemýšlel, jak by o těch lidech psal on. Plus je tam velký vliv Kunderových Směšných lásek, jsou tam i v jednom momentu citované, odkazuje na něj i moje románová kapela U-Bahn, která říká, že hraje písně o nesnesitelné hořkosti bytí. Zpětně si uvědomuju, že i při psaní Aloise Nebela na mě měl Hrabal velký vliv, je tam trochu něco z Příliš hlučné samoty, Obsluhoval jsem anglického krále i z Ostře sledovaných vlaků. Hodně na mě ale mají vliv i filmy, možná jsem viděl víc filmů, než přečetl knih. My už jsme zkrátka ta vizuální google youtube generace.

Beatnici vás neovlivnili? Váš styl autorské četby mně přijde docela ginsbergovský.  

Kerouaca jsem přečetl hodně rychle, a od té doby mám rád příběhy, které se odehrávají na cestách. Ještě bych opravdu chtěl napsat dobrý road movie, příběh z auta nebo železnice.

Á propos: vaše kapela U-Bahn tu roky ohlašovanou debutovou desku ještě nevydala?

Ne. A furt se mě na to někdo ptá… Já nejsem moc muzikant, sice hraju s Jaromírem 99 v The Bombers, ale neumím moc zpívat ani na nic hrát. Ale ta kapela byla s Nebem přirozeně spojená, ten román je hodně hudební.

Říkáte, že si při psaní vždycky sestavujete nějaký soundtrack — co posloucháte teď?

Momentálně nic nepíšu, tedy žádný román, děláme s Jaromírem scénář k filmu Alois Nebel. Ke psaní Exitu 89 hrála spousta hudby, třeba Kraftwerk. A s Jirkou Havelkou a Martinem Beckerem jsme napsali pár písňových textů v českoněmčině. Ale poslouchám teď třeba brněnské dívčí duo ČokoVoko. V době, kdy si pražská hiphopová scéna hraje na ostrý gangsta kluky, a stává se tak velmi legrační parodií na sebe sama, přišel tento anti-hip-hop z kuchyně, který mě úplně nadchl.

Na koncert skupiny Jaromír 99 & The Bombers přišlo loni do brněnského Desertu asi sedm diváků včetně mě, což je vzhledem k vaším známým propagačním schopnostem dost překvapivé…

To byl zásadní koncert naší kariéry (úsměv), tam jsme si to vyzkoušeli, a v Praze pak na nás bylo asi 150 lidí. Ale na druhý brněnský koncert už lidí přišlo daleko víc a byl skvělý… A k té propagaci: když něco uděláte, je strašně důležité na dílo upozornit. Na to se tady dost často zapomíná, srovnám-li to třeba s Německem. Jedna věc je knihu napsat, a druhá dopravit ji ke čtenářům, protože v Česku vychází ročně 20 tisíc knih a čtvrtina z nich je beletrie. A upřímně si myslím, že všichni, kdo píšou, stojí o odezvu. Mě hrozně těší, když mě zastaví nějaká holka v metru a řekne, že se jí líbilo Potichu nebo Nebe pod Berlínem.

Je to jeden z důvodů, proč píšete?

To ne, ale potěší to. Pro autora je velmi cenné, když vám někdo řekne nebo napíše, že se ve vašem díle poznal nebo našel. To znamená, že jste se dotkl něčeho, co lidi prožívají. Já tedy nevím, jestli to je cíl literatury nebo není, ale přijde mi to důležité. A úplně nejvíc mě potěší, když mně lidi napíšou, že přečetli Nebe pod Berlínem nebo Grandhotel a vydali se do Berlína nebo Liberce. Nebo že na základě četby Potichu jinak vnímají jízdu tramvají. Samozřejmě jsem toto vůbec nezamýšlel, netušil jsem, že by Nebe pod Berlínem mohlo někoho pořádně zajímat — i když jsem podvědomě cítil, že Berlín má pro Čechy nějaký rajc. Že po něm trochu toužíme. Stejně jako po moři.

Pořád se cítíte být třicátníkem, který „pořád utíká a neví kam a před čím“?

To už snad mám v šestatřiceti za sebou — doufám, že nebudu utíkat od rodiny jako Petr Bém v Nebi pod Berlínem. S Potichu se mi loni uzavřela trilogie románů „utíkajících“ postav, v příští knize bych je chtěl opustit. Ale ty česko-německé vztahy tam asi zůstanou. Vlastně mám ještě napsanou dlouhou povídku o útěku dvou chaotických milenců z Berlína k moři, přemýšlel jsem, jestli ji nerozepíšu do scénáře. A s Petrem Pýchou jsme teď přepsali pro finské divadlo v Kuopiu naši starší „road movie“ Léto v Laponsku, kde se taky pořád někam utíká.

V dětství jste podle vlastních slov toužil po cestování a konzumu. Po čem toužíte teď?

Nevím, jestli po něčem úplně toužím… Jsem spokojený, se psaním, v životě. Nikdy jsem ale nechtěl cestovat po úplně celém světě, stačí mi bohatě střední Evropa, Česko, Německo, Rakousko, Polsko, Slovensko.

Nejste takový ten středoevropský nostalgik toužící po rakousko-uherském mocnářství?

Samozřejmě není náhoda, že se Lojza Nebel odehrává na železnici, ta postava k nám jakoby mluví z Rakouska-Uherska. Vnímám se jako Středoevropan, v Německu trochu jako Čech, ale když jsem tady, mám s tím češstvím trochu problém. Nejsem na to moc hrdý, protože to znamená být hrdý na traumata, která tady za náma a asi i před náma jsou. Cítím se teda spíš být součástí tohoto neklidného ostrova — když přijedu z Frankfurtu do Bavorska nebo do Drážďan, nebo jsem v Rakousku a na Slovensku, cítím se tu jako doma.

V komiksovém Aloisi Nebelovi hodně čerpáte ze sudetských reálií. Jak se díváte na současný rozvoj Sudet – nebude vám jako spisovateli líto, až ty oprýskané temné kouty nakonec nahradí způsobná zástavba?

Je pravda, že když přejedete z Německa Krušné hory, přejedete z malebných vesniček do vesniček zdevastovaných. Češi se odsunem Němců trochu sami potrestali, protože jim zůstala pustá, rozrušená země, se kterou si moc neví rady. Je fakt, že mě ta rozrušenost nějak rajcuje, že Sudety jsou nejdramatičtější část české kotliny, stvořené pro příběhy ukryté v mlze. Takové střední Čechy jsou oproti Liberecku nebo Jesenicku zoufale nudné. Sice malebné a opečovávané, ale nudné.

Ještě se vrátím k otázce z úvodu, že údajně držím prst na tepu doby, že jsem „pop“: jsem tomu vlastně rád. Jedna kamarádka mi po přečtení Potichu vyčítala, že ty postavy jsou strašný, že je jí z nich špatně, že nikdo neví, co chce. Jenomže takových lidí je kolem spousta, to je realita. My dnešní třicátníci čtyřicátníci jsme vesměs úspěšní, můžeme si v podstatě jezdit, kam chceme, koupit si, co chceme, ale znamená to také, že jsme všichni šťastní? Jsme spíš hodně roztěkaní. Což právě dokazuju v tomto rozhovoru (pozn. aut.: je to tak…).

Vydrží v té roztěkanosti vůbec něco?

No přece láska. Asi. Doufám.

Publikováno v čísle 6/2008

Společensko-ekologický časopis Sedmá generace

foto © Festival spisovatelů Praha, Petr Machan