Rozhovor s izraelským spisovatelem Etgarem Keretem

LN: Je snadné začít v Izraeli literární kariéru?

Psaní můžete těžko pojímat jako kariéru. Psaní by mělo vždy zůstat koníčkem. Když máte koníčka, který vám vydělává, je to samozřejmě příjemné, ale kdo chce dělat kariéru, musí si najít jiný obor. Je pravda, že jsme národ knihy, a literatura jde u nás na odbyt skutečně lépe než v některých jiných zemích, ale peníze si i v Izraeli vyděláte mnohem snáze, pokud umíte dobře hrát fotbal nebo se vyznáte v počítačích.

LN: Vy jste přesto zvolil psaní.

Naštěstí se neživím jen psaním knih, píši i scénáře pro film a televizi a učím scénáři štiku na filmové škole. Tři roky jsem také pracoval jako novinář.

LN: To vás pak přestalo bavit?

Spíš mé zaměstnavatele. Prý jsem si moc vymýšlel.

LN: Myslíte, že to je budoucnost spisovatelů, psát i jiné texty než jen knihy?

Myslím, že je to možná budoucnost. Rozhodně nemám pocit, že by si film, televize a knihy konkurovaly - to platí jak pro autory, tak pro čtenáře a diváky. Televize se svým publikem uzavírá jinou smlouvu než kniha. Kdyby nebyla televize, bavili by se lidé něčím jiným, ale určitě by nečetli výrazně víc knih.

LN: Cítíte se jako autor ovlivněn zemí, v níž žijete?

Podle toho, v jakém smyslu. Například izraelský film prodělal za posledních deset let poměrně významnou proměnu. Dříve se zpracovávala téměř výhradně „velká" témata. Filmy tehdy byly plné izraelských vojáků a obětí holocaustu nebo přistěhovalců - na tom samozřejmě není nic zlého, ale nejsou to jediná témata, o kterých se dá vyprávět. Když jste přišli s příběhem o tom, jak někdo ztratil dívku nebo přišel o práci, odmítli vás. Přitom i takové subtilní příběhy se přece týkají všech.

LN: Dnes je situace lepší?

Mnohem. Přesto je psaní v Izraeli podle mě pořád silně přesyceno ideologií a politikou. A tady se cítím být ovlivněn v tom druhém, vnitřním smyslu - cítím nutnost psát jinak než ideologicky, vyprávět subjektivní lidské příběhy. Zdůrazňovat věc, která se někomu může, ale jinému nemusí zdát samozřejmá, že v první řadě jsme všichni lidé.

LN: Je asi těžké vyhnout se politice v zemi, která je neustále vystavena velkému napětí a větším či menším konfliktům.

Těžké ano, ale přesto si myslím, že je to možné, a dokonce nutné. Je potřeba hledat to, co lidi spojuje. Má sestra si například vzala rabína a stala se z ní ultraortodoxní židovka. V mnoha názorech se lišíme, ale to přece ještě neznamená, že jsme přestali být sourozenci. Konflikt mezi Izraelci a Palestinci mi nejvíc připomíná jeden zážitek z dětství, kdy jsem byl svědkem nehody na dálnici. Jeden člověk zůstal ležet v autě v bezvědomí, další dva vystoupili a začali si nadávat. Místo toho, aby tomu zraněnému pomohli nebo zavolali pomoc, hádali se, kdo za to může. A to přece není řešení.

Marcel Kabát
publikovaly Lidové noviny 6. 4. 2001