Rozhovor s Isabelou Fonsecovou

LN: Jak jste se ke studiu východoevropských Rómů vůbec dostala?

Koncem osmdesátých let jsem spolu se svou babičkou navštívila Maďarsko, odkud se moje rodina vystěhovala, když mi byly dva roky. Tehdy jsem si Rómů poprvé všimla, přehlédnout je lze jen těžko. Po roce 1989 jsem chtěla sledovat vývoj v bývalém sovětském bloku a napadlo mě, že na osudu romské menšiny bude dobře vidět, jak je přechod k demokracii úspěšný. Tou dobou jsem o Rómech měla jen velmi přibližnou a rozdvojenou představu, podobně jako spousta lidí v celé Evropě. Jsou schopni obdivovat romantický ideál nespoutaného kočovníka, který ohnivě hraje na své housle, a zároveň pořádat pogromy na cikány, jež mají za zloděje a Iháře. Fascinovala mě skutečnost romského života, která neodpovídá ani jednomu z těch stereotypů, a zázrak jejich přežití po staletích útlaků.

LN: Od počátku devadesátých let se ve střední a jihovýchodní Evropě mnoho změnilo. Ovlivnilo to nějak život romských protagonistů vaší knihy?

Nijak významně. Osud Rómů je už po staletí víceméně stejný. Asi nejdramatičtější je v posledních letech vývoj v České republice. Na máločem je jasněji vidět to, že dnešní Evropa Rómům upírá identitu, než na problémech s občanstvím, které u vás mají. Uznávám, že ledacos si asi způsobili sami, ale takovéhle důsledky nejsou přiměřené. Všude, kde žijí, jsou Rómové snadným cílem nejrůznějších útoků. Nemají svůj stát, nemají reprezentaci, a všem je proto jedno, jak se s nimi jedná nebo jak se o nich mluví.

LN: Ve své knize připomínáte téměř neznámou historii dlouholetého zotročení Rómů v Rumunsku. Jak na toto odhalení, jež neodpovídá představě Rómů jako svobodomyslných kočovníků, reagovali oni sami a rumunská společnost vůbec?

Příběh romského otroctví je asi jediné opravdu původní odhalení, které moje kniha přináší. Je ohromující, že tu historii, která trvala 400 let, dnes všichni ignorují. Možná proto, že dnes je jen málo romských historiků, možná proto, že život rumunských rohlíků byl v té době také velmi tvrdý. Je ale rozdíl mezi rohlíky, kteří, jenom" třeli bídu, a otroky, jejichž děti byly často prodány dřív, než se narodily. Na stopu téhle historie mé upozornil romský aktivista Nicolae Gheorghe - velmi vzdělaný a kultivovaný člověk. Za Ceausescuova režimu byl jakýmsi „ukázkovým Rómem", byl dokonale asimilovaný a s velikým úspěchem vystudoval univerzitu. I jeho pleť je na Róma světlá. Při jakémsi sociologickém výzkumu mezi Rómy pochopil, že ti lidé nejsou jen předmětem jeho vědecké práce, že jsou on sám, že jsou i jeho budoucnost. Zavrhl proto svou „bílou" existenci a aby se naučil jazyk, pracoval jako tajemník jedné velmi barvité postavy bukurešťského romského podsvětí. Začal žít mezi Rómy a mnoho pro ně udělal.

LN: Vy sama jste typickým produktem západního intelektuálního prostředí, které velmi dbá o rovnoprávnost žen. Při pobytu v romských rodinách jste se setkala s úplně jiným rozdělením společenských rolí. Změnilo to nějak váš pohled na život na Západě?

Určitě jsem trochu pokornější. Život v romských rodinách pro mě byl i velkou osobní zkušeností. Když jsem k nim přijížděla, myslela jsem si, že vedu privilegovaný život nezávislé ženy. Oni ve mně ale viděli osobu, která je navzdory svým třiceti letům bezdětná a sama, nešťastnici, k níž je třeba přistupovat s něžným politováním, protože nenaplnila svoje základní poslání. Napadlo mě, že ty tradiční feministické hodnoty nemusejí být vždycky tak úžasné a nepředstavují nějakou univerzální pravdu. Po návratu jsem v New Yorku potkávala své přítelkyně, které žily samy, vypadaly úžasně, byly finančně nezávislé a pomalu začínaly propadat panice z toho, že nemají děti. Nechci tím říci, že bych po pár týdnech v Tiraně odmítla svůj dosavadní život a zatoužila po údělu albánské Romky. Jen jsem si s trochou nové pokory uvědomila, že ani ta západní alternativa nemusí být úplně ideální.

Ondřej Štindl

publikovaly Lidové noviny 23. dubna 1998