Rozhovor s Irvinem Welshem

Váš spisovatelský kolega Andrew Hagan říká, že jste do literatury přizval celou jednu čtenářskou obec a pražský festival spisovatelů vás nedávno představil jako autora, který vytvořil nového čtenáře. O jakého čtenáře jde?

Nevím, jak v Evropě nebo ve Spojených státech, ale v Británii moje knihy vzali do rukou i lidi, co normálně beletrii moc nečtou. Hodně mladých je taky otevřelo jako svoje první knihy vůbec. Najdete je v chudších rodinách, hodně se půjčují ve vězení a čtou je i narkomani a vyléčení lidé. Mimochodem, Trainspotting je v Británii prý nejkradenější román vůbec. Někdy za mnou čtenáři přijdou a chlubí se, že můj román ukradli v obchodě. Říkám jim, že to je v pořádku, protože mně vyplácejí honoráře i za ty ukradené výtisky. Takže jim říkám: "Jen tak dál."

Ze sedmi románů Irvina Welshe je tedy u krámských zlodějů nejoblíbenější Trainspotting. Jak je tomu u Irvina Welshe?

Já mám asi nejradši Noční můry s čápem marabu. (pozn. - česky kniha vyšla v roce 2003)

Proč?

Myslím, že funguje na více rovinách a vypráví příběh, který jsem skutečně chtěl říct. Když to srovnám třeba s Trainspottingem, což je moje vůbec první a nejprodávanější kniha, Noční můry s čápem marabu je knížka, kterou jsem chtěl vždycky napsat. Trainspotting pro mě znamenal spíš jakési vyhánění ďábla.

Mezi úspěšnou a dobrou knihou můžou být velké rozdíly. Například Extáze (česky 2001) vyletěla v žebříčku nejprodávanějších paperbacků v Británii hned na první místo. Byla to první moje kniha, u které se to stalo, a nakladatelé byli moc a moc spokojení.

Já jsem z toho ale velkou radost neměl, protože si zdaleka nemyslím, že by to bylo to nejlepší, co jsem kdy napsal. I když ten titul byl komerčně úspěšný, pro mě to úspěch nebyl, protože se mi nepovedlo ten příběh vyprávět tak, jak jsem chtěl. Na druhé straně se nejmíň z mých knížek asi prodávají právě Noční můry, a ty mám přitom asi nejradši.

Co vás tedy přimělo vrátit se v zatím posledním románu Porno k hrdinům z Trainspottingu?

Já to ani vědomě nijak neplánoval, to spíš oni přišli za mnou. Už se mi začali objevovat při psaní knihy Lepidlo, tak jsem si říkal, že to asi nebude jen tak a že je možná čas se k nim zas vrátit.

A vážně je v Edinburghu takový fenomén točit si vlastní domácí porno, jak píšete?

Jasně. Snad všichni známí, co dřív chodili do klubů, teď pořádají soukromý dýchánky, tam si to spolu rozdají a natočí si to na video. Načež si to za pár dní zas promítají někde v hospodě a zas na to skočí nanovo...

V Londýně jsem se s tím ještě nesetkal, ale v Edinburghu to mají jako novýho koníčka. Nezaměstnaný tam nemají co dělat, navíc skoro každej z nich má DVD přehrávač a digitální kameru. Podle mě za to může moderní technologie. V 80. letech se u nás říkalo, že nejhorší kombinace jsou panelákový sídliště a drogy. Dneska jsou to paneláky a technologie.

Takže se do Skotska pořád vracíte, i když už půl roku bydlíte v americkém Chicagu?

Ano. Mám v Edinburghu permanentku na zápasy svého domovského fotbalového klubu. A vzhledem k tomu, že tam mám tolik starých kamarádů, jezdit tam je pro mě určitá jistota. Snažím se v Edinburghu být také přes léto a na Vánoce. Asi se tam budu vracet pořád.

Lidé asi často hádají, kolik máte se svými hrdiny společného a nakolik jste třeba Šoufek, Begbie nebo Renton. Co jim odpovídáte?

Na to se odpovídá dost těžko. Ty postavy jsou samozřejmě směsí několika lidí. Myslím ale, že čím víc svou postavu rozepisujete, tím víc se do vás dostává a vlastně přitom vyplývají na povrch i další části vašeho vlastního já. Poznáváte, jak byste se vyvíjeli, kdyby se třeba něco ve vašem životě nestalo. Myslím, že nejspíš jsem všech těch pět postav dohromady. Šoufek, Begbie, Spud, Renton i Nikki.

Na čem pracujete teď?

Píšu pro UNICEF v Kalkatě jednu novelu jako charitativní věc, ta by měla vyjít napřesrok. Spolupracuju také na třech filmech, které se točí podle mých knížek, a ty jsou v různých stádiích vývoje. Jsou to filmy podle Extáze, Sviňáka a Porna. Kdy se ale dostanou do kin, těžko říct. Pak dělám jeden scénář k filmu o britských fotbalových chuligánech - odehrává se to v Cardiffu. Také jsme zrovna s kamarádem dokončili scénář k filmu Hotel California. Ten je o Thajsku.

Prohlásil jste, že vás na cestování zajímá i to, co se dozvíte o vlastní kultuře. Co jste se tedy v Kalkatě nebo v Thajsku o sobě dozvěděl?

Člověk si uvědomí, jaké měl v podstatě štěstí tím, kde se narodil. I když pocházím z hodně chudé čtvrti jednoho města na Západě, měl jsem štěstí. Taky si člověk uvědomí, že vlastně sám pochází z exotický země. Člověk má tendenci považovat za exotická místa, která jsou daleko, ale když vidíte, jak se chovají jinde, zjistíte, jak je to exotický i doma.

Co je tedy exotického na Británii nebo edinburském Leithu?

Pokud budu mluvit obecně, v Británii třeba panuje mezi lidmi taková nějaká vnější agresivita. I lidi, kteří jsou si blízcí, jako by se nenáviděli. Působí to dost podivně.

Z Ameriky píšete také sloupky do britského Daily Telegraphu...

Ano, měl jsem štěstí, protože redakce Telegraphu mi dala volnou ruku, a to i přesto, že co se líbí mně, často neladí s jejich čtenáři. Asi víte, že tenhle deník je hodně proválečný. Jsem jim ale vděčný, protože jsem nic podobného dřív nedělal. Problém akorát je, že když člověk píše pravidelně jeden sloupek týdně, tak sotva jeden příspěvek dokončíte, už abyste psali další. Jinak v Chicagu učím dva dny v týdnu kursy tvůrčího psaní.

A jaké tři nejdůležitější rady tam dáváte začínajícím spisovatelům?

Vydržet u toho a psát a psát dál. Taky je třeba se vyvarovat toho, aby člověk hodil na papír jednu kapitolu nebo odstavec a hned je začal přepisovat. Napište celou story od a do zet bez ohledu na to, jak dlouho vám to trvá a jak hloupě nebo dobře to možná místy vypadá. Přece nejde o to dopsat to načisto hned napoprvý. Pak můžete tu verzi upravovat, aby z toho vaše kniha postupně vznikala. A třetí důležitá věc: Musí vás to bavit. Poněvadž když si to neumíte pořádně užít, za moc to stát nebude.

Víte předem, jak vaše příběhy dopadnou?

Někdy to určitě pomáhá, ale osobně spíš píšu podle toho, jak se mi to vyvine. Líbilo se mi, co o psaní říkal americký spisovatel Ray Bradbury, totiž že psát je jako skočit z útesu a za letu si vynalézat křídla. Mně to tak vyhovuje. Vím, že z dlouhodobého hlediska se tím často možná řítím do maléru, ale víc mě to tak uspokojuje.

Asi se radši řídím pocity, intuicí. Ty knížky jsou ve mně, nosím je v sobě. Ještě je třeba neznám, ale když budu dál psát, dostanu je ven. Nepotřebuji při psaní někam vědomě směřovat. Ten materiál mám v sobě a jde jen o to, dostat ho ze sebe ven.

A o čem bude váš příští sloupek?

Asi o Praze. Ty sloupky se jmenují "Z Ameriky" a mají mít tamější úhel pohledu, ale já už to nějak zvládnu.

Hospodářské noviny 25. 4. 2003

Autor je redaktorem BBC