Rozhovor s Ianem McEwanem

Daniel Anýž: V Praze jste poprvé, ale ve východním bloku, v Polsku, jste pobýval již v roce 1981. Zažil jste tam nástup hnutí Solidarita. Jaká to byla pro mladého západního intelektuála zkušenost?

Ian McEwan: Uvědomil jsem si, jak je vše relativní. Doma v Anglii jsem se aktivně účastnil protiatomové kampaně. Mladí intelektuálové Západu byli proti Reaganovi, proti Thatcherové, cítili jsme ve vzduchu nový kolotoč zbrojení. A v Polsku jsem najednou seděl s dvaceti intelektuály, kteří milovali Reagana, protože byl nepřítel jejich nepřítele, a chtěli, aby ještě přitlačil na Sověty. V Polsku jsem začal chápat, co znamená každodenní život v sovětském impériu, a když jsem se vrátil, tak jsem několikrát veřejně vystoupil proti politice Moskvy a známí se mne začali ptát: Aha, tak ty jsi kamarád s Reaganem, pravičák?! Některé postřehy z tehdejšího Polska, z té atmosféry, šedé, smutné, okupované země, se pak promítly do mé novely Černí psi. Při jejím psaní jsem mimochodem hodně mluvil o východní Evropě se svým sousedem v Oxfordu, Timothy Gartonem Ashem.

A kdyby na to přišlo, byl byste ochoten jít dnes znovu do ulic? Protestovat?

Do ulic asi ne, tím jsme ostatně ani tehdy nic moc nedosáhli. Ale myslím, že bych se dokázal veřejně angažovat psaním, v besedách. Mám-li být upřímný, jsem stále docela nervózní z toho, kolik ještě na obou stranách zbylo raket. A vůbec nevím, co si mám myslet o Rusku, které se stále, jak je jeho tradicí, lituje. I když válčí v Čečně, tak se lituje.

Mezi vaše nejbližší přátele patří Martin Amis a Salman Rushdie. O čem se tak spolu baví tři světoznámí spisovatelé? O zálohách, honorářích, o výhodných smlouvách?

To je takový hloupý mýtus, že spisovatelé spolu mluví jen o penězích. My se o nich nikdy nebavíme. Jsme přátelé, mluvíme o všem a o ničem, jak to přijde. O jiných spisovatelích a jejich knihách. Když vyjde nový Saul Bellow, mohu si být jistý, že při nejbližším setkání s Martinem na to přijde řeč. A naše ženy se velmi dobře znají, takže jsou to někdy takové rodinné sešlosti se spoustou řečí o dětech.

Všichni tři jste svým způsobem mediální hvězdy. Jaké to je být loven?

Britská média jsou velmi vlezlá, když si vás vyberou jako objekt svého zájmu, zasadí vás prostě do své mýdlové opery a l není obrany. V nepříjemné situaci po rozvodu s mou první ženou porušila všechny zásady, fotografie našich dětí byly na prvních stránkách novin. Novináři mi tábořili před dveřmi bytu, zvonili, tloukli. A to se netýká jen bulvárních listů, ale i takzvaně seriózní noviny Daily Telegraph či Times již také zdivočely.

Vaše druhá žena je ovšem také novinářkou v listu The Guardian...

Ano, ale myslím, že Guardian je na tom přece jen o něco lépe. I když taky dají pět stránek Spice Girls a jeden odstavec věnují nové knize Johna Updikea.

Velká mediální show se stala i z vyhlašování prestižního literární ocenění Booker Prize. Vy jste tuto cenu získal v roce 1998, ale ještě předtím jste byl dvakrát neúspěšně nominován. Jaké to je prohrát?

Booker Prize - to je dnes takový národní krvavý sport. Šest kandidátů se sejde na večeři, aby si pak pět z nich v přímém televizním přenosu prožilo veřejné ponížení. Sedíte tam jak psíci nad kostí, je tam tak čtyři pět kamer, nejméně dvě snímají vaši prohru. Sám sebe jsem se ptal, zda by literáti, které ctím, třeba Kafka, Tolstoj, na tuhle hru přistoupili.

Ale koneckonců, váš román Amsterodam se po ocenění Booker Prize skvěle prodával. To je přece pro literaturu dobré.

To je hlavně dobré pro mne! Ne, vážně si myslím, že Booker Prize je nejdůležitější pro knihkupce. Dnes je v Británii mnohem více knihkupectví než v sedmdesátých letech, a to jistě i díky literárním cenám.

Vy jste se již zmínil, že něco ze svých polských zážitků jste použil v Černých psech. Pro úvodní scénu z Nezničitelné lásky s pádem horkovzdušného balonu jste se také inspiroval reálným příběhem, a dokonce i fotbalisté, kteří ve vaší knize zahynou v blizzardu, prý ve skutečnosti kdesi v Kanadě opravdu umřeli. Jak to vypadá čistě technicky? Vy si tyhle historky pečlivě archivujete a pak jen sáhnete do desek?

Jak rád bych byl tak systematický. Ale většinou, když si něco chci vystřihnout z novin, tak nemohu najít nůžky. Když je náhodou přece jen objevím, pak si skutečně založím článek do složky s nápisem Výstřižky. Ale nejvíce nakonec využívám archiv, který mají u ženy v Guardianu. A musím dodat, že ten fotbalový příběh jsem opravdu našel v novinách, v Timesech. V roce 1995 byla v Kanadě na návštěvě královna a u příležitosti toho otiskly článek o místě s názvem Yellow Night, kam se měla královna vypravit. A tam skutečně stálo, že v prudkém blizzardu v tomto místě kdysi zahynulo všech dvaadvacet hráčů i s rozhodčím.

Mezi vaše oblíbené literáty patří Franz Kafka. V jednom rozhovoru jste řekl, že na něm obdivujete, jak velmi věcně, až naturalisticky píše o situacích, které se vymykají běžnému chápání. Ale to je přesně to, co člověka napadá, když čte vaše vlastní knihy. Takže nebýt Kafky, nebyl by ani lan McEwan?

Nepopírám, že jsem si od Kafky hodně vzal. Kombinace jeho věcnosti, s níž zvnějšku proráží do celkově absurdního vyprávění, mě fascinuje. Vemte si Proměnu. Člověk Řehoř Samsa se probudí jako obrovský hmyz a jaká je jeho první myšlenka? Že přijde pozdě do práce!

Vnímáte tady v Praze to, že z Kafky se stal skvělý turistický artikl?

Mě překvapila spíše jiná věc. Izraelský spisovatel Aharon Appelfeld tady na Festivalu spisovatelů říkal, že Prahu opustili Židé i Němci a zůstali jenom Češi. Já mám pocit, jako by tady nežili ani Češi. Jistě to je tím, že bydlím v hotelu v centru města, ale probíjím se houfy italských turistů a čeština nikde. Vlastně teprve včera, po dvou dnech pobytu, jsem stál vpodvečer na Národní třídě u obchodního domu Tesco, a najednou začali chodit lidé s nákupy a z práce a poprvé jsem cítil atmosféru města, s mluvou, s uspěchaným klapotem kroků.

To je takřka jako filmový záběr. Vy jste tady řekl, že po vašich zkušenostech s filmaři víte jedno. Čím více peněz se kolem filmu točí, tím hůře se štáb chová k literární předloze. Zároveň však říkáte, že byste chtěl pracovat s režisérem Martinem Scorsesem. Ale to by přece také byla nákladná produkce?

Já bych si také myslel, že Scorsese by měl být v Americe bohem za to, co již natočil, že peníze by pro něj neměly být problém. Ale on na svůj skvělý film o Tibetu Kundun sháněl prostředky několik let a málem jej vůbec neudělal. V Hollywoodu je všechno jinak. Mimochodem, víte, že Alex Garland, autor románu Pláž, podle kterého natočili film s DiCapriem, nakonec ani nedostal pozvánku na slavnostní premiéru?

Daniel Anýž a Honza Dědek

publikovala MF DNES 15. dubna 2000