Rozhovor s Hanou Krall

Josef Chuchma: Tancem na cizí veselce prolétne tolik příběhů, že jiný autor by z nich vydoloval tři knihy. Nejste marnotratná?

Hana Krall: Možná ano, ale nijak mi to nevadí. Nemám sílu, energii, možná ani talent zpracovávat vše, co slyším, do dalších a dalších samostatných textů. Podívejte, neustále ke mně přichází, telefonuje mi nebo píše mnoho lidí a chtějí, abych je vyslechla. Zrovna minulý týden jsem měla dva takové telefonáty a dostala jsem dopis, který napsal bývalý polský židovský důstojník, jehož Rusové za války vydali Němcům. Ti všichni mi něco chtějí sdělit a jsou vesměs neodbytní. Cítím jakýsi pocit viny, že nemám sílu to všechno vstřebávat. Třeba zrovna něco píšu a žadateli nabízím: Promluvme si na podzim. A on namítá: Copak já vím, jestli se podzimu dožiju...

JCH: Nejste z toho unavená?

HK: Šíleně, opravdu strašně...

JCH: Co děláte proti tomu, abyste neokorala a nestala se pouhým profesionálním sběratelem bolestí druhých?

HK: Na to mám velmi jednoduchý návod. Jedu do vesnického prostředí, k Narewu, což je jedna z nejhezčích polských řek. Tam mám svůj maličký dřevěný domek. Sednu si do lehátka, dívám se na řeku a říkám si: Panebože, jak je krásné, že vůbec žiju.

A není pravda, že bych byla sběratelem pouze tragických příběhů. Ze všech postav, o nichž píšu, zůstávají ve mně hlavně ti skvělí lidé. Uvedu vám čítankový příklad ze své nové knihy Důkazy bytí. Jedna žena chtěla za války zachránit tříletého židovského chlapce. Vzala si ho domů, ale neměla žádnou skrýš. Po třech dnech si už nevěděla rady. Šla do vlaku, tam ho usadila a řekla mu: Buď hodný, chvilku tady seď, počkej na mě. Odešla a už se k němu nevrátila. Chlapec skoro celý den seděl ve vagónu, byl hodný, vlak jezdil a on čekal. A průvodčí řekl úplně cizí ženě: Sedí tu dítě a je potřeba s ním něco udělat... Ta žena si ho vzala k sobě. Vykoupala ho a viděla, že to je židovské dítě, protože chlapec byl obřezán. Zachránila ho. Na jedné straně tedy existuje žena, která dítě opouští, na druhé žena, která neopouští. A pak je dav těch, kteří sedí, zabývají se sami sebou a nic jiného je nezajímá. V takové situaci se ptám - a chtěla bych, aby se tak ptal i každý čtenář: Ke komu bych se přidala?

JCH: Ovšem na většinu otázek, které kladete, odpověď nemáte a ani se o ni nesnažíte.

HK: U těch nejdůležitějších věcí života, které vytváří velký scenárista Bůh, bychom neměli být dotěrní a trvat na odpovědích za každou cenu. Mám pocit, že svět mi něco vyjevuje, a už za tento fakt jsem vděčná. Člověk by neměl chtít příliš mnoho.

JCH: V Tanci na cizí veselce Němec zachrání Žida, u některých Poláků se projevuje an¬tisemitismus. Setkáváte se s reakcemi, kte¬ré nerady vidí vaše narušování očekávatelných postojů a charakteristik?

HK: Svědomí není obecná kategorie, ale vždy záležitost jednotlivce. Když jsem v povídce Fantom bolesti psala o Němci Axelu von dem B., sama jsem se cítila nesvá, protože jsem s ním soucítila, když na začátku války seděl pod stromem a na kolenou měl položenou hlavu umírajícího přítele. Dokonce jsem - což běžně nedělám - zatelefonovala Marku Edelmanovi a zeptala se: Poslyš, to asi není v pořádku, že je mi toho. Němce líto. Marek mi říkal: Uklidni se, byli to mladí lidé, vojáčci, chápu tě, to je v pořádku.

JCH: Otázka zněla, jestli se setkáváte i s nesouhlasem...

HK: Naopak. Davy a zejména mladých posluchačů - chodí na má autorská čtení; ať ve Švýcarsku, Švédsku, Německu, nebo doma, v Polsku. Nechlubím se, prosté tak to je. Nevím přesně, co je na těch autentických příbězích přitahuje. Asi právě jejich autenticita, to, že jde o reálný, nikoli virtuální svět...

JCH: Mark Edelman, hlavní postava vaší proslulé knihy Stihnout to před Pánem Bohem, ještě žije?

HK: Ano a daří se mu dobře. Je mu šestasedmdesát, nadále pracuje jako kardiolog a velmi se zajímá o politiku.

JCH: A jak se daří vám?

HK: Výborně. Trh mi nevadí, privatizovaná jsem odpradávna - vždy jsem měla svoji tužku, svůj papír, své postavy. Jenže za komunistů jsem deset let nemohla nic vydat. Teď není cenzura, a to je hlavní. Život bez ní je úžasný!   

MF DNES, 28. června 1997