Rozhovor s Györgiem Petrim

LN: V antologii vydané k pražskému Festivalu spisovatelů jste charakterizován jako bývalý prominentní disident. Co toto označení znamená?

Byl jsem redaktorem opozičního časopisu Beszélö a členem Sociálnědemokratické strany. Je třeba zdůraznit, že v Maďarsku byla jiná situace než třeba v Československu nebo v Polsku. Silnou postavou byl Kádár, ale celý systém fungoval po svém, říkalo se mu jemná, lehká diktatura. Zajímavé je, že kdyby opoziční inteligence chtěla, mohla režim zlikvidovat během jediného dne. Nebyla přitom nijak početná, skutečné jádro čítalo šedesát až sto lidí, i s odpůrci systému necelé tři tisíce. Možná právě proto označení prominentní disident .

LN: Systém jste nezlikvidovali právě proto, že byl slabý?

Slabí jsme byli také my. Ke konci jsme ztráceli víru v sebe samé. Rostla hospodářská krize. Nemělo smysl vyprovokovat velkou akci: Kádár už byl senilní, tajná služba naprosto přeceňovala úlohu opozice. Dostávala peníze v souladu s tím, jakou vykazovala činnost. Kdyby oznámila, že nemá proti komu bojovat, znamenalo by to její konec. Kolik stála peněz? Stávalo se, že člověka sledovala tři auta a ještě tři pěší policisté. Všechno bylo jen jakoby.

LN: Ovšem i v Maďarsku hrozily tresty...

Tresty byly, ale trochu jiné. Mě zmlátili kupříkladu proto, že jsem sám provokoval. Když chtěli tentýž den potřetí ukázat průkaz, řekl jsem, že se odmítám legitimovat. Nakonec to vždy dopadlo tak, že byli sami překvapeni svojí brutalitou. Odvezli mě do nemocnice shodou okolností tam, kde jsem se narodil. Vzpomínám na tu dobu naprosto vyrovnaně.

LN: Jaké byly vztahy mezi oficiálními a samizdatovými autory?

Oficiální autoři nás neměli rádi, ba přímo nesnášeli. Báli se, že samizdatová větev ohrožuje jejich existenci. Dokonce se domnívali, že opozice může vést až k nějakému novému vstupu Rusů do Maďarska. Nechtěl jsem být nikdy symbolem, na druhou stranu mám rád dobrodružství a nebezpečí. Chtěl bych však dodat, že v Maďarsku byla situace mnohem otevřenější, nebyli jsme takoví hrdinové jako jinde. Sklad knih jsem měl nejdříve u babičky, potom u první ženy pod dětskou postýlkou. Nikoho jej ani nenapadlo prohledat.

LN: Jaká byla zahraniční podpora opozice a samizdatu? Co pro vás nejen materiálně znamenala?

Především existovala Sorosova nadace. Podporovala nás německá tajná služba a samozřejmě maďarská emigrace. Dodávali nám zejména tiskařské stroje, papír a podobné potřeby. Nejdůležitější však byl Soros. Byl žákem rakouského filozofa Karla Poppera a z toho vychází i podstata jeho podpory středoevropským zemím v rámci Open Society Found.

LN: Byla samizdatová vydání přístupná i pro zbylou část národa?

Ovšem. Jak jsem už zmínil, vydávali jsme časopis Beszélö. Je to maďarské označení pro místnost ve vězení, kde si lidé povídají skrz mříže s odsouzenci. I na obálce byly přes nápis mříže. Beszélö byl měsíčník, a třebaže se jeho náklad měnil, vždy vycházel alespoň v tisíci výtiscích o rozsahu sto až sto padesát stran. Menších časopisů bylo více, naše skupina měla dokonce vlastní nakladatelství se zkratkou AP. Je to obchodní symbol, který znamená, po převzetí zodpovídáš za zboží ty. V kontaktu se samizdatem pak měla výsadní postavení Svobodná Evropa: pravidelně tam byly předčítány veškeré publikované věci. Něco také v maďarském vysílání BBC. Náš časopis předčítali vždy a pravidelně. Se zahraniční opozicí jsme se důvěrně stýkali a byli jsme o ní i dobře informováni. Šéfredaktor Beszélö uměl česky a měl kontakty s polským disidentem Michnikem. Rozsah těchto styků byl široký a koordinovaný: po polském puči v roce 1981 jsme v Maďarsku pořádali akce na podporu dětí polských disidentů. Jejich smysl byl i v tom, že se nejednalo o čistě politickou záležitost, a opozice si zvyšovala popularitu. Jeden filmový režisér nabídl svoji vilu u Balatonu a my zorganizovali dětský tábor.

LN: Maďarský samizdat se tedy bez větších problémů dostával k současné zahraniční, to jest i české literatuře?

Kromě krátkého období padesátých let byla k dispozici všechna světová a česká díla. Kundera byl v Maďarsku přeložen vždy do tří měsíců, dobře známý byl kupříkladu také Hrabal. Časopis Beszélö navíc obsahoval samostatnou část zaměřenou na okolní samizdat a spolupracoval s lidmi, kteří hovořili polsky a česky.

LN: Objevovala se díla u nás zakázaných autorů, například Václava Havla, i na oficiálním maďarském trhu?

Pouze přes samizdat. Ale nebyl velký problém si je opatřit v cizím jazyce.

připravil Dalibor Dobiáš

publikovaly Lidové noviny 05. 5. 1998