Rozhovor s Gilbertem Sheltonem

Frank Stack: Předpokládám, že ses na začátku své kariéry rozhodl být karikaturistou. Ale na úplném začátku, myslel sis, že z tebe bude karikaturista, spisovatel, umělec, nebo co vlastně?

Gilbert Shelton: Nikdy jsem vážně neuvažoval o tom, že bych byl karikaturista. Vzpomínám si, že když mi byly čtyři nebo pět, obkresloval jsem si kreslené postavičky z komiksových stripů v novinách. Myslím, že to byl Dick Tracy, Nancy a Henry.

FS: Psal sis vlastní příběhy?

GS: Na to jsem neměl dost fantazie. Uměl jsem obkreslovat, ale ve vymýšlení něčeho jsem moc dobrý nebyl. Pamatuji si, že když mi bylo pět, řekla nám učitelka ve školce, ať si vezmeme papír a vodovky a namalujeme to, co se nám líbí. Rozhlížel jsem se kolem sebe, abych zjistil, co malují ostatní děti a namaloval to samé.

FS: Četl jsi jako dítě komiksy? Hloupá otázka.

GS: Jo, četl jsem Kačera Donalda a Malou Lulu. Víš, Disney nikdy nedovolil Carlu Barksovi, a ani nikomu jinému, aby se pod ty příběhy podepsali, ale řekl bych, že příběh o Kačeru Donaldovi v každém vydání Walt Disney’s Comics and Stories býval zábavný proto, že ho psal Barks, alespoň podle stylu. Uměl jsem číst ještě dřív, než jsem šel do první třídy, hlavně studiem Kačera Donalda.

FS: Kam jsi chodil do školy?

GS: Prošel jsem v Houstonu několik státních škol. Nejdřív jsem byl nejlepší ve čtení a v počtech, ale po pár letech jsem si nejvíc rozuměl s kreslením. Nebýval jsem ve třídě nejlepším kreslířem, ale obvykle mezi prvními dvěma nebo třemi.

FS: Neřekneš mi, že jsi na střední nikdy nechodil do kurzů umění?

GS: Na střední jsem umění nikdy nestudoval, ale chodil jsem na soukromé hodiny k jedné staré dámě, to mi bylo asi deset nebo dvanáct. Na nižší střední jsme měli klub karikaturistů a tam jsem taky chodil. Ve vstupní hale měl klub nástěnku, na které jsme každý týden vystavovali obrázky.

FS: Co jsi dělal po střední škole? Šel jsi rovnou na vysokou?

GS: Jo. Nejdřív jsem šel na Washingtonovu a Leeovu univerzitu. To je malá škola, pouze pro muže. Ale nudil jsem se tam, studium mi vůbec nešlo. Jediné, co se tam dalo dělat, bylo spolkaření, ale mě do žádného spolku nepozvali. Pětadevadesát procent studentů na Washingtonově a Leeově bylo v jednom nebo druhém studentském spolku, takže já a asi tucet dalších podivínů a excentriků sedávalo v místním baru Doc’s. Ročník jsem na dokončil a pak jsem na Texaskou univerzitu .

FS: Přispíval jsi množstvím karikatur do Texas Ranger...

GS: Dělal jsem pár karikatur, ale nebyl jsem součástí společenské scény. Nikdy jsem nebyl na žádné z rangerských večírků, a to i když jsem byl pozvaný. Většina lidí z časopisu tenkrát byla o pár let starší než já, takže si myslím, že jsem byl trochu ustrašený. Možná jsem si musel dát dvě tři piva, abych měl nervy na to jít do Rangeru a tvářit se sebejistě.

FS: Potom, co jsi získal titul, jsi šel rovnou do New Yorku?

GS: Jo, do New Yorku jsem se přestěhoval  v září 1961 a začal si hledat práci. Hledal jsem něco v oboru „historik“ – právě to jsem hlavně studoval –, ale žádnou takovou práci jsem nenašel. Měl jsem v publikačním byznysu jeden kontakt, Billa Helmera, byl teď druhým redaktorem v časopisech Escapade a Caper, a ten mi pomohl najít redaktorskou práci někde jinde. Možná bych nikdy žádnou práci nenašel, kdyby Berlínská krize zrovna nezpůsobila, že o té době psalo spousta lidí.

FS: Na to si dobře pamatuji. Sám jsem byl jedním z nich. Musel jsem skončit na fakultě Wyomingské univerzity a přesunout se do New Yorku a celé dny trávit u stolu na vojenské základně na Governor’s Island.

GS: Redaktor dvou malých automobilových časopisů Speed and Custom a Custom Rodder byl ze zálohy povolán do aktivní služby, stejně jako ty, a mě najali jako druhého redaktora, abych dával po dobu jeho nepřítomnosti časopisy dohromady. Bylo to jednoduché, prostě jsem sepsal úvodník, který už dotvořili oni. Občas jsem do časopisů propašoval své kresbičky s tím, že to jsou kresby od čtenářů.

FS: Jaká byla geneze "Wonder Wart-Hog – Hog of Steel" (Čuněte z oceli)?

GS: Tahle postavička mě napadla jednou na newyorské ulici v jednašedesátém. Dokonce si přesně vzpomínám, kde. Bylo to na rohu Avenue of the Americas a Pětačtyřicáté, ale ne že by to s tím mělo co dělat.

FS: Pamatuji si první skici, co jsi dělal, na žlutých arších...

GS: Pracoval jsem na prvním příběhu Wonder Wart-Hog na podzim a v zimě jednašedesátého, kdy jsme ty a já bydleli ve stejné čtvrti na horní západní straně Manhattanu. První příběh vlastně napsal Bill Killeen, dřívější redaktor a vydavatel Charlatan, studentského časopisu Oklahomské státní univerzity. Představil jsem Killeenovi svoje nápady pro strip s Wart-Hogem, což byl začátek s prapůvodem hrdiny, a on mi řekl, ať nezačínám s jeho původem, ať začnu s plně vyvinutým charakterem a k jeho původu se vrátím později. Nabídl se, že příběh napíše sám, a takový pak vydal v časopise Charlatan.

FS: Takže Wonder Wart-Hog poprvé vyšel v Charlatanu?

GS: Ne. ještě tu byl nový univerzitní humoristický časopis, který začal vycházet v Austinu, jmenoval se Bacchanal. Jeho redaktor patřil do skupiny chlápků, které vyrazili z Texas Ranger za to, že do něj podstrkovali sprosté obrázky a texty. Bacchanal měl být distribuován po celé Jihozápadní univerzitní konferenci, takže kvůli tomu vládlo obrovské nadšení. Časopis byl dobře udělaný, uvnitř barevný a tak, ale vyšla bohužel jenom dvě čísla. První dva příběhy Wonder Wart-Hoga byly v nich.

FS: Pak ses vrátil do Texasu?

GS: Jo. Vypadalo to, že mě taky povolají. Byl jsem v New Yorku předvolán na zkoušku tělesné způsobilosti, kterou jsem prošel, a tak jsem se rozhodl, že bude nejlepší vrátit se zase na školu a dostat odklad. Takže jsem se vrátil do Texasu a zapsal se na fakultu.

FS: To bylo na podzim 1962?

GS: Letní semestr. Když už bylo jasné, že Bacchanal skončí kvůli špatné distribuci, uvolnilo se místo redaktora v Texas Ranger, takže jsem zažádal o práci a vzali mě. Dělal jsem redaktora celý studijní rok 62–63 a v té době jsem udělal půl tuctu příběhů Wonder Wart-Hog. Některé scénáře jsem napsal sám, jiné napsal Killeen.

FS: Texas Ranger měl velký náklad. Myslím, že na svém vrcholu v roce 61–62 něco kolem 20 tisíc výtisků.

GS: Myslím, že maximum bylo 12 tisíc, ale ještě pořád to byl nejlepší univerzitní humoristický časopis. Prošel dlouhým a pomalým úpadkem, až nakonec v 70. letech umřel úplně. Nicméně potom, co jsem byl redaktorem Rangera, propadl jsem na fakultě z historie a začal tedy studovat nanovo na katedře umění. I když odvod mi myslím nehrozil. Pořád jsem měl odklad. Ale po dvou letech jsem vyletěl i z katedry umění a byl jsem konečně odveden. Ale v armádě jsem byl jenom pár dní.

FS: Jak to, že si tě tam nechali jenom pár dní?

GS: Řekli mi, že jsem zdravotně nechopen. Možná se jim nelíbilo, že jsem přiznal, že beru peyote a LSD. Byl jsem ale rád, že jsem utekl hrobníkovi z lopaty. Ve čtyřiašedesátém už šlo ve Vietnamu do tuhýho. Myslel jsem, že to mám spočítaný. (smích)

FS: Wonder Wart-Hog Quarterly vypadá ze zpětného pohledu jako první průlom v kariéře. Cos dělal pak, v roce 1968?

GS: Někdy v té době si jeden můj kamarád a pár dalších kluků v Austinu otevřelo rockovou taneční a koncertní halu a já se stal uměleckým ředitelem zodpovědným za dodání jednoho plakátu týdně. Udělal jsem jich několik ve stylu ovlivněném kalifornskými umělci a některé z nich byly fakt nádherné, s rozpitými barvami. Tisklo se jenom kolem 100 plakátů, takže dneska jsou už jen zřídkakdy k vidění. Dělal jsem to asi rok, pak jsem se v létě 68 vrátil do Kalifornie.

FS: Pokud mi paměť dobře slouží, vzpomínám si na jeden večírek v Austinu, kde jsem tě viděl s Janis Joplin.

GS: Jo, byli jsme s Janis blízcí přátelé, takže je docela možné, že jsi nás viděl spolu. Janis začala studovat na Texaské univerzitě ve dvaašedesátém. Studovala dramatické umění, myslím. Tehdy to byla doba obrovského revivalu lidové hudby a Janis každý týden zpívala na pravidelné besedě studentského svazu. Pokud jde o lidovou píseň, byla tenkrát puristkou, a když jsem jí jednou navrhl, aby zkusila rock a blues, odmítla to. Ale pak sekla se školou, ve čtyřiašedesátém odjela do New Yorku, později odjela s Texasanem Chetem Helmsem do Kalifornie, no a zbytek je historie.

FS: Ty ses do Kalifornie dostal přibližně ve stejnou dobu?

GS: V době, kdy jsem se já dostal do San Franciska, byla Janis už hvězdou. Objevili ji na Monterey Pop Festivalu a už měla album s Big Brother and the Holding Company. Obálku alba dělal Robert Crumb.

FS: Columbia Records nevydejchala Crumbovu původní přední obálku a použili místo ní zadní. Původní přední obal byl příliš vulgární, se zpocenou Janis a tak.

GS: (smích) To jsem nevěděl. Ale i tak to byl skvělý obal.

převzato z The Comics Journal #187

Přeložil Luboš Snížek

foto © Festival spisovatelů Praha, Petr Machan