Rozhovor s Garym Snyderem

Hana Ulmanová: Dříve vás spojovali s beatniky. Dnes už to neplatí?

Gary Snyder: Když řekneme beatnici, myslíme tím zpravidla dobu ohraničenou polovinou padesátých a počátkem šedesátých let, přičemž já svou tvorbou nezapadám do vzorce, jaký si lidé okolo beatniků utvořili. Nicméně se s beatniky, kteří jsou naživu, stále rád přátelím.

HU: V Dharmových tulácích Jacka Kerouaka vystupujete jako Japhy Ryder. Nakolik je ten portrét věrný?

GS: Japhy Ryder je na mně založen pouze zčásti, rozhodně to nejsem já – není to dokument, ale beletrie. Některé pasáže jsou sice více či méně pravdivá líčení věcí, které jsme spolu zažili, jako například horolezecké scény, avšak v jiných pasážích se ode mne Kerouac odklání a rozvíjí vlastní literární postavu. Až mi připadá, že Japhy Ryder je mnohem zajímavější než já.

HU: Vaši vlastní poezii ovlivnilo orientální umění. V čem spočívá zásadní rozdíl mezi uměním Východu a Západu?

GS: Nazval bych to bytím a nebytím, existencí a neexistencí. Východoasijské umění, což je přesnější termín, předpokládá, že skutečná realita se v našem světě projevuje na jednoduché úrovni. Je uměním procesu a energie – nesnaží se zachytit věci nebo objekty, nýbrž energii, které v sobě obsahují.

HU: Takže vy jste blíž té východní tradici?

GS: Vždycky jsem fungoval směrem od západní polokoule: od Spojených států a přes Pacifik do východní Asie. Evropa je pro mě krásným místem, které rád navštěvuji. Přesto bych netvrdil, že jsem nedílnou součástí východní kultury.

HU: Jednou jste uvedl, že vaše básně sledují rytmus vaší fyzické práce. Jak jste to myslel?

GS: To je záludný citát, neplatí vždy. Ale měl jsem na mysli třeba práci v horách: když jsem připravoval turistické stezky, porážel stromy pilou, bušil do skal a kamenů kladivem. Bylo to všechno fyzické a neuvěřitelně rytmické. Zároveň jsem psal básně, které byly převážně jednoslabičné, čerpaly z angličtiny, a inspiroval jsem se monosylabickou čínskou poezií, kterou jsem tehdy četl.

HU: V encyklopediích býváte charakterizován jako dědic Henryho Davida Thoreaua. Cítíte se tak?

GS: Není to úplně pravda. Zaprvé Thoreau neměl nic se ženami, zatímco já měl spoustu přítelkyň a čtyři manželky – i když připouštím, že kdyby Thoreau žil déle, třeba by se zapletl. Zadruhé jsem nikdy nebyl v izolaci: s výjimkou období v horách jsem vždycky žil a pracoval s jinými lidmi. Nejsem stejný typ člověka, ostatně pocházím ze Západního pobřeží a takzvané pracující třídy.

HU: Vzděláním jste antropolog. Ovlivnilo to vaše psaní?

GS: Antropologie je v podstatě prodlouženou rukou historie, sahá desítky tisíc let zpátky. Do své tvorby jsem včlenil fragmenty i přímé citáty z ústně předávané tradice amerických indiánů. Velice dobře se mi pracovalo s postavou kojota – naší verzí šprýmaře, která je, řekl bych, indiánskou verzí dada.

HU: Angažujete se v ekologii. Jsou podle vás současné změny klimatu jen přirozeným výkyvem?

GS: Globální změny klimatu mají dlouhou historii s ohromnými výkyvy oběma směry, ale zdá se, že se nyní děje něco víc. Pozice americké pravice, která oteplování považuje za spiknutí liberálů, se hroutí stejně jako se hroutí Bushův odpor – vědecké důkazy se hromadí a prokazují, že změna klimatu je realitou. Otázka, co ji způsobuje a jak bude nebezpečná, zůstává otevřená. Někteří vědci tvrdí: je skvělé, že diskutujeme o řešení, ale je příliš pozdě. Přesto nemyslím, že je současné oteplování tak hrozné – hrozné je pouze pro lidstvo. Je docela možné, že příroda se v širším slova smyslu dokáže přizpůsobit.

Hana Ulmanová (amerikanistka)

MF DNES, 11. června 2007