Rozhovor s Garym Shteyngartem

Hana Ulmanová: Cítíte se vděčným přistěhovalcem a stoprocentním Američanem, nebo je to dnes, kdy jsou Spojené státy jedinou světovou velmocí, docela problém?

Gary Shteyngart: Jsem vděčný rodičům, že se mnou opustili Rusko, protože to byla a je depresivní země plná nejrůznějších nepořádků, z nichž se do jisté míry vzpamatovala jen Moskva; i Petěrburg mi se všemi jasně vymalovanými fasádami spíše připomíná velikou Potěmkinovu vesnici. Imigrace je ale vždycky trochu tragická zkušenost, protože se musíte vzdát svého jazyka a kultury, což v mém případě znamenalo, že na místa Čechova a Rimského-Korsakova nastoupila televize a v ní Dallas. A navíc jsme se do USA přistěhovali během války v Afghánistánu, kdy vládly silně protiruské nálady - pro mnohé Američany jsem byl tudíž komunista. Příkazem dne byla asimilace a kapitalismus. Teď si ovšem myslím, že to Amerika s mýtem o velké, bohabojné a prosperující zemi přehnala, a často si kladu otázku, jak asi skončí. Právě bydlím v Římě a troskami jedné takové civilizace, která byla o své moci, vyspělosti a neporazitelnosti přesvědčena, jsem doslova obklopen.

Na velice progresivní a liberální Oberlin College jste vystudoval politologii a jako druhý předmět tvůrčí psaní.

Diplomovou práci jsem nazval Back in the U.S.S.R. a dokazoval jsem v ní, že Sovětský svaz vlastně pomáhal některým svým republikám v budování jejich identit. Ale to bylo ještě v době, kdy byl o studium ruských a sovětských dějin, politiky a literatury ohromný zájem. Jakmile se zjistilo, že rozpad sovětského impéria nemá na zbytek světa téměř žádný dopad, přestali se Američané o Rusko zajímat. Dnes se mu v novinách dostává snad ještě méně pozornosti než jakékoli jiné části naší zeměkoule. Nesmírný vzestup naopak zaznamenala studia čehokoli, co je nějak spojeno s islámem.

Jak byste v tomto kontextu hodnotil vzdělání, které jste získal v Praze?

Na Univerzitě Karlově jsem strávil jenom semestr, a to v první polovině 90. let, takže nemohu moc srovnávat. Nicméně se mně zdá, že jsme s učiteli brzy uzavřeli nepsanou dohodu: my nechceme studovat, vy nechcete učit. Oproti domovské instituci, kde jsem psal esej za esejí, přičemž ročníkové práce měly až sto stran, jsem se opravdu mohl více věnovat pivu a českým dlouhonohým blondýnkám. Důraz se kladl hlavně na faktografické znalosti, což do jisté míry uznávám, ale také si dodneška vzpomínám, jak jsem se zpaměti učil volební výsledky jednotlivých politických stran za první republiky, které se měly objevit v závěrečném testu. Na Oberlin College zkoušela formou testu pouze jedna profesorka původem z Ghany.

Nemohu se nevrátit ke srovnání Prahy počátku 90. let s někdejším pařížským levým břehem. Přece jen už máme nějaký časový odstup, takže co na něm bylo pravdy?

Vůbec nic, tedy s výjimkou velice nízkých cen, které však dneska ani zdaleka tak nízké nejsou. Vlna expatriotů se proto přesunula dál na východ, třeba právě do Petěrburgu. Ovšem představa, že by tady žili a tvořili noví Hemingwayové nebo Steinové, byla naprosto falešná.

Velká část vaší prvotiny se ale v Praze počátku 90. let odehrává.

To sice ano, ale do pražsko-pařížského mýtu vskutku nezapadám. Román jsem začal psát až po návratu na Oberlin College a pokračoval jsem v něm dalších sedm let, kdy jsem žil v New Yorku. Psal jsem ale v úplném vakuu, nikomu jsem nic neukázal, až řediteli programu tvůrčího psaní na Hunter College, kam jsem se hlásil. Právě Changrae Lee rukopis doporučil své redaktorce, která mě po týdnu pozvala na oběd a namístě jej koupila. Jistě že se v Příručce odrážejí některé moje vlastní zkušenosti, třeba když mě před diskotékou v Poděbradech napadli skinheadi, protože jsem jim připomínal Araba. Naštěstí mě napadlo "prokázat se" kreditkou American Express. Musím ale zdůraznit, že jsem nehodlal napsat vážný román, nýbrž frašku, a ta lidi samozřejmě karikuje - jinak by se po stránkách Příručky neproháněl mafián jménem Krtek, který na potkání střílí Bulhary.

Kam byste se tedy sám umístil na literární mapě?

Nechtěl bych, aby to vyznělo, že Prahu odmítám - naopak, já i mí tehdejší spolužáci na ni vzpomínáme strašně rádi a včera večer jsem se zase báječně pobavil v Akropoli, ještě teď trochu chraptím. Příručka však spíše pojednává o tom, co pro mě znamenala imigrace, co znamená pocházet ze státu, který se rozpadl, a co znamená být rozerván mezi dvěma kulturami. Rusové v USA totiž dosud příliš nepíší, zatímco ostatní přistěhovalci od Korejců po Indy už své romány mají. Zajímavé je, že Příručku vřele přivítali nejen čtenáři mé generace a rusko-američtí Židé, ale i američtí Židé vůbec, kteří mají potřebu se nějak znovu spojit se svými východoevropskými kořeny, zatímco nemálo Rusů si stěžovalo, že je vykresluji ve špatném světle a uchyluji se ke stereotypům. Já sám se hrozně těším na přistěhovalecké romány, které teď v Americe napíší mladí muslimové.

publikoval Týden 5. dubna roku 2004