Rozhovor s Erikou Pedretti

Ivana Pustějovská: Narodila jste se v roce 1930 na Moravě, ve Šternberku, dětství jste prožila v nedalekém Zábřehu. V roce 1945 jste byla v rámci odsunu nucena odejít. Vybavíte si ještě dnes konec války?

Erika Pedretti: Ano, to pro nás byla špatná doba. Můj otec byl za války v německém lágru na nucených pracích. Na konci války za námi pěšky přišel domů na Moravu ozdobený červenomodrobílým špendlíkem jako Čechoslovák a radoval se, že je konec. Další den byl označen za kapitalistu, jeho obchod ve městě převzali Češi a on skončil na Mírově. Já a mí sourozenci jsme odešli do Švýcarska k tetě. Maminka s námi také nesměla odejít, musela zůstat.

Kdy jste se jako rodina opět shledali a proč jste si vybrali Švýcarsko? Víc lidí přece odcházelo do Německa a Rakouska.

Protože matka mého otce byla Švýcarka a naši příbuzní, teta, se za nás zaručili, což bylo potřeba. Příchod do Švýcarska ale pro nás nebyl nijak snadný, teta byla velmi chudá učitelka, vydělávala málo, a tak to bylo těžké. Rodiče za námi přišli až za rok. Tatínek později sice našel práci, ale nedostal povolení k pobytu, měl pouze povolení pro tranzit.

Takže Švýcarsko nebylo vaší cílovou zemí?

Neměli jsme v něm možnost získat dlouhodobé povolení k pobytu, takže jsme se rozhodli pro Ameriku. Všichni v mé rodině se tak stali Američany, dokonce se svým bratrem musím mluvit anglicky, totéž se synovci a neteřemi. Ale já jsem se v Americe necítila integrovaná, bylo mi dvacet let, pracovala jsem, ale měla jsem pro Ameriku špatné vychování, špatné vzdělání. Takže jsem se v dvaapadesátém roce vrátila do Švýcarska, kde jsem se ještě před odjezdem za oceán seznámila při studiích v Curychu se svým budoucím mužem.

Jaké bylo po válce Švýcarsko?

Báječné, jako ráj. Ale jen pro Švýcary. Když jste byla uprchlík, bylo to zcela jiné. Co tři měsíce se chodila ptát cizinecká policie. Proč jste ještě tady? Švýcarsko bylo bohaté, jenže Švýcaři nechtěli přijímat mnoho cizinců, nyní je to podobné, země z nich má strach. Švýcarsko je malé a mnoho cizinců nechce. Když jsem se tu vdala a stala se tak automaticky Švýcarkou, dřívější problémy zmizely.

Švýcarsko je prý velmi průměrná země. Souhlasíte?

Jistě, stejně průměrné jako jiné země. Někteří Švýcaři si sice myslí, že jsou jiní, ale nejsou. Chtějí si zachovat svá privilegia, nechtějí se dělit o své bohatství, pokud chtějí přijmout cizince, chtějí jen ty bohaté, ne uprchlíky. Myslím, že stejné věci chtějí lidé v Německu, v Rakousku a všude jinde.

Do Čech a především na rodnou Moravu jste přijela znovu poprvé až v sedmdesátých letech. Proč jste se vrátila a proč tak pozdě?

Celou dobu jsem myslela na návrat. Opustili jsme Prahu prvního prosince 1945 a já si každým rokem v ten čas pomyslela. Už je to rok a další a další. Stejné myšlenky jsem měla každý osmý květen, což je den, kdy do Zábřehu přišli Rusové a pro nás to byl den konce války, den velkých nadějí a později i den velkého zklamání. Po celý dlouhý čas jsem myslela na vše tady. Ale musela uběhnout dlouhá doba, přes třicet let, než jsem se rozhodla si vše znovu připomenout. Také jsem si chtěla ověřit, jestli vůbec ještě souhlasí mé vzpomínky, zda ti, které jsem znala, jsou ještě stále tak milí, jak jsem si je uchovala ve své paměti. Mimochodem, když jsem je navštívila, byli ještě milejší.

Jaký byl ten první návrat?

Všechno jsem to popsala v knize Nechtě být, paní Smrti. Přijela jsem v roce 1976 a mé dojmy a pocity byly protichůdné, Měla jsem radost z krajiny, která zůstala stejná jako v mé paměti. Přijela jsem do Šternberka a ten byl jiný, hodně poničený. Vesnice, ty bývalé německé, byly ve špatném stavu, všude ruiny. Bylo to smutné. Víte, návrat někam, kde člověk dřív míval rodinu a přátele, a najednou jsou všichni pryč a všude jsou jen cizí lidé, opravdu není příjemný.

Vracíte se tedy nyní jako turistka?

Ne, pocity, které při návratech mám, jsou jiné. Jsou to podobné pocity, jaké chovám k švýcarskému Celerínu, kde jsme s manželem žili přes dvacet let, narodily se nám tam děti. I když tam už skoro třicet let nebydlím, vazba zůstává. Myslím si, že člověk se nemůže moc vracet. Buď musí zůstat, nebo jít dál. Vracet se je strašně těžké. Když jsem tady byla prvně, řekla jsem - nikdy víc! Jenže pak jsem poznala nové lidi a zjistila jsem, že pokud mě budou chtít vidět, ráda znovu přijedu. Dokonce, což je komické, jsem si s některými porozuměla mnohem rychleji než s nějakým Švýcarem. Mezi ty, s nimiž se nyní přátelím a s nimiž je mi dobře, patří třeba Adriena Šimotová.

Kniha Nechtě být, paní Smrti se v originále jmenuje trochu jinak: Engste Heimat, tedy cosi jako "těsná vlast". Proč?

Titul Engste Heimat má dvojí význam. Jeden jako něco nepříjemného, svazujícího a pak cosi vyvolávající hodně strachu. Moje babička totiž měla velmi židovsky znějící jméno. Jenže byla pokřtěna a myslím, že byla dokonce poslední dobrou křesťankou v naší rodině. Ale podle Hitlera byla Židovka a můj otec tak byl poloviční Žid, což pro nás bylo za války velmi nepříjemné. Proto my jsme opravdu čekali na Rusy jako na osvoboditele a to rozčarování, které přišlo, bylo zlé.

Už před touto knihou jste napsala knížky, v nichž byly zdejší motivy. V okamžiku, kdy jste si řekla, že už jste se s tímto tématem vyrovnala dostatečně, přišla válka na Balkáně a obrázky, které jste znala z dětství: bezcílně bloudící uprchlíci, násilí. Tehdy jste sedla a napsala Engste Heimat, dokonce plánujete celou trilogii. Řekněte, koho ve Švýcarsku mohou zajímat vzpomínky ze Šternberka?

Patřím ve Švýcarsku k trošku známým autorům, takže se čeká, co napíšu a vydám. Tudíž to není tak zlé. Ale lidi opravdu toto téma zajímá, protože já přece nepíšu jen o tom, co bylo, ale v knihách je i to, co se stále děje. A například chorvatské nebo balkánské děti mají dnes podobné strašné prožitky jako já tehdy.

Pocházíte z německé rodiny, která po roce 1945 nedobrovolně odešla z Moravy. Jak se díváte na diskusi, zda je potřeba se za hrůzy, které se děly na té i oné straně, omluvit?

Máme ve Švýcarsku teď podobný problém s minulostí. Vzpomeňte na problém židovských kont. Švýcaři si dlouho mysleli, že jsou nejlepšími lidmi Evropy, že vždycky dělali jen dobré věci. A najednou se zjišťuje, že to tak není, že také profitovali na osudu Židů. S těmito zjištěními se ovšem vystupňoval v zemi antisemitismus, protože Amerika tlačila na Švýcarsko, tedy hlavně na banky, aby se vypořádaly s tím, co se stalo.hyby, dokonce hodně chyb. Domnívám se, že je bezpodmínečně nutné mít vědomost o tom, co se stalo. Každé individuum musí vědět a musí si udělat jasno v tom, kým je a kým není. Stejně tak to musí udělat každá země, jedno, zda Česká republika nebo Nizozemsko či Dánsko. Každý stát se musí se svou minulostí vypořádat, ale lidé by měli dát pozor, aby se tyto věci nezneužívaly politicky.

A ta omluva?

Myslím si, že ti, kteří by se omluvit měli, se stejně nikdy neomluví. Takže omluva nebo neomluva... To nemá žádný význam, vždyť ti, jichž se týká, povětšinou nežijí. Navíc se domnívám, že události, které se staly za druhé světové války, jsou stejně dávné jako ty, které se přihodily za války třicetileté. Co s tím dnes? Když sem jezdím, znám většinou mladší lidi, kteří se narodili po válce a s tím, co se stalo, nemají nic do činění. Koho je mi líto, jsou mí prarodiče, staří lidé, kteří odešli v pokročilém věku a nemohli začít znovu. To je smutné. Jiná už byla situace mých rodičů. Tatínkovi bylo pětapadesát, když přišel do Švýcarska, a i když byl zničený po pobytu v lágrech, dokázal ještě jednou začít.

Je tedy víc potřeba individuální omluvy než státního gesta?

Ovšem. Potrestány by ale měly být konkrétní kriminální zločiny, které se staly. Našla jsem teď pár dopisů svého strýce, které psal mě tetě z německého lágru. Psal jí - neutíkejte před Rusy, nezabijí vás. Pokud se dáte na útěk, budou vás všichni povazovat za nacisty a bude to hrozné. S tím, co se po válce dělo, neměla většina normálních Čechů nic společného. To byla věc těch, kteří měli najednou potřebu dokázat, že nekolaborovali, nebo těch, kteří měli na svědomí opravdu strašné věci. Ti by měli být potrestáni. Ale ostatní, a většina je nevinná, se přece nemusí omlouvat. Já nevěřím na kolektivní vinu. Víte, když se dějí věci, o nichž mluvíme, většina lidí se dívá jinam, odvrací oči. Občas se sama sebe ptám. I my vidíme všechno, a co děláme? Jako dítě jsem si myslela, že když lidé v Americe a jinde ve světě zjistí, co se děje, tak se to rychle zastaví. Nestalo se. A dnes je to stejné. Všichni všechno vidíme v televizi, přihlížíme a myslíme si, nedá se nic dělat. A stejně to samé říkali Češi i Němci.

Není to pro vás depresivní, vidět po tolika letech na Balkáně zážitky z vlastního dětství?

Strašně. Hodně lidí mé generace už tohle všechno jednou prožilo, vědí, co to znamená. Bohu-žel, solidarita mezi obyčejnými lidmi není příliš vyvinutá. Přece, když se stane něco, s čím nejsem zcela srozuměna, musím jít a říci, jsou věci, které jsou nepřijatelné! Lidé musí společně něco udělat. Vždyť ve společnosti je devadesát procent lidí, kteří s tím, co špatného se děje, nesouhlasí, a dvě, pět nebo deset procent fanatiků nebo politiků, kteří naopak za tím zlem stojí. Jenže lidé jsou vychováni k respektu k autoritě a řeknou si - nemůžeme nic dělat. I proto se teď s jistou nadějí dívám na internet. Lidé mohou díky němu dostat jakékoli informace a dát najevo, co se jim nelíbí a co už nestrpí.

Kým se vlastně cítíte? Sudetskou Němkou, Moravankou, Švýcarkou?

Považuji se za antinacionalistku.

Kde je pak ta vlast, Heimat, o které píšete?

Vlastně jsem nikdy ve svém životě slovo Heimat nepotřebovala, pouze k titulu knihy. Kde tedy mám vlast? Tam, kde mám zahradu, jsem doma. O zahradu se musíte starat, pečovat a čekat, jak vaše snažení dopadne. Kde nemám zahradu, nejsem doma. Tam kufr nevybaluji.

Ivana Pustějovská pro MF DNES (26. června 2001)
foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha