Rozhovor s Elmorem Leonardem
27. února 2009 10:16
publikoval Týden v roce 2002
Jan Rejžek: Festival spisovatelů Praha, jehož jste byl hostem, měl podtitul „Pozor na jednoduché myšlenky". Nejsou ale detektivky a krimi romány kritiky opovrhovaným žánrem právě proto, že je často obsahují?
Elmore Leonard: Já svůj žánr obhajovat nemusím, crime fiction je zkrátka crime fiction. Píšu žánr, který se mi líbí. Nemám ambice získat Nobelovu cenu za literaturu. Mě prostě baví sednout si ke stolu a psát příběhy.
JR: Proč jste vůbec začal psát?
EL: Vždycky jsem rád vyprávěl. Už když jsem začal chodit v deseti s kamarády do kina, kluci potom chtěli, abych jim znovu přeříkal Kapitána Blooda nebo Pána sedmi moří.
JR: Měl jste nějaký jasný vzor?
EL: Počátkem 50. let mé inspiroval Hemingway tím známým úsporným stylem. Když jste otevřeli jeho knížky, trklo vás, kolik stránek netvoří nějaké rozvleklé popisy, ale stručné dialogy.
JR: Je pravda, že jste první román psal tajně při zaměstnání v reklamní agentuře do pootevřeného šuplíku, aby vás nenačapali?
EL: Ne, to je přehnané. Já jenom vstával ráno už v pět a dvě hodiny jsem psal, pak jsem šel do agentury a smolil reklamní texty o chevroletech.
JR: Píšete ručně nebo na psacím stroji. To se bojíte, že byste si na počítači novou knížku vymazal?
EL: Asi jsem konzervativní. Svou první povídku jsem psal na stroji v roce 1951 a vzpomínám si, že jsem strávil spoustu času škrtáním nepovedených vět, proto radši píšu rovnou perem. Když chci něco škrtnout, tak to je hned. Mně se navíc počítače na pohled nelíbí.
JR: Proč jste začal kariéru psaním westernových povídek?
EL: Protože v 50. letech byly velice oblíbené. Trh s časopisy byl velký, povídky tiskly i lepší magazíny, platili za ně dobře, dva centy za slovo. Pak se westernů chopila televize se seriály v hlavních vysílacích časech a byl konec.
JR: A vy jste po letech pro televizi napsal svatokrádežné pokračování filmu V pravé poledne!
EL: Máte pravdu, neměl jsem to dělat a neměl to dělat nikdo! To byla hrůza!
JR: Proč jste pak od westernů přešel k detektivním románům?
EL: Jak jsem řekl, trh s westerny se rozplynul, ale detektivní romány byly vždycky populární. A jsou. Když se podíváte na žebříček bestsellerů v The New York Times, zjistíte, že polovinu z první patnáctky tvoří právě detektivky a thrillery. Nebudu předstírat, že mi nejde o komerční úspěch, živil jsem taky rodinu s pěti dětmi, ale vždycky jsem se snažil spojit příjemné s užitečným.
JR: Jak se tenhle žánr změnil od časů Raymonda Chandlera nebo Rosse McDonalda?
EL: Právě. Zdálo by se, že ne moc. Až příliš mnoho autorů se inspirovalo a inspiruje jejich soukromými detektivy. Já osobně si od nich nevzal-nic. Rozhodl jsem se popisovat zločiny autentičtěji a hlavně si vzít jako hlavní postavu záporný typ, který je samozřejmě mnohem zajímavější, žádného klaďase, který vždycky vyhraje. Trvalo mi pár let a dvacet knížek, než si na to čtenáři zvykli a já do těch žebříčků pronikl. Někdo dokonce říká, že jsem otevřel dveře autorům, kteří nepíší podle chandlerovských klišé.
JR: Kritika oceňuje humor vašich knih. Vtom vás asi Hemingway neinspiroval.
EL: V jeho románech se fakt moc nenasmějete. Musel jsem hledat jinde. Chtěl jsem do děje vnést trochu ironie a vcítit se do těch záporných postav a směšných situací, které prožívají. Když se točil film Chyťte ho!, studio ho propagovalo jako komedii, ale já jsem to výslovně zakázal. Ačkoli jsou tam podle režiséra veselá místa, trval jsem na tom, aby všechno působilo vážně. Ať si divák vybere, čemu se bude smát.
JR: V románu Buď v klidu se dosti zasvěceně zabýváte hudebním průmyslem nebo spíš jeho mafiánským pozadím. Kterou hudbu ale máte rád?
EL: Nejradši poslouchám jazz, ovšem v souvislosti s přípravou této knížky jsem se musel ponořit do rockové muziky, což byla hudba, na níž vyrůstaly mé děti a mě tehdy jaksi minula. Tak jsem to snad dohonil.
JR: Jak se vám při natáčení Jackie Brownové spolupracovalo s Quentinem Tarantinem? Je to prý takové zlobivé dítě.
EL: On je velký fanoušek mých knih. Ví o nich víc než já sám. Jako teenager dokonce jeden můj román ukradl v knihkupectví, chytli ho, ale na druhý pokus už knížku ukradl úspěšně. Chtěl dávno natočit Jackii Brownovou, ale napřed se rozhodl pro Pulp Fiction.
JR: Nemají některé scény z Pulp Fiction charakter vyslovené „leonardovské" pocty? Třeba v dialozích?
EL: Ano, možná hned v té úvodní scéně, kdy si ti dva kluci povídají v autě o hamburgrech a pak vytáhnou pistole.
JR: Jak vidíte teroristický čin z 11. září pohledem spisovatele? Bylo to jako z akčního filmu?
EL: Viděl jsem to u snídaně v televizi a nevěřil jsem vlastním očím. Unést letadlo a narazit do něčeho tak symbolického: to by ani Tom Clancy nevymyslel.
JR: Co se změnilo ve společnosti po onom datu?
EL: Především jsem tu změnu poznal na letištích, kde mi snad stokrát prohlíželi boty. Ta zvýšená bezpečnostní opatření mi připadají přehnaná, když kontrolují i babičky, které cestují někam za rodinou a nedá se předpokládat, že by šlo o afghánské teroristky.
JR: Nové tisíciletí začalo jako podle Nostradamových proroctví. Co nás v něm ještě čeká?
EL: Ale prosím vás, nové tisíciletí s tím nemá n: společného. Když pominu pošuky, kteří si dělali zásoby jídla a pití v předtuše konce světa. Už od dob křížových válek tu přece vždycky byly nějaké mezinárodní nebo náboženské konflikty a bohužel budou dál, dokud se lidé, jak to říct, dokud se nenaučí vzájemně milovat.
Jan Rejžek, publikoval Týden 2002
foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha
-65f8ca6243cf4_185x123.jpg "Den Michaela Cunninghama")
-6507dcc48fb3a_160x60.jpg)
