Rozhovor s Edou Kriseovou

Spisovatelka Eda Kriseová vystudovala žurnalistiku, byla redaktorkou Mladého světa a Literárních novin. Po roce 1969 nesměla publikovat; pracovala v Archivu UK, od 1976 v domácnosti. Patřila k okruhu pražského samizdatu, publikovala v zahraničí. Ve dnech 21. až 25. března 2004 byla Eda Kriseová hostem mezinárodního Festivalu spisovatelů Praha.

Libuše Bělunková: Na festival jezdí už léta vynikající světoví spisovatelé diskutovat o politických a společenských otázkách. Kdo vás zaujal?

Eda Kriseová: Chodím tam už několik let, protože mě samozřejmě zajímá svět, ve kterém žiju, a zajímá mě, co si o něm myslí spisovatelé. Nemyslí si nic zas tak zvláštního, ale umějí se vyjádřit. Zjišťuji, že nejvíc mají co říci spisovatelé, kteří žijí v nějaké nejistotě, v zemi, kde demokracie není samozřejmá, kde, jak letos říkal H. M. Enzensberger, není nuda. Vloni jsem se byla podívat na diskusi Arundhati Kovové, Amose Oze a Edny O'Brienové. Těm lidem o něco jde, zvláště Indce a Izraelci. Naopak kosmopolitní Američané, kteří se už necítí doma ani v Americe, žijí v Londýně, pak v New Yorku, v Paříži, mluví tak, že mám pocit, že všechno vnímají značně povrchně, letem světem. Jsou to profesionální vystupovači, budí dojem, že jsou ohromně znalí světa, ale vlastně ho neznají, protože nemají jedinou podstatnou lidskou zkušenost, jako máme třeba my (ne že bych si to chválila) z roku 1968 nebo 1989. Zážitek okupace a totalitního režimu se zkrátka na člověku projeví, prohloubí jeho vnímání a pocit zodpovědnosti.

Na pondělním večeru jste vystupovala s N. Gordimerovou, H. M. Enzensbergerem a G. Shteyngartem; mluvili jste o „pesimismu vůle a optimismu intelektu". Ohledně optimismu jste si zřejmě porozuměly s jihoafrickou spisovatelkou N. Gordimerovou, která celý život vystupovala proti apartheidu. 

Naše názory se setkaly, když jsme odpovídaly na otázku, je-li v deziluzi, v níž žijeme, nějaká naděje pro tento svět. Podle mě je jediná naděje v jedinci. Jedině jedinec, který nebude lhostejný, může spasit tento svět, je-li spasení ještě vůbec možné. Nemůžeme svět změnit, můžeme ale změnit sebe a vytvářet kolem sebe snesitelný a lidský svět. Paní Gordimerová na konci diskuse mluvila o Mandelovi, který byl asi pětadvacet let zavřený na ostrově a stále se nevzdával, a všichni včetně ní z něj brali sílu a naději. Já jsem měla na mysli jednotlivce jiného typu, každého z nás. Včera se mluvilo i o vůli. To je velmi diskutabilní věc. Zaznělo, že válka je zhůvěřilá lidská vůle.

Myslíte si, že se z mladých českých autorů také stávají profesionální vystupovači? Začíná tu být nuda?

To ještě není nuda, ještě ne. A hlavně, všechno je reakce na akci. Po změně, jak Němci nazývají rok 1989, jsem si říkala, že česká literatura je konečně svobodná, už nedostává úkoly. Česká literatura možná není světová proto, že pořád měla nějaké neliterární úkoly: obrozovat národ, vychovávat ho, přizpůsobovat se jeho úrovni, bojovat proti válce, proti fašismu, za komunismus, proti komunismu. Očekávala jsem výbuch kreativity, který se zatím neodehrál. Na to mi jednou Adam Michnik řekl, že velké romány vznikly až třicet let po Francouzské revoluci. To zkrátka nejde hned.

Moje reakce na nynější situaci je taková, že nechci, aby literatura byla angažovaná, ale myslím si, že člověk, spisovatel, má být angažovaný, má být občan, nyní, v době, kdy je tento svět ohrožen ve svém bytí, ve svém přetrvání. Vloni mě na festivalu zaujal vynikající spisovatel Amos Oz. Říkal, že když píše román, zavře se doma, ode všeho se odřízne a tvoří své postavy. A když najednou vybuchne bomba, vyběhne, naštve se, odloží román a napíše esej proti politice vlády. Reaguje jako občan a pak se vrátí k románu. Napsal tak už asi čtyři sta esejů.

Vidíte kolem sebe ty jedince, ve které vkládáte všechnu naději?

Vidím. V politice ovšem ne.

Potkala jste nějakého v kulturní politice, při organizaci kulturního provozu?

To vůbec ne, naopak. Stačilo by pár úředníků na vyřizování finančních záležitostí, kdežto my máme úředníky přes kulturu na ministerstvu zahraničí, na ministerstvu kultury, různá kulturní střediska. Všechny ty peníze spolykají platy úředníků.

Éra jedinců na těchto kulturně-poli-tických postech, zvláště těch namířených do zahraničí, v kulturních centrech, na velvyslanectvích, skončila v druhé polovině devadesátých let. Pak nastoupili skuteční úředníci a kariérní diplomati.

Ano, tehdy byla taky jiná doba. Bylo potřeba představit české země světu, dát jim tvář. Češi ji dostali od Havla a intelektuálů kolem něho, kteří šli na ta diplomatická místa. Teď je zase doba normálního úřadování. Byla bych šťastná, kdyby to fungovalo. Ale nefunguje. Před zlovůlí úředníků slušný člověk neobstojí. To souvisí s korupcí a úřednickou arogancí. Úředník nemusí tolik pracovat jako ostatní lidi a ještě má nad nimi jakousi moc.

Znáte tedy někoho, kdo může něčím pohnout?

Naději tohoto světa vidím v síti jedinců, kteří dělají něco pozitivního. (V Indii jsem se seznámila s jedním malířem, ktei ý říkal, že v tomto světě lze přežít jen tehdy, když je člověk pozitivní. Později mi v Rišikéši jedna starší paní českého původu, která má školu jógy ve Venezuele, říkala totéž.) Lidé, kteří žijí život a jsou přitom do té míry neosobní, aby nerealizovali jen svá egoistická přání. Většinou idealisté. Já takové lidi znám. Jsou to svobodní a šťastní jedinci, kteří nejsou závislí na všeobecné sháňce, na tom, že chtějí vlastnit, peníze, auto, manžela, úspěch... Myslím, že smysl pobytu na tomto světě je v pomáhání těm druhým.

Na festivalové diskusi jste dlouze mluvila o zklamání z kulturního vývoje po převratu. Jak probíhalo to uvědomování?

Dlouho jsem se utěšovala tím, jak vzkvétají malá města. Také jsem si myslela, že Praha bude evropské kulturní město, například kvůli Pražskému jaru, různým koncertům a výstavám, třeba Drtikola nebo Adrieny Šimotové, které by nikde jinde nevznikly; žijí tady pořád tvořiví umělci se zkušeností s totalitním systémem... První velký šok pro mě byl zákon o mimosoudních rehabilitacích z roku 1991, jenž de facto odsoudil spisovatele, kteří byli za normalizace v opozici, k dožití v bídě (viz Literární noviny č. 10/2002). Pak poznání, že stát, který se nemůže prezentovat ničím jiným než kulturou, na ni nedává nic. Čím dál víc věcí, které se u nás označují za kulturu, už není pro mě: televize, divadlo, kino. Vůbec zhrubnutí všeho, mluvy, jednání - ale rozhodně nechci jen lamentovat!

Proč se Praha nestala kulturním centrem Evropy?

Jsou tu pokusy, například nadace Vize 97 opravuje kostel sv. Anny, to by mělo být místo setkávání různých kultur, velmi zajímavý projekt. Ale lidi se sem jezdí hlavně opíjet. Češi chtěli rychle vydělat. Vykořisťují město, které nepostavili, anebo jen zčásti; postavili ho evropští architekti. Jako se Egypťané doma vrhli na památky, vybírají šílené peníze a památky neudržují, tedy ničí. Žijí z toho, co nepostavili, dokonce ani navykopali.

Sledujete výtvarné umění?

Moc mě to zajímá. Byla jsem na půlročním stipendijním pobytu v Německu spolu s asi čtyřiceti nebo padesáti umělci. Za tu dobu se něco dozvíte o lidech i o jejich umění. Byly tam i výstavy, instalace.'Přijel kunsthistorik, který hodinu velice zasvěceně a složitě mluvil o nějaké instalaci, kde dáte dohromady nějaké věci, které k sobě nepatří. Pro to nemám pochopení: Ale byl tam i jeden bulharský malíř, emigrant z Berlína, který vyrostl v Bulharsku v sirotčinci. Odjel na rok žít do Indie, do jedné z nejchudších vesnic (to si nechal zjistit) a přivezl silné kresby; to se nedá srovnat. Bylo to doopravdy.

Umělce ze západních zemí, které jsem tam poznala, nic netrápilo. Myslím, že má cenu tvořit, třeba psát, když má člověk problém, na který v té chvíli nestačí. Autor problém přímo nepopisuje, ale tvorbou se pomalu přibližuje odpovědi na nějakou bolavou otázku. Když je však kniha chytřejší, než byl člověk ve chvíli, kdy ji psal, má smysl.

Cítíte se sama po rozpadu společenství v disentu?

Cítím. Ale spisovatel má být sám, to je normální situace. Ta skupina byla zformovaná pod vnějším tlakem; když povolil, společenství se rozpadlo, každý svobodně projevuje své názory.

Ale přece máte ve svém současném snažení souputníky.

Nemám. Na jedné besedě Literárních novin mladí prozaici tvrdili, že se nechtějí nijak angažovat a že literatura nemá nic společného s pfťobléňiý tohoto světa. Někteří to zkusili, nic se nezměnilo, tak se stáhli. To je reakce mladých lidí; když jsem byla mladá reportérka, taky mě udivilo, když se po mé kritice nic nezměnilo.

Tady angažovanost myslím nezáleží na věku.

Každý se stará o sebe. To brání vzniku občanské společnosti. Ať je americká vláda teď jakákoliv, ať je Bush jakýkoliv, v Americe funguje občanská společnost. I když jsou občanské svobody omezovány, lidi drží spolu. Je tam jakási primární vlídnost. Tady na sebe lidi hodní nejsou.

Nadine Gordimerová se v diskusi ptala Garyho Shteyngarta, zda lidi v USA udržuje v poslušnosti strach, což mimo jiné umožňuje cenzuru. Pociťujete ten strach?

Mám jiný strach. Ze konzum a pop-kul-tura dusí kulturu. Bulvární smetí všechno zavaluje, už nic nemůže růst. Není tu časopis, který by se zabýval kulturou, jako je Die Zeit nebo New York Times Books Review nebo Times Literary Supplement. O nich jako by tu nikdo nevěděl. Jak je možné, že se spokojujeme s tak mělkou a průměrnou kritikou, kulturou? Jak to, že jsme tady pořád tak uzavřeni? Vaculíkovu knihu Loučení k panně na klasické téma vztahu starého muže a dívky tady například nikdo nesrovnal s podobnými díly světové literatury, dokonce ani s Tatarkou. To v jednom čísle NYT Books Review jsem četla pět recenzí na knihy o islámu a v dalším čísle jich bylo dalších pět - islám pro ty lidi není ideologie teroristů, zkrátka se zkoumá ze všech možných stran.

Včera jste se vyjadřovala v tom smyslu, jako by za to všechno mohla chtivost, chamtivost.

A pak pohodlnost a snadnost. Když necháte zemi uzavřenou, nemáte konkurenci, srovnání. Lidé se starají jen o ten svůj kousek a nespojují si to v celek. To je vůbec největší choroba v této společnosti, všude ve světě, že myšlení je fragmentované.

Což je vidět třeba na tisku. Začínala jste jako novinářka, zajímáte se o žurnalistiku dál?

Reportáže nás učil psát František Gel, který byl zpravodajem ž íióťimberského procesu. Zadával nám úkoly a pak se nás vyptával, co o tom tématu ještě víme. Říkal, že článek se podobá špičce ledovce. Musíte vědět desetkrát tolik, než napíšete. Teď lidi do článků píší snad i to, co nevědí.

Od novinařiny jste musela přejít k literatuře. Byl to nevratný skok?

Začínala jsem v šedesátých letech, kdy se všechno začalo otvírat a vrcholilo to (a skončilo) jarem 1968. Moje novinářská kariéra byla rychlá, ale hodně vzestupná. Psala jsem hlavně sociální reportáže do Mladého světa a do Literárek. Článek pro Literárky Asociální ismus byl o tom, jak ženy pracují na místech, která jsou pro ženy zakázaná, o noční prácí zen na Kladně atd., reportáž Tak se budeme mít byla o domovech důchodců a o domovech s pečovatelskou službou. Moje texty byly lehké a rychlé, silně kritické, lidi si jich všimli. Skončila jsem reportáží Zandete si dvacet kroků o reakci Šumperka na smrt Jana Zajíce, vyšla v jednom z posledních čísel Literárek. To jsem si ještě vrzla, ale pak už jsem zmrzla.

Považovala jsem to za strašnou ztrátu, milovala jsem tu práci, atmosféru novin. Představte si, že jsme likvidovali Literárky, archiv, to byl dvouměsíční pohřeb novin. Do Literárek jsem přišla jako reportérka už po okupaci, vypadalo to, že to ještě nějak půjde. Bylo to riziko, slíbila jsem svému muži, že bude moci dokončit FAMU, že budu vydělávat, měli jsme malé dítě. Můj muž mi řekl, chovej se tak, jako by byla normální doba. Dozrála jsi do Literárek, tak tam jdi. Dělala jsem redaktorku asi půl roku a byl konec. Kdybych zůstala v Mladém světě, stejně bych se nemohla přizpůsobit. Vyhnula jsem se asi trápení - anebo jsem se rozhodla už předtím.

Pracovala byste po dlouhé zkušenosti s literaturou zase pro noviny?

To ne, myslím, že pro to, aby člověk mohl dobře dělat noviny, musí být mladý, idealista, myslet si, že něco změní. Jsem už moc zkušená a hlavně mě čím dál víc vzrušuje fabulace a vytváření světa, který je reálnější než svět ve skutečnosti. Mně se od těch novinářských dob všechno zkomplikovalo, tehdy jsem viděla jednodušeji. Někdy si říkám, jak jsem vůbec mohla psát, když jsem tak málo věděla o tom, jací jsou lidé.

Jste v komisi Magnesie Litery, přečetla jste produkci minulého roku. Jaký máte dojem ze současné literatury?

Mám z té produkce pocit, že se autoři moc nenamáhají, aby vznikla ta skutečnější skutečnost, aby vytvořili třeba literární postavy. Píší o sobě. Kde byli, co viděli a zažili, a myslí si, že to všechny bude zajímat. To mě překvapuje.

Kam směřuje Magnesia Litera?

Byla založena pro popularizaci literatury. Myslím, že je to dobré, je to lepší než nic. Potíže tam však jistě jsou: knihu může navrhnout jen nakladatel; pokud zapomene, autor nemá šanci. Dále tam figuruje objev roku, který se vždy pracně hledá.

Existují i jiné způsoby, jak popularizovat literaturu, například televizními pořady. Zatím je jen jeden, Třistatřicettři, a ještě pozdě večer.

Dopsala jste knihu esejů. Proč tento žánr?

V poslední době jsem hodně cestovala v třetím světě a zjistila jsem, že celý svět dospěl k situaci, která možná už je neřešitelná. To mě strašlivě vyděsilo a stala se z toho moje noční můra. Pak jsem začala psát. Zvolila jsem přemýšlení o stavu tohoto světa, o tom, co může jedinec dělat, aby se z toho nezbláznil. Myšlení dnes je, jak jsem už řekla, fragmentované; pokud si to člověk nespojí v celek, tak si nemusí dělat starosti. A mně se to nějak spojilo. Spisovatel je od toho, aby se mu to spojilo a aby si starosti dělal.

To jsou věčná muka, člověk je pořád v rozporu. Mohl by si už žít klidně, chodit v lese, nezajímat se, osvobodit se. Nevím, proč se o to tolik starám, když s tím mám takové trápení, ale musím. Asi v tom budu do smrti, dokud se úplně neodtrhnu od existujícího světa.

Myslím, že to nejsou eseje, že je to částečně cestování, částečně memoáry a všechno to propojováno mou filozofií.

29. března 2004, Literární noviny
připravila Libuše Bělunková