Rozhovor s Davidem Grossmanem

Ondřej Horák: Váš otec se narodil v Polsku. Cítíte k této zemi silnou vazbu?

Ano, ovšem jen skrze otcovo vyprávění. V Polsku samotném jsem ještě nebyl. Řekl jsem, že do Polska pojedu, až tam vyjde má kniha, až na obálce bude mé jméno. Na holocaustu bylo totiž nejhorší, že lidé byli zabíjeni anonymně, jako čísla. Právě proto do Polska nechci přijet jako někdo bezejmenný.

OH: V románu Viz LÁSKA je hlavním tématem holocaust. Jak se díváte na nynější posun reflexe od obětí k vrahům?

Myslím, zeje to svým způsobem logické. Bylo by špatné, kdyby tímto akcentem došlo k naprostému posunu ve vnímání hrůz druhé světové války. Je ovšem dobře, že se dozvídáme, kdo v této válce hrál jakou roli. Jak se z někoho stal vrah. Nejděsivější mi na tom všem připadá to, že v německé armádě byli většinou normální lidé, těch psychopatů bylo mizivé procento.

OH:  Někteří by se určitě bránili tím, že jen vykonávali rozkazy.

To je právě naprosto omračující. Jak Hitler dokázal zmanipulovat téměř celý národ, vytvořit iluzi hranice mezi „námi" a „ostatními", mezi dobrem a zlem. Média mají takovou moc i dnes. Nebezpečí začíná pokřivením jazyka.

OH:  Ve Viz LÁSKA se objevuje postava polského spisovatele Bruna Schulze, který byl za války v židovském ghettu zastřelen. Zaujal vás jeho život či jeho dílo?

Když jsem vydal první knihu, tak mi říkali, že v lecčems na Bruna Schulze navazuji. Já jsem ho ale neznal. Rychle jsem si proto jeho Skořicové krámy a Sanatorium Na věčnosti přečetl. Musel jsem pak uznat, že jisté spříznění opravdu existuje - měl jsem pocit, že čtu dopis ztraceného staršího bratra. Pak jsem se dozvěděl, jak Bruno Schulz zemřel - byl jsem zděšen. V drohobyčském ghettu ho zastřelil německý velitel. Bruno Schulz byl pro své malířské schopnosti chráněncem jiného velitele, který se jmenoval Landau. Za ním pak Schulzův vrah přišel a řekl: „Zastřelil jsem tvého Žida." Landau na to odvětil: „Tak teď zase já zastřelím tvého Žida."

OH:  Vyrovnal jste se tímto románem s nepochopitelností holocaustu?

To nikdy nelze úplně. I když o tom čtete, píšete, tak při přímé konfrontaci je člověk znovu zasažen. Holocaust je také příčinou snížené schopnosti věřit v druhého člověka, milovat. Ve Viz LÁSKA jsem se snažil ukázat, že i nyní je možné důvěřovat, milovat, přivádět děti na svět.

OH:  Podle šíře a bohatosti románu se u vás nedá o nějaké krizi příběhu mluvit. Vaši hrdinové neustále vyprávějí a hlavnímu hrdinovi Momiku Neumanovi se zdá svět lososů, kteří nemají paměť a tedy ani mýty, cizí a chladný.

Lososi nemají paměť a mýty, ale pro mě jsou plovoucími mýty. Cestují a pak se instinktivně vracejí na místo, kde se narodili - což je vlastně velmi židovské. Viz LÁSKA je kniha o holocaustu - ovšem nikoliv o smrti, nýbrž o životě. Jde o román plný vyprávění příběhů - což je zde způsob, jak měnit svět. Příběhy dávají druhou šanci.

OH:  V debutu Úsměv jehněte odkrýváte problematiku izraelských vojsk na arabských územích. Je tato situace řešitelná?

Je to politický konflikt, takže má politické řešení. Izraelci a Arabové musejí najít cestu, jak spolu žít bez násilí. Je třeba vytvořit kompromis výhodný pro obě strany.

OH:  Píšete něco nového?

Jistě, já pořád něco píšu. Od románu Viz LÁSKA jsem vydal dalších šest knih. Nyní pracuji na románu ze současného Izraele.              

Publikovaly Lidové noviny 8. června v roce 2005