Rozhovor s Andrásem Ferencem Kovácsem

LN: V poválečné maďarské literatuře figuruje několik klíčových osobností, které žily nebo žijí mimo území Maďarska. Pociťuje maďarský básník ze Sedmihradska souvislost mezi vznikem významných literárních děl a mezi stísněností odlišnosti jako paradoxní, logickou, nebo náhodnou?

Tomu, že některé mimořádné jevy maďarské literatury lze zaznamenat mimo hranice Maďarska, bych snad přílišnou váhu nepřikládal. Na počátku století pocházeli mnozí básníci spojení s časopisem maďarské moderny Nyugat, jenž rozhodujícím způsobem ovlivnil maďarskou literaturu 20. století, z okrajových oblastí Uher - například Endre Ady pocházel ze Sedmihradska, ze Sylvánie. Na druhé straně dnes určitě hraje podstatnou roli stísněnost, jaká je na těchto územích pociťována. Ta všední stísněnost, dennodenně pociťovaná odlišnost - s jinou nervovou soustavou vidíme věci trochu jinak než básníci v Maďarsku. Trochu zevnitř, trochu zvenčí. A trochu jinak si zpracováváme látku, kterou vidíme, jinak strukturujeme, o určitých věcech přemýšlíme jiným způsobem. To určitě přispívá k tomu, že básníci v tomto postavení mohou nějakým způsobem vyčnívat.

LN: Maďarská literatura v Rumunsku tuto stísněnost zpracovává dvojím způsobem. První se ztotožňuje s metaforou perly a písku, v této literatuře tak často zmiňovanou - mýtizuje národní utrpení a v bolesti vidí zdroj tvorby. Druhá, reprezentovaná předčasně zesnulým avantgardním básníkem Domokosem Szilágyim, usiluje o ironický odstup. Která linie je vám bližší?

Přechod mezi tímto dvojím způsobem reflexe je velmi plynulý. Domokos Szilágyi se metafoře perly a písku posmíval, sám ale dělal totéž. Podstatným rysem sedmihradské maďarské poezie je jistě její soustředěnost na formu, konzervativnost. Vyšší stylizovanost formy a výrazu, proestetizovanost všeho je určitě formou obrany ve stísněnosti, a je to schůdná cesta. Třeba i jako protiklad avantgardy. Mně se o tom mluví dost obtížně, sám jsem avantgardní fází neprošel. V 70. letech jsem četl literaturu spojenou s francouzskou avantgardou a připadalo mi, že to už trochu odeznívá, že je spíš potřeba sáhnout daleko zpátky. Říkám tomu manýristický klasicismus. Zní to možná rozporuplně. Klasicizující gesto, návrat k formě byl myslím nasnadě, ovšem v zájmu odlišení se je to gesto trochu komplikovanější, trochu postmoderní. V Sedmihradsku už osmdesát let trvá situace, kdy je v určitých okamžicích otázkou života a smrti, jakým jazykem a co napíšeme - maďarská literatura tam má svou národní, charakterističtější linii - čímž nemíním populismus, demagogii nebo nacionalismus. Spisovatel Péter Esterházy nám jednou řekl: "Vy jste takoví archaičtí." Jsme možná trochu archaičtí, žijeme v jiném stavu jazyka, než v jakém bychom žili někde ve středním Maďarsku. Je to podobné jako s německou literaturou - existují určitá ohniska, která určují, co se děje v maďarské literatuře jako celku. K tradicím přistupujeme jinak, přepisujeme je, jejich prostřednictvím interpretujeme sebe a svět - v podstatě jde stejně o současnost.

LN: Současná maďarská literatura je ve zvláštní situaci. Z jedné strany je otevřená dění ve světové literatuře, velmi intenzivně a vědomě zpracovává také vlastní tradici; pohyb opačným směrem, k okolnímu světu, je však kvůli jazykové izolaci obtížný. Lze podle vás v této souvislosti mluvit o stísněnosti, menšinovosti maďarské literatury jako celku?

Myslím, že izolace maďarské literatury je izolací východoevropských literatur. I když někdy se mi zdá, že maďarská literatura ještě pořád není vnímána ani do té míry jako třeba literatura rumunská. Současná rumunská literatura totiž nereflektuje vlastní tradici tak, jako třeba Esterházyho texty zpracovávají tradici maďarskou. Ty pak venku nejsou vždy srozumitelné. Nepovažuji to za menšinovou křeč - chceme se definovat skrze sebe sama. Že to vede k silné izolaci... Nevím, nakolik lze bohatost maďarské literatury zprostředkovat. Maďarština je obtížná. Jsem přesvědčený, že ve 20. století byla spousta maďarských lyriků, jichž si právě kvůli jazykové izolaci nikdo nevšiml, i když byli třeba mnohem lepší než někteří oblíbení francouzští nebo angličtí básníci - jenomže je strašně těžké překládat třeba Sándora Weörese, který je skutečně velkým a univerzálním básníkem.

LN: Čeští čtenáři měli příležitost v časopiseckých překladech poznat prózy vašeho vrstevníka László Mártona. Ten tradici považuje za reálný, ale nerekonstruovatelný příběh, z něhož můžeme uchopit pouze prvky, ale ne souvislosti. Nemá nerekonstruovatelnost Mártonových příběhů zdroj ve stejném pojetí tradice, z něhož pramení i váš "manýristický klasicismus"?

Jsme s Mártonem jedna generace. Tak jako se v poezii nabízí návrat k formě, je v próze nasnadě reprodukovat příběh, který je nereprodukovatelný.

LN: Koncepce lyrického "já" se ve vašich básních rozpadá do nespočtu person, alter ego. Přitom tato alter ego prostřednictvím formy, citací, odkazů reflektují tradice, v jejichž pojetí svět není bezstředný. Mají pro vás vertikály těchto tradic duchovní obsah, anebo je považujete za jakési svislé akrobatické tyče?

To, co podle mě rozeznívá svět a ducha, je souzvuk třeba i vzájemně protichůdných tradic. Stejně tak mám velmi rád i různorodost stylů a forem. Jsem si jistý, že bych si nemohl sednout a napsat dejme tomu sto padesát sonetů. Protože každý předmět otevírá v člověku jiná stavidla a uvolňuje jiný způsob výrazu. Rád si vybírám - všechno najednou. Tahle roztříštěnost stojí na giordanobrunovském principu: ovšem, planety obíhají kolem jediného Slunce - jenomže slunečních soustav je několik. Zdá se mi samozřejmé, že se člověk roztrušuje, že já je rozptýleno v prostoru. Hodně brzo jsem četl Shakespeara. Jsem z herecké rodiny a moje básně jsou plné masek. Je možné, že chci v podstatě psát drama. Nebo že průběžně píšu drama. Nebo mě možná zajímá epika. Z toho, jakou tradici nahmatám, do jaké se navléknu a v jaké se pokouším pohybovat, snad jednou vzejde příběh. Pokud si člověk zvolí všechno, rozmanitost, a zajímá ho jen to, je v tom v podstatě ještě něco jiného - zpupnost. Mě rozmanitost zajímá úplně vášnivě. A ukazuji to prostřednictvím hry, exhibice. Přesto si ale myslím, že já sám - my sám - píšu spirituální příběh. A to jde někdy lehce, někdy prostřednictvím exhibicí, někdy křečovitě a skrze docela holá slova. Vedle formy, metra, je pro mě stále důležitější i ona holost, ona metafora, která v sobě pojímá svět, typická třeba pro poezii Jánose Pilinszkého. To je také jeden ze zdrojů napětí, jeden z mnoha, které působí v rámci jednotlivých sbírek. Ale interpretovat lze jenom přitažlivost a odstředivost celku.

Lucie Szymanowská (autorka rozhovoru je hungaristka a polonistka)

publikovaly Lidové noviny 27. 5. 1999