Rozhovor s Amosem Ozem

Jan Rejžek: Nepřipadáte si na Festivalu spisovatelů jako popova hvězda na turné? Je zvláštní představa, že by třeba William Faulkner podstupoval takové akce.

Amos Oz: Ale já na ně často nejezdím. Jako člověk, který tráví většinu života ve studovně ve sklepě a mluví jenom sám se sebou, beru ty festivaly jako příjemné povyražení, protože se potkám se čtenáři a netoliko s duchy z mých knížek. Jsem něco jako mnich, kterému je jednou za rok dovoleno, aby se zúčastnil nějakých orgií.

JR: Rád se vyjadřujete k politickým otázkám. Simon Perés vás prý jednou navrhoval na izraelského premiéra a vy jste to odmítl slovy, že nejste Václav Havel. Jak jste to myslel?

AO: Za prvé, já jsem skoro fyzicky neschopen říci „no comment", takže nemůžu být politikem. Navíc kdyby se všichni spisovatelé dali na politiku, mohlo by se stát, že by politici začali psát romány, a to by byl konec civilizace. Václav Havel je samozřejmě skvělý příklad, ale měl by zůstat výjimkou, nikoli pravidlem.

JR: Odkud pochází vaše rodina?

AO: Z otcovy strany lze kořeny vystopovat až do patnáctého století, do jednoho rakouského města, matka pochází z rodiny ukrajinských Židů. Víte, proč mám tak blízko k Praze? Ve třicátých letech moje matka nemohla chodit na polskou univerzitu, protože pro židovské studenty platila spousta omezení. Proto odjela v roce 1931 do Prahy a dva roky na Karlově univerzitě studovala historii a filozofii.

JR: Ve vašem románu Fima hrdinův otec pro změnu studoval v Praze chemii, a dokonce mluvil česky.

AO: Ve čtvrti, kde jsem vyrostl, bydlelo hodně Židů z Československa - v mládí jsem slýchal češtinu a zvykl jsem si na ni. Jeden můj profesor na jeruzalémské univerzitě byl spolužákem Franze Kafky a znal spoustu příběhů z jeho života. A nedaleko od nás bydlel Max Brod. My jsme vlastně v Jeruzalémě měli vždycky propojení s Prahou.

JR: Kdo vás přivedl na dráhu spisovatele?

AO: Vyrůstal jsem v domě plném knih. Oba rodiče milovali literaturu. V pěti letech jsem se. rozhodoval, jestli budu hasičem nebo spisovatelem. A hasičem jsem být nemohl, protože jsem neuměl rychle utíkat.

JR: Šestidenní válku v roce 1967 jste prožil u tankistů na Sinaji, účastnil jste se i další na Golanských výšinách. Proč jste tuhle zkušenost neztvárnil v žádném románu?

AO: Víte, přečetl jsem hodně válečných knih a žádná z nich, ani Tolstoj ne, nedokázala popsat zápach bojiště. Lidé se v televizi dívají na válku jako na videohru a myslí si, zeje vzrušující. V podstatě je to ale tak, že každé bojiště nepopsatelně a bez metafor smrdí, a já prostě nenašel slova, kterými bych to dokázal čtenářům sdělit.

JR: Jednou jste napsal, že řešení izraelsko-palestinského konfliktu může být buď shakespearovské, nebo čechovovské. Co to znamená?

AO: Tragédie má tradičně dva závěry: buď shakespearovský, kdy na konci hry na pódiu leží hromada mrtvých těl a spravedlnost vítězí, nebo jako podle Čechova. Všichni jsou nešťastní, zbavení iluzí, melancholičtí, ale zůstávají naživu. Proto se snažíme s kolegy z mírového hnutí v Izraeli najít spíš to druhé řešení. Nebudeme šťastní, ale přežijeme.

JR: Na pražské tiskové konferenci jste potvrdil, že nesouhlasíte s válkou v Iráku. Řekl jste: „I kdyby všechno dopadlo podle plánů a Saddám Husajn byl sesazen, zůstane hodně obětí a hodně hořkosti, která jen tak nezmizí." Proč nemluvíte o tom, kolik hořkosti a obětí by zůstalo, kdyby sesazen nebyl?

AO: Jediné přijatelné řešení je pomoci silám uvnitř, aby ho sesadily samy.

JR: A když jsou slabé?

AO: Musíme se je snažit posílit. Ve všech arabských a islámských zemích bychom se měli snažit povzbuzovat spíš umírněné síly. Protože jediný způsob, jak zamezit fanatickému islámu, je umírněný islám a stejně tak jediný způsob, jak zamezit fanatickému arabskému nacionalismu, je umírněný arabský nacionalismus. Mám pocit, že to se teď v Iráku neděje.

Myslím, že po válce pouze vznikne chaos. Američané jednou odejdou, vypukne zmatek etnický, náboženský, kmenový. Je nebezpečné léčit nemoc klackem.

JR: Po celém světě se vzedmuly mohutné protiválečné a proti-americké demonstrace. Jak si to vysvětlujete?

AO: Mě moc nebere typ mírového hnutí, které na ulicích pokřikuje „Američani, jděte domů". Jako občan Izraele nemůžu zapomenout na to, co se stalo před dvanácti lety, když na nás Saddám Husajn zaútočil. Tehdy ani S jedna mírová organizace nevystoupila na naši obranu.

JR: Jaká je role spisovatele v dnešní době - příslovečný kanárek v dole, nebo bavič pasažérů na Titaniku?

AO: Bavič tedy rozhodně nejsem. Už jsem vám říkal, že jako dítě jsem snil o povolání hasiče. Dnes si myslím, že bych měl být aspoň detektorem kouře. V dnešním světě, přehlceném vizemi smrti a přelévání krve, snad mohu připomínat svým čtenářům, jaký je to doopravdy pocit, když si třeba jen zlomíte prst.

JR: Jaké je společenské postavení spisovatelů v Izraeli? Váš nakladatel říká, že jsou bráni bezmála jako proroci.

AO: Ano, u nás se hodně čte. Ale někdy nikoli proto, aby si lidé četbu užili, ale aby se mohli naštvat a nesouhlasit s autorem. Když mi slíbíte, že to vezmete s humorem, prozradím vám, že Izraelci si občas kupují deset výtisků jednoho románu, aby ho doma mohli vzteky roztrhat. Co se týče vlivu spisovatele, jsem hodně skeptický, protože ani staří proroci nedokázali změnit názory králů a mas lidu. Natož my.

JR: V jedné ze svých knih se zabýváte tím, jak má začít příběh. Přišel jste na nějaký recept?

AO: Začátek knihy je smlouvou mezi autorem a čtenářem, která může být později porušena a ignorována, ale čtenář ji musí uzavřít. Asi znáte Čechovovu povídku Dáma s psíkem, v níž hlavní postava flirtuje s pejskem, aby se dostala k té dámě blíž. V každé knize je první věta takovým psíkem. Pokud nemáte psíka, nezískáte ani tu dámu.

JR: A jak mají příběhy končit?

AO: Nemusí končit! Mám rád, když příběhy odezní do ticha a odehrávají se mi v hlavě i poté, co jsem přečetl poslední větu. Takové otevřené dveře do temnoty.

publikoval Respekt 22. - 27. 4. 2003