Rozhovor s Aleksandarem Hemonem

Michal Procházka: Vaše v zahraničí nejznámější kniha Muž odnikud vypráví o Jozefu Pronekovi ze Sarajeva, který se během války v Jugoslávii ocitl ve Spojených státech jako naprostý outsider. Zdá se, že je to velmi osobní kniha, když jste Pronekovi napsal podobný osud, jako je ten váš.

Aleksandar Hemon: Nemám rád slovo autobiografický, proto bych nechtěl tvrdit, že jde o autobiografický příběh, ačkoliv jsem také Bosňan a válku jsem strávil v Chicagu, kde jsem se snažil nějak protlouct. V tomhle smyslu je to kniha osobní. Ale taková je nejenom tahle, domnívám se, že každá kniha by měla skrývat něco osobního, co do ní vloží spisovatel. Pronek není mé alter ego, ale představuje někoho, jehož osud byl paralelní s tím mým - jako by šlo o dvě rovnoběžky v geometrii. Nikdy jsme se nesetkali, naše osudy se nikdy neprotnuly, ale mohly být v lecčems podobné, ačkoliv každý z nás by se v té samé situaci zachoval asi jinak. Tedy nepíšu zde o vlastním příběhu, ale jen o své zkušenosti exilu, vyhnanství i osamělosti. Je to můj alternativní život, ale ne skutečný život.

Co to je "sevdah"? Vy píšete "pleasant soul sadness" - potěšení ze smutku duše...

To pochází z naší bosenské a taky z turecké tradice. Jde o to, že v podstatě přijmete vlastní tragický osud, onu bezvýchodnou situaci, v jaké se ocitl celý národ, až v tom smutku objevíte záchvěv potěšení. Začnete si vlastní neštěstí užívat. Najdete to už v bosenské písni, které se říká sevdalica a je podobná blues. Zpíváte o něčem smutném, ale tím jste schopen tomu uniknout. Nestěžujete si, nenaříkáte, jen začnete rozumět svému těžkému osudu, jste schopen se s ním smířit, až je vám lehčeji na srdci.

Co pro vás válka v Jugoslávii v devadesátých let minulého století znamená z odstupu?

Válka není žádná mystická ani fatalistická souhra okolností, vyhlašují ji a vedou pouze lidé, a proto ji lze s nimi také identifikovat, ne s nějakým sebedestruktivním atavistickým pudem. Nicméně válka v Jugoslávii znamenala pro její oběti, stejně jako pro všechny, kterých se dotkla, téměř mytafyzickou zkušenost. Lidé v Bosně, ale i na celém Balkáně, si mohli znovu uvědomit, do jaké míry nemohou ovládat vlastní dějiny. Jediné, co jim zbývalo, bylo, aby se pokusili za každou cenu přežít, jak uměli nebo jestli to vůbec šlo. Uprostřed blokády, v obklíčení armádou, zažívali pocit naprosté bezmoci, což je například úplně vzdálené zkušenosti, jakou jsem udělal v Americe. Tam naopak lidé věří, že mohou měnit svět i vlastní životy, že stačí osobní odhodlání a nasazení. Američané se učí, že mohou spoléhat na vlastní vůli - někdy je to krásné, jindy z toho vzejde maniak, jakým je Bush. Ale to všechno je součástí americké kultury. Kultura, ze které jsem vzešel já, vás vede naopak k přesvědčení, že s historií nic nesvedete, lze se jedině pokusit zůstat naživu. Každá katastrofa má několik stupňů ohrožení a vám nezbývá, než abyste si užil každou její chvíli. To dělá Pronek, alespoň takový je jeho příběh, vlastně velmi jednoduchý. Nemyslím si, že byste mohl změnit svět tím, že budete psát knihy, ačkoliv psaní má samozřejmě svou důležitost, ale ne takový přímý, ani aktuální, tedy politický dopad. Mně ta kniha umožnila, abych se vypořádal s některými vzpomínkami, především s tím, jaké to bylo, když jsem musel přes noc přesídlit do úplně jiné kultury, najít si za mořem nový domov, naučit se jazyk a dokonce začít v angličtině psát.

Cítíte v sobě nostalgii po někdejší Jugoslávii?

Sám o tom vědomě nepíšu, ani necítím nostalgii k té staré Jugoslávii, nostalgie u mě souvisí jen s vyprávěním příběhu. Ale nacházíme se v absurdní situaci, někteří lidé u nás po starých časech nostalgii cítí a zpětně si je přetvářejí v utopii. Snaží se vynalézt si lepší minulost, co nikdy nebyla, ale v podstatě hlavně vzpomínají na své mládí a na svět, který byl před válkou a ještě nebyl poznamenán tou tragédií. Dělí svůj život na dobu před válkou a po ní a všechno předtím se zdá být lepší než vraždění a všechny masakry. Já po Jugoslávii nostalgický nejsem, koho by to ještě dneska zajímalo. Navíc jsem nikdy nezapomněl, jak jsme se cítili ve staré Jugoslávii izolovaní a jak jsme byli otrávení systémem, chodili jsme a nevěděli, jak naložíme se svými životy. Jenže literatura pracuje s nostalgií a uchovává silné okamžiky, jako je sevdah. Hodně Bosňanů si uchovává obrázky z doby před válkou, fotografie domů, jež už dnes nestojí, a celých měst, která byla zničena. Lpějí na nich jako na vzpomínkách na lepší život. Nijak to nesouvisí s tím, o jaký šlo ve skutečnosti režim. Když si dokážete představit lepší minulost, můžete doufat i v lepší budoucnost.

Jak velmi obrazně popisujete situaci exulanta - outsidera v Chicagu, blížíte se dokonce sociální komedii.

Nemám přesný recept na psaní, ale moc se mi líbí, co řekl Nabokov o Čechovovi. Všiml si, že psal smutné příběhy o komických lidech. Přitom šlo o smutné situace, ale on ke svým hrdinům cítil sympatie. Aniž bych se k nim dvěma chtěl nějak přirovnávat, cítím něco podobného.

Život není úplně legrační, každý musí projít hodně těžkými zkouškami a taky sračkami, ale zase není tak smutný, abyste nebyl někdy veselý. Jde vždy o spojení obou pólů, což umějí dobře Bosňané. Když jsem se vrátil do vlasti, lidé mi vyprávěli o válce už i vtipy, najednou se smáli tomu, jak bylo vůbec možné se třeba umýt v jednom litru vody. Takový jeden povedený vypráví o bramboře, kterou někdo našel, když nebylo jídlo. Tak si ji hned uvařili, ale protože jich bylo patnáct a brambora jenom jedna, tak aby se nasytili, zůstali tam sedět a na bramboru se jen dívali. Humor je jedním ze způsobů, jak zvládnout bezvýchodnou situaci.

Ale bez zkušenosti exilu v Chicagu byste zřejmě nebyl stejným spisovatelem.

Když jsem přijel do Ameriky, byl jsem možná jako Pronek z té knížky. Říkal jsem si, že kdybych zmizel, nikdo by si toho asi vůbec nevšiml, nikdo by se o to ani nestaral. Když se někde cítíte doma, domov vám definuje nejen váš dům, ale i řetěz lidí, kteří vás obklopují a pro něž jste důležitý. Ale tam jsem byl nikdo. Připadal jsem si neviditelný, chodil jsem po ulici, lidé se dívali mým směrem, ale vlastně mě neviděli. To byl silný pocit z emigrace a to definuje identitu každého, kdo se ocitne takto násilně přesazen do jiné země a kultury. Tahle zkušenost byla pro mě hrozně důležitá a musel jsem se s ní poprat. Uvědomil jsem si, že ten neviditelný může tím snadněji pozorovat ostatní a k tomu využít i své neviditelnosti. Tak začalo moje psaní - tohle ale Pronek nikdy nedokázal, a proto asi na své cestě neuspěl.

Ve vaší knize je zachyceno i to, jak se na Proneka dívají jako na oběť. Jak se člověk smiřuje s identitou oběti?

Na začátku, než se Bosna a Jugoslávie proslavily ve zprávách, mi říkali, když jsem jim prozradil, odkud jsem, že byli v Československu. Naše země si předtím pletli v Evropě, a co teprve v Americe. Ale potom, když pochopili, že pocházím skutečně z Bosny, mi na to říkali: I am sorry. Když se o tom mluvilo, hned ve vás viděli oběť, ale v tu chvíli nejste osobnost, ale oběť, součást národa, který reprezentujete, což se mi moc nelíbilo. Já jsem tehdy toužil naopak zmizet před svou minulostí, lépe řečeno uniknout této identitě.

Píšete anglicky, ale jaksi s bosenským, jugoslávským smyslem pro humor...

Musel jsem sám sebe - obrazně řečeno - pohřbít a přesídlit do jiného jazyka. Přesto si samozřejmě uchovávám svou bosenskou citlivost a nikdy jsem se nezačal považovat za skutečně amerického spisovatele, ačkoliv už píšu anglicky. Ovšem aniž bych se chtěl vracet znovu k příkladu onoho velikána, Nabokov, jeden z největších spisovatelů 20. století, také psal anglicky, ačkoliv to byl emigrant z Ruska, a přitom si udržel vlastní ruský smysl pro humor. Na začátku to bylo těžké. Ovšem cítil jsem, když jsem se ocitl v Chicagu - daleko od domova, navíc odstřižen od rodného jazyka -, že budu muset psát anglicky. Začal jsem se v tom usilovně trénovat, ale zároveň to šlo i docela přirozeně. Trvalo to sice několik let, ale dosáhl jsem bodu, kdy mi angličtina vstoupila do podvědomí - pamatuju si na den, kdy jsem si uvědomil, že ve snu moje postavy už mluví anglicky. Probudil jsem se a divil se, ale uvnitř už byla angličtina a zůstala. Stala se mou součástí, s ní jsem najednou dovedl popisovat ten nový a dosud nepochopitelný svět Ameriky, zatímco bosenština je mi bližší, když mluvím o tom, co jsem zažil předtím.

V čem je bosenština podle vás jiná než angličtina?

Kniha, kterou napíšu v angličtině, je jiná než ta, jež by vznikla v bosenštině. Už ta odlišná struktura věty hodně věcí ovlivňuje, vzbuzuje jinou emoci i energii. Angličtina má pevně daný slovosled: podmět, sloveso, předmět, zatímco slovanské jazyky řadí slova volněji, většinou záleží, na jaké slovo kladou důraz. Jazyky jsou předurčené také historií národa, co jste v tom kterém jazyce po staletích žili. A v mém životě je trhlina, která jej rozděluje na bosenskou a anglickou část, ačkoliv jsem se snažil ji co nejvíce zacelit. Jsem bilingvní, jeden jazyk mi na můj svět nestačí.

U nás někteří lidé třeba vyčítají Milanu Kunderovi, že se z francouzské emigrace zase tolik nehlásí zpátky k češtině a k českému národu. Jako by se očekávalo, že i exilový spisovatel bude cítit především odpovědnost ke svému původnímu národu. Jaký je podle vás vztah dominantního centra kultury a periferie?

Myslím si, že Kunderovi snad rozumím. Víte, bosenská kultura je tak malá, zatímco v angličtině, která je jazykem jedné z největších kultur na světě, vychází neuvěřitelné množství knih - anglicky byla napsána většina nejdůležitějších románů 20. století. Každý den se angličtina obohacuje o nová slova, třeba Shakespeare, kdyby nepsal anglicky, nikdy by se nestal tím, kým nakonec je. Náhle se v jednom malém jazyce cítíte stísněně a nemůžete se hýbat. Vidíte přitom, jak menší literatury trpí provinčností, ačkoliv vám na druhé straně nikdo nezaručí, že když se stanete součástí velké kultury, znamená to, že říkáte důležité věci. V dnešní situaci se kultury mísí, například ti nejdůležitější spisovatelé přicházejí do New Yorku z periferie a z provincií a nejlepší autoři v Londýně nepocházejí z Londýna. Lidé z periferie stále znovu ovlivňují a přetvářejí centrum. Já píšu prózu anglicky, ale bosensky novinové texty, a snažím se překládat bosenské idiomy do angličtiny. Nakonec moji krajané podobně putují po světě. Tanovič žije v Paříži, získal amerického Oscara za film Země nikoho a teď natáčí v Indii. Polovina emigrantů, kteří utekli z bývalé Jugoslávie, se vrátila, my jsme naopak ti, co zůstali venku. V jistém smyslu to můžete chápat jako privilegium, ocitnete se v novém světě a stanete se součástí dvou zemí, které spolu komunikují, a dokonce můžete přetvářet tu větší a silnější z obou kultur. A na rozdíl od Nabokova se můžeme taky vracet domů, zatímco on to štěstí neměl a už nikdy nenapsal ani nic rusky.

publikovalo Právo 24. června v roce 2007