Rozhovor Matthew Coopermana s Anne Waldmanovou

MC: Co je to divoká mysl, divoká forma? Mohla byste ji definovat v kontextu historie a investigativní poetiky?

AW: Gary Snyder divokou mysl definoval jako „vytříbeně sebeukázněnou a samu sebe regulující“. A totéž můžeme následně říci i o „divočině“. Nemá žádný řídící plán. Praxe divočiny inspiruje „etiketu svobody“. O věci se můžete starat, protože je to krásná práce, ne protože je to povinnost. Ve své práci uplatňuji symboliku rizomu (oddenku) v tom smyslu, jak jej vnímají Deleuze a Gautari. Jako Indrovu síť soustavy hlíz, jež se horizontálně proplétá imaginací, prostorem, časem a buddhistickou představou „všech deseti směrů prostoru“. Vědomím otřásají četné síly, jež spouštějí další síly. Žádná událost se neděje izolovaně, žádná síla není nikdy vyčerpána. Takové je divoké myšlení. To je základ zvláštní poetiky, která počítá s improvizací i s „kinetikou předmětů“. Investigativní myšlení vás přivádí ke zkoumání červené luminiscence pod hladinou moře. To je zde ekologickým významem, spojnicí k dalším vnímavým bytostem a jejich vzájemné závislosti a provázanosti.

MC: Pro vaši kariéru je typická obliba manifestů, deklarací a zároveň dodržování ústředního principu modernismu. Vidíte svou roli v poezii, nebo je pro vás poezie jakousi jeho nejdůležitější nástavbou, protože je nutně revoluční? Nacházíte kvalitu znovu klíčit i v nejposlednější generaci básníků? Jak smířit modernistickou proklamaci s postmoderní nedůvěrou k totalizujícím prohlášením?

AW: Deklamování se zdá přicházet přirozeně. Možná je prodloužením významu árie, při níž potřebujete v bodovém světle ramp komunikovat s tím, co se děje ve vaší psyché. A tam, kde je vztek proti Státu a jeho aroganci a klamu tak extrémní, tam je třeba nalézt odpovídající, důraznější formu. Doba si v mém díle žádala silnější triky. Takové se musí proříznout diskursivní myšlením. To je poetika divy. Improvizovaná poetika. Potřebujete otřást stěnami města. Potřebujete „božskou hrůzu,“ jak říká Artaud. Tyto strategie se zdají univerzální a nadčasové a není třeba je zamykat do estetizující sféry nebo časového rámce. A současnou Poezií jsou Zpravodajské události a aktivismus Básníků proti válce v ulicích Manhattanu a D.C. si žádá nějakou performanci, kde mohu vokalizovat uškrcení Donalda Rumsfelda – nebo jakéhokoliv démona, který v té chvíli má podle všeho příliš mnoho moci nad životy jiných a nelidsky prodlužuje utrpení kvůli nějaké patologické ideologii –, nebo křičet: „Jsem v lotrovském státu“ a měnit se v Rangdu, čarodějnici z rituálního divadla na Bali s ukrutnými nehty, vyplazeným jazykem a svěšenými prsy. Zjevuji se na místě rozsekaných kostí (charnel ground; místo kde se podle tibetských rituálů rozsekávají těla mrtvých – pozn. překl.) jako Durga, Kálí, dokonalá ježibaba.

Nedávno mě nadchla kniha v Sýrii narozeného, arabského básníka Adonise Úvod do arabské poetiky, která postuluje – po výmluvném uvedení čtenáře do předislámské poetiky a souvislostí, složitostí modernity a podobně – názor, že v žádném historickém období neexistuje lidská dimenze, která by se utvářela bez poezie. Poezie není stádiem, ale součástí lidského vědomí. Samozřejmě že tu existuje postmoderní tropus odmítající používání jazyka a syntaxe utlačovatelů, decentralizující zpovědní „Já“ a chápající text jako reflexivní, znejasňující a přerušované vyprávění. „Obojí“ („Both, both“ – Waldmanové překlad buddhistického pojmu jab-jum ve smyslu splynutí mužské a ženské energie – pozn. překl.) je přístup na místě rozsekaných kostí. Věříte ve svou sensibilitu a vymýšlíte své dary, které vnímáte jako upája (vhodné prostředky), protože všechno víří v chřtánu Babizny. A s tím vším si hrajete v mihotavém světle a stínu.

MC: Takový je smysl performance. Jednou jste řekla: „Když vystupuji, považuji se za promlouvající zpěvačku, za mluvčí zpívající slova.“ V celé té škále od vašeho Mistrovství světa těžké váhy poezie po váš zájem o deklamaci a spolupráci je vaším úhelným kamenem samozřejmě performance. Jaký je původ tohoto stylu? Kolik toho vděčí improvizaci a jazzu? Anebo z druhého konce, předvádí tento pěvecko-mluvený projev nějaká osoba nebo jste jenom prostředníkem, komunikačním kanálem? Jak vědomé je to na scéně?

AW: Nikdy jsem nebyla moc dobrá na memorování, ale strašně mě bavilo vést a řídit sama sebe i ostatní. Naplňovala mě spolupráce, vzrušení a důležitost přípravy na vystoupení, mysteriózní oddělení života divadelního a skutečného. Ale „styl“ se vyvíjel sám od sebe, bez vzorů, není nacvičovaný. Nechala jsem se vést textem – jak on chce, aby zněl? A stejně tak důvěřovat, že se mu přizpůsobí i moje tělo a hlas. Hluboké mumlání, výkřiky zlosti, operní sprechstimme. Jako dítě jsem byla obklopena jazzem – do širší rodiny patřil saxofonista Steve Lacy – a v určitém rámci věřím v improvizaci. V performancích Johna Cage a podle Gertrudy Steinové, které jsem léta spolu s jinými organizovala, se odráží spoustu strategií. Ale když jsem na scéně, věřím si. Básníci jsou velmi low-tech a jsou připravení pro každou příležitost. Ráda bych si myslela, že je v tom hodně osobního a jistě i smysl pro channelingovou energii. Obvykle mám nějaký volný plán, takže texty mohu skládat k sobě na poslední chvíli podle libovolných styčných bodů.

MC: V buddhistickém smyslu je tu jistý paradox v hledání „vlastního pokoje“. Proti pomíjivosti, ctižádosti a touze, zdá se, jakoby „profese“ poezie zacházela příliš daleko. Nebo ne? Jak jste se vy, jako žena, básnířka a buddhistka, přizpůsobila tenzím tohoto paradoxu?

AW:  Ano, tento pokoj se velmi liší od místa rozsekaných kostí. Je to spíše nezbytná alchymická laboratoř, skriptorium, meditační chata. Ačkoliv to, co dělám, budí iluzi a má stafáž „kariéry“, namouduši necítím to tak. Jsem z té básnické generace bohémských „rozedraných bódisattvů“ (jak tomu říká Ted Berrigan). Co víc říct? Vybrala si tě, jak říká Creeley. O’Hara, Ginsberg, Olson, Duncan, Dorn, Spicer, James Schuyler, Barbara Guestová – s ohledem na jejich život a dílo, se slovo „kariéra“ zdá neadekvátní, mimo. Spíše dákiní s rudou kůží, co tančí na mrtvole ega, to tu práci vystihuje.

MC: O tomto jste se ve svém „Feminafestu“ zmínila jako o pasti „vymezení se v heterosexistickém světě“, ale to je očividně za rámcem genderu. Snad vystihnu to podstatné, ale jedná se o mocnou a občas protikladnou řadu impulzů identity.

AW: Myslím, že musíte vzít v potaz složité hladiny „identity“ a jak nepevná je celková konstrukce. Služba veřejnému závazku vyžaduje jistou konzistenci, na kterou vy, jako básník-občan, spoléháte. Služba umění. Služba komunitě. Myslím, že když jsem byla mladší, cítila jsem „vymezení se v heterosexistickém světě“ spíše jako závaží. Jako mladší jsem na to narážela, anebo znala lidi, kteří činili soudy, šířili domněnky či návrhy ohledně expanzivní poetiky a životního stylu, kterým jsem žila.

Identifikovala jsem se s Allenem Ginsbergem, se zvláštní „bláznivou moudrostí“ (siddha) tantrického buddhismu. Bojovala jsem se simultánními identitami jako dcera, milenka, manželka, učitelka, správce, performerka, jaksi povolaná k reprezentování nové vlny básnířek. Bojovala jsem s přímějšími skutečnostmi při snaze zaplatit projekty, udržet věci v chodu, vydržet kritiku, mít silný sklon k politickému aktivismu. Snažit se mít zároveň soukromý i veřejný život. I to je spoustu identit, proteovský posun. Nic pevného. Někdy jsem se cítila pro nějaký úkol nedostatečná, jako ztroskotanec, podvodník, hlupák, jindy sebejistá v tom nejlepším slova smyslu, znající správný směr a sthávající ostatní sebou. Jsme tu, abychom se rozplynuli, takový je to názor. Jen další důvod tančit, mít milostný vztah se světem.

MC: Jak „bláznivá moudrost“ přísluší básnické pravdě a básnickému životu? Co nás bláznivá moudrost může naučit poezií?

AW:  Učí nás čemusi, co lze nazvat spoluobjevenou moudrostí, což se jaksi podobá „negativní schopnosti“ – obojímu – „to je, když je člověk schopen být v nejistotě, tajemstvích a pochybách, aniž by se podrážděně natahoval po faktech a rozumu“. Toto spoluobjevení je alchymické, transformativní. A má shakespearovskou kvalitu, jak říká Keats, která je tím, co mě na poezii a aktivismu zajímá. Z duchovního pohledu je každý pór vašeho těla okem a vy jste napojeni k „jinému“ svou vizí a dechem. Jste probuzený přirozeným způsobem, jste prorok. Ale jste líný, zapomínáte. Jste uveden v omyl svou ignorancí, svou pokřivenou vášní, svou agresí. Ale praxí, cvičením, připomínáním, vnitřními záblesky, satori, můžete svou mysl zapnout, probudit se, v čemž vám může pomoci, a také pomáhá, poezie. Crackněte svůj svět, změňte svou frekvenci.

MC: Scéna u sv. Marka v polovině 60. let byla neobyčejně umělecky živá – Theater Genesis a Sam Shepard, vietnamské protesty reverenda Michaela Allena, Millennium Film Project, vydání The World, ale také, jak jste zmínila Adventures in Poetry, Angel Hair, Lines, 0 to 9, Caterpillar atd., různé jazzové koncerty. Celá ta volná láska a hippie rebelie... úžasná doba a místo! Mohla byste vylíčit tu chvíli, rozvíjející se kreativitu jako vzor pro uměleckou vzpouru? Žijeme dnes v tak cynickém věku, že je těžké si takový okamžik představit.

AW: „První myšlenka, nejlepší myšlenka.“ Neohlížení se na autocenzuru, žádný strach, že se odhalíte, že ukážete svou naivitu nebo nedostatek patřičného vzdělání a původu. Elitářské hranice byly tytam. Úžasná vnímavost, otevřenost, soucit, tolerance. Zpětně musím vnímat toto „rozkvétání“ jako duchovní hnutí, které mělo umění a poezii a tolik druhů projevu jako svou upája. Neuvízlo v akademiích, institucích a jejich karmě, která je tak závislá na investicích, jež tyjí z utrpení druhých.

Byla tu invence i intervence, kterou jste tenkrát dostatečně nevnímali. A drzost. Lidé se nebáli jít do vězení nebo odmítnout platit daně. To neznamená, že dnes neexistuje zájem o literaturu nebo o myšlení, ale existuje to pouze v poměrně bezpečných zónách. I když to opravdu vidím jako iluzi. S cenzurou na vzestupu a pravicovým Campus Watch na postupu s cílem aktivističtí umělci, kdo ví?

Myslím tím tedy, že bylo méně zábran, méně šifrování. Jazyk byl nevázaný a zkušenost se opravdu zkoušela, a protože jsme byli „pod radarem“, měla i smysl práce v alchymistické laboratoři. Docházelo k demokratizaci pohlaví, i když méně u těch, kteří byli starší než beatnici nebo třeba Black Mountain. Byly tu také práce O’Hary, Ginsberga, Diane di Prima, McClurea, Johna Wienerse a ostatních. To byli naši předchůdci.

Outrider, strana 64-84

z angličtiny přeložil Luboš Snížek