Róbert Gál: Hranici můžeme identifikovat, teprve když ji překročíme

Václav Kovář: Píšete poměrně specifickým stylem, můžete nastínit, jak jste se k němu dopracoval? Mám na mysli Vaše aforismy a kontemplativní polohu Vašeho psaní, která je v současné mladé próze poměrně nezvyklá.

Róbert Gál: Žánr aforismu souvisí s tím, že jsem dlouhá léta studoval filosofii a ve filosofické literatuře mě nejvíce fascinovala tvorba, v níž se spojovala filosofická myšlenka s poezií, tedy s mimo-filosofickou inspirací. To je právě žánr aforismu. A mnozí filosofové, které jsem měl rád, jako Nietzsche, Kierkegaard nebo Schopenhauer také psali aforismy. Kromě toho, že mě zajímaly jejich myšlenky, zajímala mne i forma jejich sdělení.

Ve Vašich pozdějších knihách je ale patrný posun k hutnějším a zároveň obsáhlejším textům…

Od filosofického aforismu jsem se postupně dostával k dalším žánrům – nejdříve k poezii v próze, kterou jsem použil v knize Znaky a príznaky, a později také k určité formě experimentální prózy, ve které byla napsána poslední kniha Agnómia.

Ladislav Šerý v předmluvě k českému překladu Agnomie vyzdvihuje Vaše „zkoumání oné unikavosti, která je základem našeho vztahu ke skutečnosti“. Vaše očištěné a osekané vyjadřování však jako by někdy tuto nepoznatelnost a s ní související ticho ještě prohlubovalo…

To asi neplatí pouze pro mé psaní. Když mluvím o světě, často mluvím více o sobě – v tom jsem možná ovlivněn existenciálním filosofováním. Někdy nevidím rozdíl mezi tím, co je svět a co vnímám já jako svět. Když píšu, většinou je to pod vlivem permanentní inspirace, to znamená, že nemám čas přemýšlet nad každým slovem – věty v daném okamžiku formuluji úplně přesně a nezajímá mě, jestli jsou to pravdy, nebo lži.

V knize Na křídlech jste použil spojení „interaktivní mlčení“. Jak může být mlčení interaktivní?

To je slovní hříčka. Když jsem tuto větu vymýšlel, napadlo mě nejprve interaktivní křičení, a potom jsem si řekl, proč by to nemohlo být interaktivní mlčení? Člověk může někdy mlčením křičet a naopak. Věci se prolínají, záleží to na konkrétním momentu, konkrétní situaci. Téma mlčení mne zajímá, je relevantní, stejně jako je téma hluku, což jsou protiklady – mlčení a hluk, mlčení a křik. Léta jsem intenzivně poslouchal avantgardní hudbu – takzvaný noise, poslouchal jsem Johna Zorna, který kromě free jazzu používá i hluk. Hluk mne fascinuje právě v protikladu k tichu nebo mlčení. A pak je tady vztah mlčení a ticha.

Chybí vám v dnešním světě ticho?

Dnešní svět je hodně hlučný, ale vždy je možné jej ještě více přehlušit. Kdybyste slyšeli živý koncert Johna Zorna, ty nejextrémnější polohy jeho saxofonové hry, to je takový typ hluku, který přehluší všechny ostatní – je to simulace extrémní zkušenosti.

Zajímají Vás tedy extrémní zkušenosti?

Zajímá mne extrémní zkušenost z existenciálního hlediska.

Souvisí to s tím, jak se snažíte jazyk neustále ohýbat a přetvářet?

Ano, někteří dokonce říkají, že se jej snažím znásilňovat. Když hledáte hranici možností jazyka, musíte ji někdy překročit, abyste ji vůbec uměl identifikovat.

Dvacátý Festival spisovatelů Praha má téma Kacířství a rebelie. Cítil jste se někdy jako kacíř nebo rebel?

Určitě. Cítím se tak většinu svého života.

Proti čemu revoltujete?

Možná částečně i proti otci – a v mých knihách je můj vztah k otci také načrtnut. Ale nesmíte to brát zcela autobiograficky. Já jej používám jako model – není to přímo můj otec, ale modelová postava, která zde plní funkci jakéhosi katalyzátoru.

Snažím se ale revoltovat také proti stereotypům ve společnosti zažitým, rebeluji proti všeobecným představám, jak se má psát, přemýšlet a vůbec žít. Myslím, že naše generace, tedy generace lidí, kteří zažili revoluci, když jim bylo kolem dvaceti, má to štěstí – nebo smůlu –, že ve většině svého produktivního života nemusí rebelovat vůči žádnému zrůdnému režimu, jakým byl komunismus. Dnes se pěstuje jiný typ rebelie, než se provozoval v době, kdy lidé jako Václav Havel nebo Ivan Martin Jirous seděli ve vězení. Dnešní formy rebelie jsou sofistikovanější. Tím, že jsme zažili "sametovou revoluci", jsme byli vlastně zpacifikováni v přirozené potřebě rebelanství, neboť režim padl, a tím jsme ztratili motivaci k autentické politické rebelii. Naše rebelie pak byly jakoby srandičky, což je také jedno z mých témat, prostupujících novelou Na křídlech nebo Agnomií – rebelií najednou bylo i to, že jste se například v Brooklynu ve dvě v noci vymočili na ulici. Takže to byla sice rebelie, ale zároveň už i parodie na ni.

Zajímá mne vztah autora k vlastnímu egu. Částečně i ve smyslu Vaší věty: „vládnout lze jen tomu, co nám nepatří“. Lze vládnout vlastnímu egu – vlastním slovům?

V procesu psaní ano. Pak když je kniha dopsána a vydána, už nemůžete ovlivnit, jak bude reflektována, jak bude na jiné lidi působit. Ale v procesu psaní – pokud jste jako autor k sobě poctivý – vládnete nad každým slovem.

Píšete tedy záměrně svému egu v opozici? Tak, že se od něj nuceně odosobníte?

Nevím, co přesně to ego je. Nemůžeme to formulovat jinak?

Cítíte se někdy v zajetí vlastních slov?

To ne. Možná se někdy cítím v zajetí vlastních představ, které slovy vyjadřuji.

Vaše knihy obsahují mnoho otázek, oproti tomu jak málo dávají odpovědí. Zatajujete je záměrně?

Ne. Já takto přemýšlím. Pro mě je dobře položená otázka hodnotnější než dobře zodpovězená otázka. Filosofie je pro mne uměním klást otázky.

Je tou odpovědí na nevyřčené otázky Agnomie sama o sobě – jako slovo, ke kterému jste na konci svého textu dospěl? To, za kterým už je tečka a ne otazník?

Agnomie je odpověď a zároveň otázka. Je to odpověď, ale také je to můj neologismus, který se dá vykládat různě. Takže vyvolává další otázky. Ano, na konci knihy je za slovem Agnomie sice tečka, ale tu netřeba brát tak, že už není na co se ptát. Je to svým způsobem strukturální figura. Začal jsem slovem Agnomie a skončil tímtéž slovem – opsal jsem kruh a pak udělal tečku. Nic víc, ale ani méně. A ten kruh jsem ex definitione musel vyplnit.

Vaše texty jsou sice výrazně meditativní, ale přesto v nich má roli – a dost podstatnou – také banalita.

Nepochybně. Pokud je v mých textech něco banálního, tak je to nejspíš právě to, co je v nich nejvíc ze života.

připravil Václav Kovář
9. února 2010