Robert Creeley v rozhovoru pro Lidové noviny

Hana Žantovská: Začněme slovy, která často užíváte ve svých verších: Zde a teď... Měl jste radost, že se vracíte podruhé do Prahy, těšilo vás, že jste se tu v rámci Festivalu spisovatelů setkal se svým přítelem Ferlinghettim?

Robert Creeley: Měli jsme z toho oba velkou radost. Jsme opravdu dávní přátelé a ve státech nemáme často příležitost se vidět. On žije na jihozápadě v San Francisku, já na severovýchodě v Buffalu. Myslím, že jsme se naposled viděli před čtyřmi lety. A tak to byl opravdový dar navíc k mému návratu do Prahy. Poprvé jsem přijel v roce 1988 na pozvání americké kulturní atašé; zrovna tu probíhala nějaká velká demonstrace. Četl jsem své básně v Čapkově knihkupectví a lidé, kterých tam bylo namačkáno, byli soustředění, plní zájmu a neobyčejně přátelští. Takže jsem se sem znovu opravdu těšil.

Narodil jste se v Arlingtonu ve státě Massachussetts. Nakolik ovlivnil vaši poezii novoanglický úsporný ironický způsob vyjadřování a nakolik pozdější teorie projektivního verše, na které jste pracoval s přítelem Charlesem Olsonem?

Myslím, že moje novoanglické dětství, zejména pobyt na farmě v Actonu, kde hned za stodolou začínaly lesy a kde se "dalo jít míle a míle až do Kanady", mě ovlivnilo do značné míry, i když farma nestála v pravém slova smyslu o samotě a byla součástí malého města. Myslím také na některé své postoje, jako podezření vůči "fikci" jakožto lži. Ty mají patrně kořeny v puritánském chápání života. Jak to vyjádřil krásně básník Robert Duncan: "Říkat pravdu způsobem, jakým slova lžou."

Počátkem čtyřicátých let jste studoval na Harvardu, byl odveden, ocitl se v Barmě, vrátil se po válce pokračovat ve studiích, ale před jejich dokončením odešel. Můžete o tom něco říct?

Možná, že jsem do těch studií vkládal příliš velké naděje. Do jejich významu pro mne, zejména po návratu. Ale byla to kupodivu rozmluva s jedním z nejvýznamnějších profesorů, F. O. Matthiessenem, která mě přesvědčila o tom, jak vzdálený je akademický svět a jeho představy od všeho, o co mi opravdu šlo. Nás ovlivňovala četba, do značné míry Francouzi: Gide, Stendhal, Céline. Z Američanů Henry Miller a Kenneth Patchen. A samozřejmě džez, který prostoupil celou generaci. Bydlel jsem nějaký čas v Bostonu v ulici, kde za rohem hrál Charley Parker a jeho chlapci. Má první sbírka "Bič" se snaží zachytit ten rytmus: Parkerovy nekonečné variace na "I got Rhytm". Fascinovalo mě, že cítí pomlky stejně aktivně jako zvuky, byly stejně důležité. V poezii je to taky tak.

Strávil jste několik let v Evropě. Především ve Francii a na Mallorce. Nakolik ta nomádská léta ovlivnila váš názor na život, jak byla důležitá?

Byla spíš následkem jisté bezradnosti. Vyměnil jsem si několik dopisů s Ezrou Poundem, znal to, co jsem psal byl neúnavný, jak uměl dát lidi dohromady, upozornit na někoho, umožnit mu pokračování v práci. Na Mallorce jsem se ocitl díky tomu, že o mně řekl Robertu Gravesovi, který tam tenkrát žil. Ze vzájemné korespondence jsem znal i R. M. Gerhardta, který vydával ve Freiburgu časopis pro soudobou poezii fragmente, s jehož vydáváním jsem mu později mohl pomáhat. Bohužel brzy zemřel...

Vrátil jste se do států v roce 1954, abyste s Charlesem Olsonem vyučoval na Black Mountain College. Především jste tu také redigoval významný literární časopis Black Mountain Review. Souběžně s generací beatu byla skupina básníků zde působících, především Olson, Robert Duncan, Denise Levertovová a vy, označena podle této školy. Můžete s tím souhlasit?

Myslím, že je to dělení jen pomocné. Šlo o velmi různé tvůrce s rozdílnými životními osudy. Měl jsem období, kdy jsme si byli velmi blízcí s Charlesem Olsonem při úvahách o teorii verše, před vydáním jeho eseje Projektivní verš. Jindy jsme si byli hodně blízcí s Allenem Ginsbergem. Někdy ironizoval moje úsilí vyhnout se změnou místa některým svazujícím břemenům: "Co je to platné uniknout policistům a zubařově vrtačce? Někdo v sousedství už vymýšlí Buchenwald." Nakonec mi jiný přítel z časů Black Mountain, básník Ed Dorn, pomohl při odjezdu na jihozápad, do Nového Mexika, protože si byl jistý, že ta krajina a její lidé budou blízcí mému vnímání.

V Novém Mexiku jste vyučoval a znovu žil na farmě. Měl pravdu váš přítel v tom, že ten kraj a jeho obyvatelé vás velmi ovlivní?

Ano. Myslím, že léta strávená v Albuquerque měla pro mé pochopení světa i vlastního života větší význam než dětství a čas strávený v Black Mountain. Jednou jsem vyšel pozdě večer před dům, kde probíhala nějaká hádka. Viděl jsem před sebou krajinu s pahorky a propastmi desítky tisíc let starými. Získáte potom na sebe, a všechno, co vám připadá důležité, úplně jiný pohled.

Nakonec jste zakotvil na Newyorské státní univerzitě v Buffalu, kde jste přednášel moderní americkou literaturu. Mohl jste přizpůsobit vyučování svým názorům?

Doufám, že ano. Snažil jsem se držet Olsonovy formulace: Učitel - projekt, návrh; žák pochopení. Myslím, že je důležité udržovat u všech zúčastněných představu učení jako procesu, neudělat z toho něco statického.

V nedávné době vám vyšly tři nové sbírky. Okna, Ozvěny a poslední Život a smrt. Jak pohlížíte na vývoj své poezie a vývoj svých názorů o ní?

Myslím, že moje názory na básnickou tvorbu se příliš neměnily, jen důraz se přesouval jinam. Nazývám to spíš stadia, stupně než změna. V roce 1991 jsem se snažil to shrnout v přednášce pro studenty New College v Kalifornii. Jmenovala se "O některých významech obyčejného". Anglické slovo commonplace bylo v původním významu common placespolečné místo, a já tu mám ze všech možných asociací především na mysli význam "společný jmenovatel". Všední, obyčejné, triviální mi vůbec nevadí, například u některých písňových evergreenů nebo u knih, jako je "Čaroděj ze země Oz". Naopak. Vycházím tady z teorií Adrieny Richové, z její knihy "Sen o společném jazyce". Je to o to důležitější, že malé komunity měst se začínají rozpadat a stejně tak komunity městských čtvrtí ve velkoměstech. Bylo tak velice zapotřebí najít základnu ke společnému dorozumění! Básníci často usilují o originalitu, ale i v základu toho slova je latinské origo, původ, počátek. Jste zase u kořenů, u minulých generací. Takže přes všechen individualismus vás to v poezii přitáhne div ne za vlasy zase k tomu společnému.

Hana Žantovská pro Lidové noviny

Publikováno 28. 4. 1998