Psaní miluju. Peníze jsou jen bonus

Skot Iain Banks rozhodně nepatří mezi nudné spisovatele. Provokuje životem i dílem, které je plné krve, drsných scén, ale i strhujícího vyprávění. Kultovní knihou se stala hned jeho prvotina Vosí továrna, úspěch však mají i jeho sci-fi o utopické společnosti Kultura. Kromě psaní Banks bojuje za nezávislost Skotska a kritizuje válku v Iráku, Tony Blairovi v protestu poslal svůj roztrhaný pas. Měl rád drahá auta a drogy, ale po padesátce se obojího vzdal.

Alice Horáčková: Jak jste přijel do Prahy?

Iain Banks: Vlakem z Berlína. Byla to krásná cesta, hlavně podél Labe – přestal jsem létat před pěti lety.

Vaše ekologická angažovanost přišla trochu překvapivě. Přestal jste létat, prodal auta. Nelitujete?

Jediné, po čem se mi doopravdy stýská, je rychlá jízda. A létání? Nesnáším letiště, jsou to pekelná místa – hlavně bezpečnostní kontroly. Plánoval jsem soukromou pilotní licenci, odlétal pětačtyřicet hodin. Ale nelituju toho, myslím, že to má takhle smysl. To rozhodnutí nazrávalo dlouho, některé věci prostě nemůžete ignorovat. Určitým impulzem byl i rozvod, kdy jsem hodně věcí ve svém životě odstřihl.

Skoro jako byste vypadl ze svých sci-fi románů, kde líčíte společnost bez potřeb. Je to ideální stav?

Myslím, že jo. Pokusil jsem se vylíčit fungující utopii, v níž lidé nemají ambice, nebojují o moc. Je to dokonalá společnost otevřená vůči každému. Ale je to má vize, nikomu ji nevnucuju.

Jak daleko jsme od té fungující utopie?

Sotva vidíme horizont! V mé Kultuře neexistuje nedostatek, žádné dítě nemusí jít do postele hladové. Na druhou stranu určitá míra utopie podle mě jde, kdybychom doopravdy chtěli. Jenom bychom do ní museli investovat víc než do kapitalismu, v němž je normální být bohatý a dělat si, co chcete, třeba neplatit daně. Možná bychom se měli geneticky modifikovat – jsme příliš náchylní ke xenofobii, s ní utopie nedosáhneme nikdy.

Stále věříte v budoucnost vědy, pokroku a techniky?

Umělá inteligence je součást naší civilizace. Samozřejmě musíme být opatrní, ale je to výzva, nemůžeme před ní zavírat oči. Ale nemáme mnohem víc potíží s inteligencí přirozenou než umělou?

Píšete sci-fi z budoucnosti. Ale co současnost: jaká je podle vás největší hrozba lidstva?

Klimatické změny. Můžete se bát nukleární války mezi Pákistánem a Indií, teroristů, kteří zničí města, ale stejně si myslím, že náš život nejvíce ovlivňuje podnebí. Tam by podle mě měla směřovat část peněz, které investujeme do výroby zbraní a vedení válek.

Ale vás přece zbraně dost fascinovaly...

To byla klukovská záležitost. Zajímala mě jejich absolutní účelnost: zbraně nemají žádný estetický smysl, jen tu prostě jsou, určené k zabíjení. Pokud tuhle fascinaci přemístíte do morálního rámce, je relativně neškodná.

Někteří kritici vašim dílům totiž vyčítají nadmíru násilí. Je opravdu nutné?

To je naše slabost pro akci, která většinou znamená násilí. Tak svět prostě často funguje. Můžeme spolu dlouze jednat, diskutovat, argumentovat, ale v extrémních situacích nastupuje násilí. Zajímá mě idea konfliktu, jak si lidé oponují. Přitom pravidla jsou jednoduchá: jako jednotlivec nikdy nevstupovat do boje, jako stát nikdy nevést válku. To stále ignorujeme, zejména v Británii – podporovali jsme válku v Iráku, která nebyla nic jiného než imperialistickou agresí kvůli přírodním zdrojům, kvůli ropě. Řečeno marxisticky.

A také to byla válka proti diktátorovi...

Ale proč tedy nevedeme válku proti Saúdské Arábii? Když chtějí bojovat proti diktátorům, tak proč je podporují? Copak si nepamatujete tu slavnou fotku Donalda Rumsfelda, jak si třese rukou se Saddámem Husajnem? Ta nevznikla ve Photoshopu. Je to naivní válka vedená lidmi, kteří o válce nemají ani páru. Nikdy jsem ve válce nebyl, ale hodně jsem o ní četl a slyšel a mám z ní strach.

Ještě bojujete za skotskou nezávislost?

Nemám rád nacionalismy, ale tohle má smysl. Skoti chtějí být v Evropě a frustrují nás Angličané, kteří tam být nechtějí. Tak ať si jdou! Angličané se stále nezbavili imperiální nadřazenosti, chtějí komandovat svět, a přitom si nevšimli, že už dávno nikoho nezajímají. Důležitá je Čína, Amerika, Indie – a Evropa.

Označujete se za ateistu. Co vám tak vadí na náboženství?

Myslím, že náboženství nefunguje, nemůže nic dokázat – funguje jedině věda, racionalita, argument. Místo aby náboženství přispívalo k porozumění, tak ho spíš ztěžuje, zatemňuje pohled. Hodně jsem o tom přemýšlel, ale možná se mýlím. Možná se jednou probudím a bude nade mnou stát svatý Petr.

Na vydání své první knihy jste čekal několik let, odmítavá stanoviska nakladatelů jste prý lepil na zeď. Nikdy jste neztratil naději ve psaní?

Ani ne. Spisovatelem jsem byl vždycky. I kdyby mi nikdy nic nevyšlo a nikdo nic nečetl, pořád bych psal. Miluju psaní dlouhých, rozsáhlých příběhů, to mě nabíjí, inspiruje, blaží. Psal bych i na opuštěném ostrově – pokud psaní milujete, jsou peníze a vydané knihy jen příjemný bonus. Jsem profesionálním spisovatelem šestadvacet let, ale stále se snažím o určitou bezprostřednost, neprofesionální přístup k psaní.

Souvisí s tím i občasné požívání drog?

Ale ne. Jsem čím dál nudnější, už je neberu. Přítelkyni se to moc nelíbilo, a navíc: je mi šestapadesát!

Alice Horáčková pro MF DNES (11. 6. 2010)