Peter Matthiessen: Daleká Tortuga - próza, poezie, prostor

George Plimpton: James Dickey soudí, že Daleká Tortuga je zlomem v evoluci románu, že jím „vytváříte naši novou vizi“. Povězte něco o této knize a jejím vzniku.

Peter Matthiessen: Daleká Tortuga líčí rybářskou výpravu z Nikaraguy na lov želv: tortuga je španělský výraz pro mořskou želvu a zároveň se jím označuje ostrůvek, kde želvy odpočívají. Na knize jsem začal pracovat v roce 1966 a mnohokrát jsem ji mezitím odložil, ale nikdy mne nepřestala přitahovat. Samotná výprava představuje mimořádný zážitek: síla větru a moře, útesy, starý škuner i samotní rybáři, všechno tak čisté a prosté, že obvyklé postupy jako používání metafor nebo „proudu vědomí“ a dokonce i konvenční prostředky jako „řekl“ nebo „pomyslel si“ mi připadaly nepatřičné až nevkusné a byly na překážku. Proto jsem od začátku usiloval o úspornou formu, o vzdušnost mezi jednotlivými slovy, o větší prostor; popisy jsem držel jasné a ploché, aby poezie v nich obsažená vyplývala z jejich přímočarosti a jednoduchosti. V celé knize proto, pokud vím, najdeme pouze jediné přirovnání. A v poslední řadě mělo prázdné místo vytvářet rezonanci, umožnit čtenáři vnímat věci intuitivně, například naslouchat tichu větru, který je v knize všudypřítomný.

V japonském malířském umění sumi je při ztvárnění bambusového výhonku tah štětce vzhůru přerušovaný a zanechává tak bílá místa, naznačující bambusová kolínka oddělující jednotlivé části stonku; jsou to právě tato vynechaná místa, která vdechují život svému okolí. Podobně bílá místa na stránce představující prázdno a ticho rozezvučí psaný text. Neuvědomil jsem si ale předem technický problém s těmito nevyplněnými místy a nakonec jsem musel přistoupit na určitý kompromis, co se těchto prázdných míst týče. Příště si celý román namaluji do čistého skicáře, aby všechna bílá místa a juxtapozice vynikly přesně podle mých představ.

GP: Ovlivnilo vaši knihu studium zenu?

PM: Patrně přispělo k určité střídmosti, popis šálku kávy nebo švába s minimem literárních příkras. Cvičení zenu vám pomáhá vidět svět neotřelým způsobem, rozehnat mlhu provázející vás od raného dětství, mlhu zatemňující rozhled. Já se snažím popisovat věci přímo, nechat objekty a činy mluvit samy za sebe, takže čtenář není nucen vnímat věci skrze mlhu v myslích jednotlivých postav.

GP: Co si o vašem experimentálním románu myslel nakladatel?

PM: Mám pocit, že zpočátku nebyl příliš nadšený, prohlašoval, že kniha se nebude prodávat, ale poté co s ní nějakou dobu žil, ho přece jen zaujala. Některé čtenáře, a ovšem i některé kritiky, patrně zarazí nezvyklá typografie stránky a vykřiknou „a jéje, experiment!“. Ve skutečnosti je tento takzvaný experiment velmi jednoduchý, nic nepředstírá, na nic si nehraje a v okamžiku, kdy se čtenář do nové formy vcítí, zjistí, že kniha je velmi přímočará. Není důležité, že na začátku, dřív než poznáte jednotlivé členy posádky, si nejste vždy jistí, který z nich právě mluví; v okamžiku, kdy vás to začne zajímat, každého z nich rozeznáte nejen podle příznačného způsobu vyjadřování, ale i podle jeho drobných zálib. Jako pomůcku v knize najdete i seznam členů posádky, jméno každého z nich, odkud pochází a další podrobnosti, a také plán lodi, jakýsi popis scény a připojena je i mapa s vyznačenou trasou plavby z Nikaraguy.

GP: Byl jste ovlivněn ještě něčím?

PM: Kromě zmíněné malby sumi byly stručné popisné pasáže ovlivněny mojí oblíbenou poezií haiku. Když pomineme onen experiment s typografií, je základní forma knihy odvozena od scénáře, přestože mluvčí není pokaždé přímo identifikován a záběry kamery jsou nahrazeny popisem. Dialogy jsou realistické, ačkoli ke konci jsem si uvědomil, že jsem do nich zakomponoval prvek lidové písně, přirozeně obohacený silou a prostým půvabem mluvy rybářů. Navíc rybářská loď vytváří vhodnou situaci pro můj zamýšlený experiment – malý izolovaný svět, uzavřené jeviště z něhož nikdo nemůže odejít, zaplněné muži, kteří zpívají refrén svého zmatku stále znovu a znovu.

GP: Dovedl byste tuto svoji formu použít i v jiném románu?

PM: Doufám, že ano, chtěl bych se o to příště pokusit a ještě ji rozvinout, pokud se mi to podaří bez toho, že bych tím ubral na jasnosti a pocitu.

GP: Co je to za přirovnání, které jste v knize nechal a proč?

PM: Asi se mi nechtělo dávat je pryč. Objeví se, když Edenovi muži poprvé spatří na obzoru ostrov Daleká Tortuga a prohlásí o něm: „jako vzpomínka v prázdnotě oceánu.“ Obraz mi připadal záhadný a nostalgický, naznačoval, že želvy se vracejí k mytickému místu dětství, možná, aniž to tuší, jsou již mrtvé a vstoupily do jiného světa. Obraz se objevil zcela přirozeně a já jsem ho nechtěl vynechávat jen proto, abych byl důsledný.

převzato z Paris Review, číslo 60, zima 1974
z angličtiny přeložila Zuzana Mayerová
foto © A. F. Malinovský, Festival spisovatelů Praha