O literatuře, dějinách a lidské morálce

MICHAEL MARCH: Buďte vítáni na dnešní besedě, kterou jsme nazvali – v souvislosti s románem Roberta Stonea – Žoldácké války: Liverwurst aneb Banalita zla. O literatuře, dějinách a lidské morálce. První otázku bych chtěl adresovat Susan Sontag. Budu přitom citovat jejího oblíbeného velkého polského básníka. Susan, souhlasíte s výrokem, že „největším nepřítelem člověka jsou dějiny“?

SUSAN SONTAG: Skutečně velmi obdivuji Czesława Miłosze, ale tento jeho výrok nechápu. Je pravda, že svět, v němž žijeme, je plný příkazů, předsudků, souvislostí, vzpomínek a to nesmírně zatěžuje naši každodenní existenci. Je také pravda, že většina lidí si vůbec neuvědomuje, jak je jejich život zakotven v dějinách. Nevnímají minulost stejně jako vzduch, který dýchají. Ale zevšeobecňující prohlášení, že nepřítelem člověka jsou dějiny, mi připadá nesrozumitelné. Lidé prostě nemohou žít bez minulosti. Nemáme jen biologickou existenci, žijeme také v kulturních a etických souvislostech. I naše kulturní a etická existence trvá v čase, má nějakou minulost, dobrou nebo špatnou. Myslím, že je nesmyslné mluvit o dějinách jako takových, jako by to bylo něco, čeho bychom se mohli nebo měli chtít zbavit.

ROBERT STONE: Já si naopak dovedu docela dobře představit, že bychom se mohli chtít minulosti zbavit. Vláčíme ji za sebou a zatím nikdo nepřišel na způsob, jak bychom ji mohli nějak jednoduše vylepšit. Většinou umíme svůj život, svou existenci popsat tady a teď, v současnosti, ale v minulosti jsme za sebou zanechali věci, které nás nějakým způsobem charakterizují a se kterými často míváme velké problémy. A tak se je pokoušíme pozměnit a převyprávět. William Maxwell řekl, že „každý, kdo se rozhodne psát o minulosti, od prvního do posledního písmene lže“. Myslím, že dějiny jsou v podstatě vyprávěním o minulosti. Vyprávěním, které je jakousi obhajobou a vysvětlením minulosti, ale možná i inspirací a ovlivňováním budoucnosti. Minulost není naším nepřítelem, je neoddělitelnou součástí naší existence, ovšem někdy stejně záhadnou a plnou narážek jako přítomnost nebo budoucnost.

WILLIAM STYRON: V podstatě souhlasím se Susan. I mně ten citovaný výrok připadá nejasný. Možná bych ho doplnil větou zJamese Joyce, který napsal, že „dějiny jsou tíživý sen, zněhož se snažím procitnout“. Minulost je jistě do značné míry záhadná. Nemůžeme se jí zbavit a někdy nám může připadat nesmyslná, a jak naznačil Robert, pokoušíme se ji popsat a vysvětlit tím, že si o ní vymýšlíme příběhy, které by nám pomohly se s naší často trýznivou zkušeností vyrovnat.

Vy jste se zabýval minulostí ve svých slavných románech Doznání Nata Turnera a Sophiina volba.

WILLIAM STYRON: Ano, ale já jsem na těch historických událostech nechtěl vysvětlovat minulost. Chtěl jsem se vyjádřit hlavně k přítomnosti. Především při psaní Doznání Nata Turnera jsem měl stále na mysli souvislost mezi onou výjimečnou vzpourou jedince, která se odehrála na počátku devatenáctého století, a současným černošským hnutím. I když jsem to možná nevyjádřil dost přímočaře, snažil jsem se vytvořit jakousi analogii tomu neuvěřitelnému novodobému otroctví, které v Americe neskončilo ani po občanské válce. Události, které provázely první vydání knihy, nade vši pochybnost potvrdily, že jsem se trefil do černého, protože reakce zejména černošské komunity byla velmi dramatická.

SUSAN SONTAG: Já pořád nechápu, jak může někdo mluvit o dějinách jako takových. I v té slavné Joyceově větě, kterou v Odysseovi pronáší Štěpán Dedalus, se podle mě nemluví o dějinách obecně. Tak snad uvažují odborníci, filosofové nebo historikové, ale konkrétní lidé mohou mluvit jen o svých vlastních dějinách, o vlastní minulosti. Jistě, Ir nebo Srb by mohl říci: „Dějiny – to znamená dějiny mého národa, plné boje, předsudků, násilí – jsou noční můra, ze které se snažím procitnout.“ Tím ale nemyslí dějiny obecně.

Dějiny jednotlivých národů nebo komunit mohou být pro jejich individuální členy velmi bolestné, dokonce zotročující. Znám americké černochy, dnes se jim říká Afroameričané, kteří touží zbavit se břemene své afroamerické minulosti. Znám skvělého černošského spisovatele a literárního kritika, který by velice rád psal o evropské literatuře, ale bojí se, že ostatní černošští literáti by mu měli za zlé, kdyby napsal esej například o Thomasi Mannovi. Jednou se mi se svými pochybnostmi svěřil: „Jakým právem mohu já psát o Thomasi Mannovi?“ Řekla jsem mu: „Stejným právem jako třeba já – jsme oba Američané, vsadím se, že tvoji předkové přišli do Ameriky dřív než moji, a koneckonců, kdo má vůbec právo psát o čemkoli?“ Přesto se stále cítí zajatcem své minulosti. A to i v Americe, která je proslulá „ztrátou historické paměti“. My Američané, chceme-li znát a chápat svou minulost, musíme se o to opravdu aktivně snažit.

Souhlasím také s Williamem, že píše-li spisovatel o minulosti, píše ve skutečnosti o současnosti. Když se děj mého románu odehrává dejme tomu v osmnáctém nebo devatenáctém století, nepíšu román zosmnáctého nebo devatenáctého století – můj příběh mohl být napsán pouze teď, na konci dvacátého století, zperspektivy autora, který je neoddělitelně svázán s dneškem a nejenže se dívá na minulost současným pohledem, ale uvědomuje si, i jak se minulost promítá do přítomnosti. Spisovatel vlastně vždycky píše o současnosti. To samozřejmě neznamená, že minulost nějak zkresluje nebo o ní neříká pravdu.

ROBERT STONE: Rád bych se vrátil k oné scéně zOdyssea, kde Štěpán Dedalus mluví s ředitelem školy Deasym, který je přesvědčen, že dějiny mají řád a ten řád je směřování k nejvyššímu uvědomění našeho lidství. Deasy věří v ducha dějin, v osudovou předurčenost lidstva, je výsostným dějinným idealistou a snaží se svou vizi dějin, přítomnosti i úžasné budoucnosti člověka sdělit Štěpánovi. Ten ho poslouchá jen tak na půl ucha, a protože venku hrají kluci fotbal a někdo křičí „gól“, Štěpána napadne „dějiny, pouliční křik“, a pak řekne tu větu: „Dějiny jsou tíživý sen, zněhož se snažím procitnout.“ Ta kratičká scéna podle mě obsahuje všechno, co do ní Joyce, který také hodně přemýšlel o dějinách, chtěl zahrnout.

Ostatně vy také píšete o minulosti, právě ve svých Žoldácích.

ROBERT STONE: Ale to je minulost poměrně nedávná. V té knize jsem řešil svůj návrat zVietnamu. Před odchodem do Vietnamu jsem totiž žil dlouho v Londýně a zVietnamu jsem se vracel rovnou do Ameriky. Vzpomínky zVietnamu se tak podivně prolínaly s mým obtížným návratem domů. Prožíval jsem zvláštní, temné období. Teď už je to minulost, i já to tak vnímám, ale tehdy to bylo velmi současné.

William Styron dnes na tiskové konferenci řekl, že „nejdůležitějším mezníkem ve dvacátém století pro něj bylo svržení atomové bomby“. Mohl byste se k tomu vrátit?

WILLIAM STYRON: Myslím, že dnes už o historickém mezníku skutečně lze mluvit. Tolstoj určil jakési měřítko pro definici historického románu: děj se odehrává před padesáti lety. Vzhledem k tomu, že od svržení atomové bomby už padesát let uplynulo, je pro nás tato událost součástí historie. Pro mě osobně je s tím spojené velké morální dilema. Byl jsem v té době ještě hodně mladý a byl jsem námořníkem v Tichomoří. Kdyby bylo došlo k invazi do Japonska, čekala mě téměř jistá smrt. V takové situaci vidí člověk použití bomby a jeho důsledky jinak než lidé, kteří vedou o hrůzách Hirošimy jen mravokárné řeči. Toto hledisko podle mne kritikové nikdy nebrali dostatečně v úvahu. Snad kdybych nebyl mladý kluk, kterému atomová bomba doslova zachránila život, mohl bych mít jiný názor, jenže takhle se tím léta trápím. Na jedné straně představuje atomová bomba mou osobní spásu, ale zároveň není sporu o tom, že byla nástrojem smrti tisíců Japonců. Myslím, že je na historicích, aby zodpověděli, jestli atomová bomba měla být svržena, nebo ne. Dodnes to není jednoznačně rozhodnuto. Já sám se s tím trvale potýkám a vyrovnávám, a to i ve svých knihách, a netroufám si soudit, nakolik úspěšně, protože v tomto ohledu si nejsem jist svou vlastní morální silou.

SUSAN SONTAG: Dovolte mi, abych jako osoba, která svržení atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki zásadně odsuzuje, svůj postoj vysvětlila. Nejen já, ale celá řada odpůrců svržení bomby zastává názor, že nelze celou věc zjednodušit na: Ano, jsem pro použití bomby, protože vedlo k záchraně desítek tisíc amerických vojáků, nebo: Ne, jsem proti a desítky tisíc amerických vojáků měly být obětovány. Podle mě totiž existovaly další možnosti. To je odpovědná kritika. Především je známo, že Japonci už před svržením bomby vyjednávali o kapitulaci, a já jsem přesvědčena, že tato vyjednávání byla záměrně přerušena, aby vojenští velitelé mohli bombu vyzkoušet. Věřím, že Japonci by se byli vzdali tak jako tak, anebo by stačilo, jak někteří vědci a politici navrhovali, předvést jim účinky atomového výbuchu na nějakém opuštěném atolu. Pojďte se podívat, co na vás hodíme. Svržení druhé bomby na Nagasaki pak je ještě odsouzeníhodnější, pokud se to vůbec dá takhle stupňovat, protože tou dobou už byla japonská kapitulace jistá.

WILLIAM STYRON: V tom bych se Susan polemizoval, protože ochota Japonců ke kapitulaci se podle mě ještě musí nade vši pochybnost prokázat. Steven Ambrose, pravděpodobně jeden znejlepších amerických historiků, nedávno publikoval studii, ve které se touto otázkou obšírně zabývá a kde tvrdí, že doposud nebyly nalezeny žádné důkazy o tom, že se Japonci opravdu chtěli vzdát, ale právě naopak, že po bombardování byli ještě odhodlanější ve válce pokračovat než předtím. A právě proto mě tenhle problém tak fascinuje, protože existuje polarita názorů, kdy řada lidí velmi rozumně i velmi vášnivě zastává stejný názor jako Susan, ale já prostě cítím, že oni se mýlí a pravdu mám já. Je to neřešitelné dilema.

SUSAN SONTAG: Ale tady přece nejde o to, jestli zastávám svůj názor rozumově nebo vášnivě, tady jde o to, že já mám informace zjiných zdrojů, které prostě tvrdí něco jiného.

WILLIAM STYRON: Proto je to tak fascinující.

ROBERT STONE: Krásný příklad toho, jak jedna věc může mít dvojí minulost. A obě mají své oddané přívržence.

SUSAN SONTAG: Ale Steven Ambrose není jediná autorita, a jestliže tvrdí, že neví o žádných důkazech, pak autoři jiných knih a článků se na tyto důkazy odvolávají.

WILLIAM STYRON: V tom je právě ten problém.

ROBERT STONE: Která minulost je ta pravá? Který znáz orů je správný?

SUSAN SONTAG: Tady se nejedná, a v tom se asi s Billem shodneme, o názory, tady jde o historickou skutečnost.

ROBERT STONE: Ovšemže se jedná o názory.

SUSAN SONTAG: Ne, protože nakonec se musí prokázat, že pravdu má jen jeden z nás.

WILLIAM STYRON: Tím si nejsem tak jist.

ROBERT STONE: Na tom vůbec nezáleží, jestli má někdo pravdu.

SUSAN SONTAG: Promiň, ale buď ty důkazy jsou, nebo nejsou. Nemůžeš tvrdit, že zároveň prší a neprší. Buď jedno, nebo druhé.

ROBERT STONE: Dějiny nejsou to, co se stalo, ale o čem tvrdíme, že se stalo. O čem věříme, že se stalo. Vlastně se to ani stát nemuselo. Dějiny jsou takové, jak se rozhodneme minulost interpretovat. Jestliže věřím, že Spojené státy atomovou bombu na Japonsko svrhnout musely, pak jednám v souladu s jedním historickým názorem. Jsem-li přesvědčen, že Spojené státy prostě chtěly svržením bomby poválečnému světu jen demonstrovat svou sílu, přijímám zcela odlišný historický pohled a jednám podle toho. Tohle myslím docela dobře dokresluje naši debatu.

WILLIAM STYRON: O to mi šlo od samého začátku: ukázat, že ani padesát let po oné tragické události nejsme schopni jasně rozhodnout, jestli byl rozkaz prezidenta Trumana správný, nebo špatný. To, že tady sedíme v Praze, píše se rok 2000 a my se vášnivě hádáme, kdo znás má po padesáti letech pravdu, je skutečný důkaz, že dějiny jsou jako tíživý sen.

V Sophiině volbě citujete významnou francouzskou myslitelku Simone Weilovou, že člověk vlastně nemá možnost prosadit svou svobodnou vůli, protože všechno je dáno předem.

WILLIAM STYRON: Já nejsem filosof ani metafyzik, pouze věřím, že zlo je stálou součástí dějin a v některých historických okamžicích je nutné mu čelit. Když už citujeme, rád bych připomněl motto Sophiiny volby, výrok francouzského spisovatele André Malrauxe: „Hledám prazákladní sféru duše, kde se nalézá absolutní zlo vedle čistého bratrství.“ To souvisí s tím, co jsem právě řekl, že zlo je konstantní součástí dějin, a pokud se nám občas podaří nad ním zvítězit, pak jedině mystickou, transcendentní ideou lásky. To netvrdím, protože jsem sentimentální křesťan, ale protože v to upřímně věřím. Bude to znít ironicky, ale nikdy nezapomenu pocit, když jsem v roce 1945 slyšel, že na Japonsko byla svržena atomová bomba. Byl jsem šťastný, že neumřu. Kamarádům jsem dokola opakoval:
„Uvidíte, tohle bude znamenat konec všech válek.“ No a za šest let už jsem byl v Koreji a znovu jsem se bál o život. Teď to připomínám jen proto, že události v bývalé Jugoslávii nám v uplynulém desetiletí bohužel znovu potvrdily, že zlo, navzdory všem našim nadějím, je součástí i naší přítomnosti.

SUSAN SONTAG: Nejsem voják, ale zúčastnila jsem se tří válek jako civilista. Uplynulé tři roky jsem zvětší části prožila v obklíčeném Sarajevu a viděla jsem opravdu hodně zla. Souhlasím s Billem, že zlo je konstantní součástí lidského konání, já bych neřekla dějin, ale lidského počínání vůbec. Lidé dovedou být velice zlí a neprojevuje se to jen ve velkých historických událostech, ale i v drobných krutostech, kterými si navzájem ubližujeme. I když jsem v žádné válce nebojovala, nikdy bych neřekla, že je válkám konec. Teď budu možná Billa šokovat, ale když říká, že zlo lze přemoci láskou, pak se ptám – ačkoliv bych dřív nevěřila, že to někdy řeknu – proč bychom neměli proti zlu bojovat silou? Jestliže si stanovíme Hitlerovo Německo jako měřítko zla, pak se asi shodneme na tom, že druhá světová válka byla spravedlivá.

WILLIAM STYRON: Ovšem.

SUSAN SONTAG: Jsem skutečně přesvědčena, že se zlem je někdy nutné bojovat. Pouhá láska nestačí. Pokud jsem si kdy namlouvala, že jsem pacifistka, pak ty tři roky v Sarajevu mě ztéhle naivní představy vyléčily a naučily mě úctě a obdivu k vojákům a důstojníkům a k tomu, co tam dokázali, protože často riskovali životy a chovali se skvěle.

WILLIAM STYRON: Já jsem dodnes hrdý na to, že jsem sloužil u námořnictva.

SUSAN SONTAG: Ale přesto říkáš, že proti zlu se dá bojovat jedině láskou.

WILLIAM STYRON: Netvrdím to kategoricky. Myslím si jen, že jedním zprostředků, nebo lépe, jednou zemocí, ke které se při boji se zlem utíkáme, je láska. Přestože to může znít křesťansky sentimentálně, jsem o tom hluboce přesvědčen.

ROBERT STONE: A jsme u staré známé otázky: co dělat, abychom byli spaseni, která zůstává stále nezodpovězena. Nebo lépe řečeno, ona je zodpovídána znovu a znovu, ovšem my si s odpovědí nevíme rady. Já osobně jako příslušník poválečné generace a různých hnutí za občanská práva – znáte to: květinové děti a „milujte se, neválčete“ – jsem měl vždycky ve svém postkřesťanství sklon čekat na nějaký svrchovaný akt lásky, na vnitřní duchovní osvícení, na jakousi vizi světa, ve kterém nebude pro zlo místo. Jenže nic takového se nedostavilo a asi se musím smířit s vědomím, že se to nikdy nedostaví. Proto mám pocit, že nám nezbývá nic jiného – protože neustále bojovat proti zlu podle mě nelze, zlo je příliš hrůzné a děsivé –, než s ohledem na to, jací jsme (spíše slabí než silní) a jaký je náš svět (spíše malý než velký), prostě jen žít svůj každodenní život tak, abychom se za sebe nemuseli stydět. Opravdu si myslím, že sotva můžeme dělat
víc. Já věřím v prvotní hřích, věřím v něj jako v metaforu. Obávám se, že lidé nemohou přesáhnout sami sebe, stejně jako svět nemůže přesáhnout sám sebe, a proto to nejlepší, co můžeme dělat, je snažit se sami sebe přesvědčit, že nejsme tak úplně zkažení, chovat se pokud možno slušně a tuto slušnost kolem sebe šířit aspoň tak daleko, jak dokážeme. Moc rád bych byl zažil něco velkolepějšího, ale bojím se, že nic takového není.

SUSAN SONTAG: Bob se právě přihlásil ke svému postkřesťanství a před ním Bill vyslovil své nádherné vyznání a skoro se přitom omlouval, že možná vyznělo křesťansky sentimentálně, takže já se cítím povinna hrdě prohlásit „jsem křesťanka,“ a nedodávat žádné přívlastky. Láska není sentimentální, láska je křesťanská. Mimoto věřím, že lidé opravdu mohou dělat víc než jen žít svůj každodenní život a chovat se slušně; samozřejmě není každý hrdina nebo světec, ale já osobně jsem viděla, jak někteří jednotlivci vykonali neuvěřitelně hrdinské a nezištné skutky, a upřímně si přeji žít ve světě, kde je něco takového možné, kde to aspoň někdy někdo dokáže. Jsou lidé, kteří dovedou vyjádřit svou solidaritu s ostatními, s trpícími, s oběťmi, každý na to nemá, ale takoví jedinci mezi námi existují. Já je nesmírně obdivuji a vážím si toho, že dělají víc, než jen žijí svůj život že žijí i pro jiné. To je podle mě jediná možnost – a to nás učí křesťanství – žít pro jiné, třeba i na úkor vlastního života nebo pohodlí.

WILLIAM STYRON: Nádherně kacířská myšlenka, Susan, blahopřeju! Nepochybuji o tom, že zhruba milionu lidí na Wall Street by při té představě vstávaly hrůzou vlasy na hlavě.

ROBERT STONE: Ale já myslím, že teď Susan mluvila za všechny!

SUSAN SONTAG: Ale kdepak, Bill má samozřejmě pravdu, dokonce podle mě by nevstávaly vlasy na hlavě jen milionu lidí na Wall Street, ale většině našich amerických spoluobčanů.

ROBERT STONE: Nechápu proč? Jak by mohl někdo protestovat proti konání dobra?

SUSAN SONTAG: Ale ovšem! Protože dnes se altruismus nenosí. A pomyšlení, že by se člověk měl vzdát svého materiálního pohodlí, je pro většinu dnešních lidí naprosto nepředstavitelné. Když vyprávím, co jsme dělali třeba v padesátých nebo šedesátých letech, jak jsme se angažovali v hnutích za lidská práva, většina mladých lidí vůbec nechápe, o čem mluvím. Myslím, že dnes je svět úplně jinde.

Co se to s námi stalo?

SUSAN SONTAG: Říká se tomu konečné vítězství kapitalismu.

WILLIAM STYRON: To není vítězství kapitalismu, ale lidské chamtivosti.

ROBERT STONE: Já nevěřím v kapitalismus jako takový. Nemyslím, že způsob vlastnictví výrobních prostředků rozhoduje o chování lidí. Zato chamtivost je velmi lidská vlastnost.

WILLIAM STYRON: Znám jednoho sympatického mladého muže, je mu něco málo přes třicet, je vzdělaný, sečtělý, studoval na výborné univerzitě a teď podniká na burze, a jeho jediným životním cílem je vydělat do svých čtyřiceti let sto milionů dolarů. Mně to připadá zrůdné. A takových lidí je spousta, on je jen představitelem celé jedné generace v určité vrstvě americké společnosti. To už snad ani není chamtivost. Kdyby byl mezi svými vrstevníky výjimkou, možná by to nebylo tak děsivé, ale tohle by měl být výkvět a příslib naší budoucnosti. Mluvili jsme o minulosti i budoucnosti, jak se vám jeví naše přítomnost?

ROBERT STONE: Pokusím se parafrázovat Abrahama Lincolna: „Kdybychom věděli, kam jdeme, mohli bychom alespoň odhadnout, kde jsme.“ Bojím se, že opravdu nevíme, kde jsme, a že je velmi těžké to správně rozpoznat. Třeba jsme na pokraji vyhynutí. Stále ještě nevíme všechno o své minulosti, ale zdá se, že jsme konečně přestali tolik mluvit o pokroku, což bylo pro Američany obzvlášť typické.
Zhruba od třicátých let až někdy do roku 1964, do Světové výstavy, na které obchodní společnosti předváděly úspěchy kapitalismu, všichni neustále omílali slova jako pokrok a zítřek, ale pak se všechno nějak zvrtlo a svět se přestal jevit tak růžově. Důvod, proč se snažím rozlišovat mezi kapitalismem a chamtivostí, je, že podle mě nestačí, aby člověk vyznával správnou víru nebo ideologii, jakýsi antikapitalismus, a pak už si nemusel lámat hlavu s takovými lidskými vlastnostmi, jako je například chamtivost. Proto se snažím věci přesně definovat. Ani já ale neumím říci, kde jsme, kde jsem já sám.

SUSAN SONTAG: Když používám slovo kapitalismus, rozhodně to nemá nic společného s vírou – je to pouze všeobecně známý a zavedený sociologický, ekonomický a politický termín. A antikapitalismus? Dovede si vůbec někdo něco takového v dnešním světě představit? Proto mluvím o konečném vítězství kapitalismu. A pokud k němu existuje nějaká alternativa, pak bych ji viděla nikoli ve víře, ale v nějaké reformě, která musí být velmi konkrétní a praktická. Nesouhlasím s Bobem, že dnes nejde o pokrok: například teď právě jsme v Praze, a podle mě lidem ve střední Evropě na pokroku, na dalším rozvoji, velmi záleží, protože současná situace je pro ně beze sporu v mnoha ohledech příznivější než ještě velmi nedávná minulost.

ROBERT STONE: Mluvíme každý o něčem jiném.

SUSAN SONTAG: Pokrok má v různých zemích různou hodnotu a já prostě nechci věci posuzovat jen z pohledu Ameriky. Myslím, že pokrok se nezastavil nikde, snad jen s výjimkou Afriky, kde panuje pocit bolestné beznaděje a zoufalství nad tím, jak se věci nezadržitelně zhoršují a i nadále zhoršovat budou. Ale abych se vrátila do Ameriky – znám spoustu mladých lidí, kteří nacházejí uplatnění v oborech, jež přinesla takzvaná digitální revoluce, pracují s počítači a na internetu, a mohu vás ujistit, že tihle mladí věří v pokrok. A je to ideologicky velmi významná část společnosti, lidé pod pětatřicet, kteří jsou všemu velmi otevření, a to mi připadá úžasně nadějné.

Williame?

WILLIAM STYRON: V dějinách, mohu-li použít okřídlenou větu, to jde vždycky dva kroky kupředu a jeden zpátky. Někdy jsme svědky hrozného úpadku, a naopak, po okamžicích obdivuhodného růstu a rozvoje, duchovního i materiálního, přijdou katastrofy, které jsou tím krokem zpátky. Nejnázornějším příkladem by mohlo být Německo ve dvacátých letech, kdy se vzor kulturního národa zvrhl v říši barbarských hrůz, jaké tento svět, přinejmenším na severní polokouli, ještě nezažil. Pokud teď hýříme optimismem, snad s výjimkou Afriky, jak připomněla Susan, pak proto, že celý západní svět a s jistými potížemi i většina Asie skutečně prožívá neobyčejný rozvoj a ekonomický růst. Nevím, jestli jsem pesimistický optimista, nebo optimistický pesimista, ale když uvážím, jak se nám v určitých ohledech jeví naše současná společnost jako báječná, jsem připraven na další katastrofu.

Praha, duben 2000

Knihu Nelze-ji jinak: 25 rozhovorů s hosty Festivalu spisovatelů Praha je možné objednat na našem emailu pwf@pwf.cz