Nadine Gordimer: Paměti nenapíšu

Zřejmě nejslavnějším hostem pražského festivalu spisovatelů je Jihoafričanka Nadine Gordimer. V roce 1991 získala Nobelovu cenu za literaturu. Švédská komise pro udělování Nobelových cen tehdy ocenila její "skvělá epická díla, kterými - v duchu Alfreda Nobela - výrazně přispívá k humanitě".

Hana Ulmanová: Vaše tvorba je vysoce ceněna zmnoha důvodů. Jedním z nich je, že právě váš hlas významnou měrou přispěl k pádu jihoafrického apartheidu, tedy uplatňování politiky oddělení obyvatelstva podle ras.

Nadine Gordimer: Apartheid je díkybohu skutečně za námi, ale spisovatelům a dramatikům bych tak velké zásluhy nepřičítala - prostě jenom ukázali světu, jak tehdy lidé opravdu žili. V reportážích nebo v televizi se samozřejmě dozvíte o zákonech a krizích, o klíčových událostech, kde byly jaké bouře a kolik bylo zabito lidí, ale nedozvíte se, jak se lidé do tak nebezpečných situací dostali, jak to ovlivnilo jejich životy dál. A v tom spočívá příspěvek umělců: lidé v zahraničí pochopili, jak vypadal běžný život v Jižní Africe, prostřednictvím literatury a divadla. Apartheid však nesvrhli umělci, nýbrž Africký národní kongres a další hnutí, a ti černí i bílí lidé, kteří léta trpěli ve vězení. Na Mandelu si vzpomenou asi všichni, ale uvězněni byli i jiní - a je zajímavé uvědomit si, že z bělochů dostali tehdy doživotí jen dva, přičemž jeden z nich byl členem komunistické strany a druhý Žid.

Jak hodnotíte jihoafrickou současnost? A mohla byste uvést nějaký příklad z vlastního života, který by alespoň částečně ilustroval bouřlivé změny, jimiž vaše země prošla?

Podle mého názoru máme dnes nejlepší ústavu na světě, jelikož jsme měli možnost studovat, jak vypadají ústavy jiných zemí, a odnesli jsme si z nich to nejlepší. Zaručenou máme absolutní svobodu včetně svobody projevu. Samozřejmě je tu spousta věcí, které za deset let nenapravíte, a právě na to lidé často zapomínají - pouhá jedna dekáda oproti mnoha evropským či americkým zemím, které se demokracii těší po staletí (samozřejmě s výjimkou kupříkladu vaší země, která si také užila svoje), a i ony stále bojují s rasismem a chudobou. Nicméně když se zahledím do minulosti, já chodila do soukromé katolické školy výhradně pro děvčata, a když chodily do školy mé děti, kterým je nyní přes čtyřicet, vláda utrácela na vzdělání bělošských dětí desetkrát víc než na vzdělání černošských. Když se apartheid začínal hroutit, poměr se zmenšil na přibližně šestkrát víc. Dnes je to na každé dítě bez ohledu na barvu pleti stejná suma. Jedna z nejradostnějších věcí, které pozoruji, se odehrává v mé vlastní čtvrti, která bývala výlučně bělošská a i dnes je převážně obývána bělochy. Avšak z kdysi bělošské školy o polední přestávce vycházejí bílí i černí kluci a postrkují se tak, jak to chlapci dělávají, a bílá a černá děvčátka se objímají tak, jak to děvčátka dělávají, což bylo ještě před nedávnem nemyslitelné - černé dítě by se bílého nikdy nedotklo, a naopak.

Jste známá jako vášnivá propagátorka gramotnosti. Každého asi okamžitě napadne, že toto úsilí je nějak spojeno s vaší profesí.

Podle mě lidé nechápou, že gramotnost není luxus, ale základní lidské právo. I když člověk pracuje v továrně nebo kope na ulici výkopy, pořád musí být gramotný, jinak prostě nemůže ve světě fungovat. Pro mě je gramotnost požadavkem číslo jedna, a uvedu vám příklad. Působím mimo jiné jako velvyslankyně dobré vůle Spojených národů a loni jsem se s touto organizací vypravila do Mali, protože jedna z velikých internetových společností věnovala tamním vesnicím ohromný grant ve formě počítačů. Z Bamaka, což je veliké město, jsme se vydali až do Timbuktu, což je na kraji pouště, s myšlenkou poskytnout přístup k internetu i domorodcům, kteří žijí opravdu tradičním způsobem. Nápad to nebyl špatný - určitě by bylo dobré, kdyby si lidé žijící u řeky Niger mohli kupříkladu zjistit ceny na světových trzích u zemědělských produktů, které vyrábějí. Nikomu však nedošlo, že tam není elektřina, a i kdyby se nějak dopravily generátory, ty by zase potřebovaly palivo. Čímž neříkám, že moderní technologie není báječná, ale prostě si vyžaduje jistou sofistikovanou infrastrukturu. Proto bych raději začala s gramotností, vzděláním, školami a knihami.

Dalším ohromným problémem je AIDS.

AIDS je strašlivý problém, a to navzdory tomu, že jsme ohromná země s neuvěřitelně bohatými zdroji. Je tudíž paradoxní, že se s AIDS nevypořádáváme lépe, protože bychom mohli. Nicméně v několika posledních měsících se - jako ostatně v dnešním světě vždycky, když vláda nedělá dobře svou práci - zformovala různá občanská hnutí. A právě ona přesvědčila farmaceutické společnosti, aby své léky více zpřístupnily a dovolily vyrábět značkou nechráněná léčiva, aby se nemusely dovážet původní drahé léky například z Německa. Dokonce jsme získali i hodně peněz od Billa Gatese a Clintonovy nadace. Nicméně vyvstal další problém - distribuce léků. V odlehlých zemědělských oblastech nejsou nemocnice zrovna v dosahu, a když se pořádně rozprší, silnice jsou dlouho nesjízdné. Za těchto podmínek hodně lidí s léčbou prostě nepokračuje. Proto potřebujeme vytvořit síť organizátorů, kteří by po vesnicích jezdili, vše trpělivě vysvětlovali a cestou si ještě vychovali domorodé pomocníky.

Z toho, co jste právě řekla, vyplývá, že patrně patříte k zastáncům neokoloniální teorie, která tvrdí, že západní svět stále ekonomicky profituje na úkor zemí třetího světa.

Nastupujícímu světu globalizace vládne úžasný paradox. Na jedné straně o všem rozhoduje několik velkých šéfů primárně z obchodního hlediska, na druhé straně ten obchod vůbec není volný. Existují tu značné obchodní bariéry, zejména v zemědělství. Podíváte-li se na všechnu ochranu, které se dostává kupříkladu americkým farmářům, jsou ti naši v jasné nevýhodě. Totéž se pak dá říci i o ocelářském průmyslu...

Před pěti lety jste se svým synem natočila dokumentární film pojednávající o osudu dvou měst, která byla v relativně nedávné době rozdělena zdí - o Johannesburgu a o Berlíně. Mohla byste nám to srovnání ve zkratce přiblížit?

V Berlíně se narodil můj manžel, Žid, který prchl před nacisty do Jižní Afriky. Díky němu jsem poznala Berlín před pádem zdi i poté. A poprvé mi paralela mezi oběma městy vyvstala samozřejmě v roce 1989, kdy v rozmezí několika týdnů padaly zdi v obou městech - 15. října propustili z vězení vedoucí představitele Afrického národního kongresu, 9. listopadu padla berlínská zeď, v roce 1990 bylo sjednoceno Německo a padl apartheid. Snad každý si vzpomene na záběry v televizi: v obou případech se lidé objímali, líbali, pili spolu šampaňské, všichni byli bratři a sestry. Po euforii a oslavách však přišlo probuzení. Ani černoši, ani východní Němci si nemohli najednou dovolit všechno, co chtěli, a okamžitě začalo všude růst nepřátelství. Zničehonic jsem zjistila, že mnoho bývalých východních i západních Berlíňanů používá na adresu těch druhých v soukromí nejeden hanlivý termín, a obdobné to bylo v Johannesburgu. Takže mě napadlo, že by to mohl být zajímavý film, a domnívám se, že nakonec i byl, ale vůbec nebyl úspěšný. Němci, kteří ho částečně financovali, si mysleli, že protežuje bývalé východní Němce, a Afričané si mysleli, že byl příliš o problémech černochů. Nicméně promítán byl na mnoha festivalech.

Jako jedna z mála současných slavných literátů jste nepodlehla kouzlu filmu ani naléhání, abyste napsala memoáry. Proč?

Autobiografii nikdy nenapíšu prostě proto, že si své soukromí žárlivě střežím. A pokud jde o film, vznikla na základě mých asi pěti povídek série dokumentů. Nicméně u románů jsem vždycky pokušení odolala už proto, že jsem viděla příliš mnoho špatně zfilmovaných knih, a další už ani vidět nechci. Nikdy jsem neřekla fajn, tady máte práva, kde jsou peníze? I proto, že jsem svou kariéru dosud vybudovala bez filmu. V mém věku mám opravdu dost času na to, abych nejprve chtěla vidět scénář. Ale číst scénáře lidí z Hollywoodu, kteří se nikdy nenadechli afrického vzduchu a myslí si, že do hlavních rolí obsadí černé Američany - to by přece nikdy nefungovalo. Naprosto jinak mluví, pohybují se a jen těžko by se dokázali do svých úloh vcítit...

Snad všechny slovníky a antologie vás označují za politickou spisovatelku. Souhlasíte?

Kdo je to politický spisovatel? Podle mého názoru někdo, kdo píše propagandu. Nicméně ať už žijete kdykoli a kdekoli, vždycky se ve vašem životě něco mění, a děje se tak pod vlivem sil a podmínek dané éry. V poslední době nejeden kritik upozornil na fakt, že romány Jane Austenové sice pojednávají o drobných radostech a starostech vyšší střední třídy, ale že v té době byla společnost založena na práci otroků. Nejsou to tedy knihy, které ukazují, jak lze ignorovat, odkud pocházejí peníze? Byly to přece špinavé peníze, pocházely z otrocké práce. Takže ne, nejsem politická spisovatelka. Píšu prostě o tom, co znám.

Myslíte si, že nějaký román by dnes mohl otřást svědomím tzv. západního světa, jako svého času Chaloupka strýčka Toma Harriet Beecher- Stoweové, Džungle Uptona Sinclaira nebo Hrozny hněvu Johna Steinbecka?

Pochybuji. Dnešnímu světu vládne spíše obraz, image. Je mnohem přesvědčivější a útočí i na děti, které sotva umějí mluvit - místo aby se jim na dobrou noc dostalo čtení pohádek, zapne se jim televize. Což koneckonců zasahuje i do dalších oblastí vnímání a radostí života - viděla jsem kupříkladu děti, které si na pláži, v písku a vedle moře hrály videohry, místo aby vstaly a zabývaly se něčím tvůrčím nebo se jen svého okolí dotýkaly. Takže si myslím, že pokud jde o vliv spisovatelů, měli bychom být skromní.

Mladá fronta Dnes 23.3.2004

připravila Hana Ulmanová

foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha