Michael March a Robert Menasse

Robert Menasse žije myslím ve Vídni – anebo se přinejmenším tváří, že žije ve Vídni a často jej najdete v jeho pracovně, v přestavěném bordelu požehnaném Genetem, poblíž starého tržiště. Což může znamenat kterékoli místo ve Vídni, kde se Menasse podle vlastního tvrzení roku 1954 narodil. Jedno je jisté – je očividně nejvýznamnějším autorem své generace, tvůrcem vynikající trilogie Dobré časy, křehký svět, Smyslová jistota a Zpětný náraz a několika knížek esejů ke společenské estetice. V současnosti pracuje na románu o svém předkovi Menassem ben Jisrael, narozeném roku 1605 v Lisabonu, autorovi knihy Lidská zranitelnost a náklonnost člověka k hříchu a hlavním vyjednavačem o opětovném připuštění Židů roku 1655 (po 370 letech kontaktů zvenčí) do Anglie. Čte si noviny v Café Spurl a mezi návštěvou prádelny, nákupem vína a odletem do Berlína dává rozhovory. Rád kouří a rychle chodí. Porost jeho slov není třeba zalévat.

Michael March: Mají umělci a romanopisci nějakou představu o budoucnosti?

Robert Menasse: V budoucnosti se nachází otázka: budu slavný ? – bude mé dílo slavné a ceněné? Umělci dokáží spokojeně žít ve světě plném válek, bídy a nespravedlnosti – jen když si tento svět váží jejich umění.

Michael March: Dohrabat se zpátky do dělohy – člověk chce být milován.

Robert Menasse: Je to naše pojítko se světem míru a spravedlnosti – mějte mě rádi a všechno bude v pořádku.

Michael March: Refrén je “love me or leave me” – chci buď lásku, nebo klid.

Robert Menasse: Věčný příběh odchodu - (úsměv) pro nevědomost druhého.

Michael March: Groucho Marx řekl: “Dejte mi růži a nechte mne být”. Ale někdo mu musel dát růži. Odkud vy berete svou výživu?

Robert Menasse: Z reality – ale někdy je realita tak nudná, že si o ní musím číst, abych ji cítil.

Michael March: Takže si pošetile vytváříte vlastní realitu, abyste přežil?

Robert Menasse: Občas si realita pošetile myslí, že se může vytvořit bez umění.

Michael March: Ve formě politika

Robert Menasse: Politika je prachbídné umění – politici mají závazky. Politika je umění nalézat kompromisy, ale umění nesnáší kompromisy.

Michael March: A politici nesnášejí umění.

Robert Menasse: Umělci říkají – a to je o důvod víc, proč se mohou obchodníci a politici nesnášet – že jejich kompromisy nejsou spravedlivé kompromisy mezi rovnoprávnými partnery, nýbrž nespravedlivé kompromisy mezi mocnými a slabými partnery. Kompromisy, které nachází Brusel mezi mnohonárodními spolky a mezi zájmy lidí v určitých oblastech, nemohou být spravedlivé. Umělci nemají zájem o spravedlivý kompromis – umělci nemají sebemenší zájem o jakýkoli kompromis.

Michael March: Proč jste napsal svůj román ‘Dobré časy, křehký svět’?

Robert Menasse: Nevzpomínám si .

Michael March: Co se stalo pak?

Robert Menasse: Napadaly mne jiné myšlenky.

Michael March: Ďábelské myšlenky?

Robert Menasse: Každopádně základní myšlenky tohoto století.

Michael March: Zachycené v obnažené zvědavosti ‘Dobrých časů, křehkého světa’.

Robert Menasse: Kde jsem se snažil ukázat, jak totalitní systém obsadí hlavu a po určité době imploduje – kde jsem se pokusil spojit oddělené kusy reality, které jsou potajmu spojené, ale v našich očích zůstávají nezřejmé, oddělené.

Michael March: (s pohledem z okna) Nejsem teď s to dávat interview. Není to správná situace. Udělejme to později.

Robert Menasse: (o něco později u téhož stolu) Stát se umělcem je dobrá volba, pokud poměrně v raném věku odhalíte, že jste extrémně neurotičtí, extrémně zhroucení, zničení a vyhlížíte možnost, kde vaše tvůrčí fantazie a destruktivní rysy mohou jako kompenzaci zplodit alespoň minimální výsady. Být umělcem je dobrá profese, protože můžete při práci pít. Jako umělec můžete půl dne sedět v kavárně a předvádět, že nic neděláte, v rámci své práce. Jakékoli vysvětlení se začlení do vaší práce. Můžete dělat, co chcete – a ve vůbec nejhorším případě děláte průzkum. Shromažďujete postřehy o tom, jak funguje společnosti, shromažďujete informace, které se náhle promění, když je slepíte a sloučíte vyprávěním příběhu. Najednou zjistíte, že svět se točí tak, jak si to vaše prostá duše představuje.

Michael March: Proč jsme posedlí užitečností, produktivitou – omlouváme se tím za výčnělek, na kterém pracujeme?

Robert Menasse: Představa užitečnosti je označením zvyků: “platívalo, bývalo, dělával, dělává.” V zásadě jsme užiteční tím, že jsme zvyklí něco dělat – ale to je zvyk a zvyky mají jiné významy: meze, hranice – mezi lidmi, například. Musíme překročit hranice, musíme překročit zvyky. Snad to souvisí s faktem, že je velmi těžké přežít sám: ostatní vždycky museli být užiteční. Skutečnost, že lidé mohou pomoci druhým lidem přežít, dala lidstvu tento pocit síly. Ale všechno můžeme použít i naopak: pomoci přežít, a zabít. Jsme zvyklí zabíjet.

Michael March: Láska je krůček od pekla

Robert Menasse: Když nás dlouho miluje jeden člověk, chceme být sami. Chceme jedno: potřebovat chtít.

Michael March: K samotě potřebujeme obraznost.

Robert Menasse: Je velmi podivné slyšet frázi “Nedokážu být sám”. Být sám je mým největším snem. Když mi bylo šest, byl jsem poslán do internátní školy, ze které jsem odešel v osmnácti.

Michael March: S tímtéž zubním kartáčkem?

Robert Menasse: Mám talent zapomenout. Pamatuji si, že jsem každou noc spal v místnosti s třiceti dalšími hochy, probouzel se s třiceti hochy, šel do třídy s třiceti hochy, v poledne vcházel do jídelny s třiceti hochy, zpátky do třídy s třiceti hochy a když jsem šli večer spát, v ložnici bylo třicet hochů. Celá ta léta jsem chtěl být ve vlastním pokoji, sám.

Michael March: V nemocničním pokoji?

Robert Menasse: Kde bych śi vymýšlel nemoci, abych byl sám. Internátní škola měla špitál – ale problém byl v tom, že nejmíň dvacet dalších chlapců napadlo totéž. Ráj pro mne bylo mít pokoj pro sebe.

Michael March: Ale v ráji jsou spousty andělů – v ráji je plno

Robert Menasse: Historický ráj začal člověkem o samotě. Pak Bůh řekl, že je nezdravé, aby člověk byl sám. Koncem historie byla tahle internátní škola. Až dodneška, a je mi dvaačtyřicet, jsem neměl nejmenší problém se samotou. Problémy začínají, když mi do pokoje vlezou lidi. V pokoji můžu sedět a psát nebo nepsat, můžu přemýšlet, poslouchat hudbu, kouřit anebo si vypít sklenku vína – po určité době vám při nejlepší vůli neřeknu, jest-li to trvalo hodinu nebo osmačtyřicet hodin. Veškerý čas je pro mne jeden těsný uzel – a to je nesmírně krásné.

Michael March: Hmotné uskutečnění idejí.

Robert Menasse: Mám v hlavě příběh anebo svět – a rád jej stavím, pokaždé podrobněji, konkrétněji. Problém je potom zapsat jej, stránku za stránkou. Chtělo by to moci psát román jenom sezením a sněním s nasazenou helmou, která vaše myšlenky přetransformuje pro počítač se zapisovacím programem. Samo psaní je velmi tvrdá práce. Ale sedět sám a snít a popíjet a kouřit a poslouchat hudbu je překrásné. Nejsem s to pochopit lidi, kteří nedokážou být sami.

Michael March: Ale vy nejste sám – máte rodinu.

Robert Menasse: Občas jsem překvapen, že mám dceru. Když sedím sám ve svém pokoji, na všechny tyto věci zapomenu. Když jdu domů a najednou sedím se svou ženou u večeře a dítě mi cosi vykládám, moc se mi to líbí – mám je takhle moc rád. Ale zároveň se nedokážu zbavit podezření, že jsem v té chvíli herec. Hraju roli dospělého, který má rodinu, a občas mám strach, že někdo pozná, že to není skutečné – že jenom hraju.

Literární noviny, příloha Kultura (28. května 1997)
foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha