Michael Cunningham: Věřím v sílu lásky

Michael Cunningham je okouzlující společník. Po celou dobu se usmívá, nad odpověďmi leckdy dlouze přemýšlí, působí upřímně a vážné odpovědi často prokládá nějakým vtipem.

Richard Olehla: Původně jste měl přijet v červnu. Co se stalo?

Michael Cunningham: Můj otec dostal mrtvici, takže jsem musel svou účast na Festivalu spisovatelů Praha na poslední chvíli zrušit. Chtěl bych poděkovat Michaelu Marchovi za to, že mi dal druhou šanci a že jsem mohl přijet teď v prosinci.

RO: Působíte dojmem, že si setkání se čtenáři i autorská čtení docela užíváte. Čím jsou pro vás vaši čtenáři?

MC: O svých čtenářích si myslím, že jsou vždycky o trošku chytřejší než já sám. Vždycky píši pro lidi, kteří jsou o krok přede mnou. Nikdy jsem neměl pocit, že nad nimi musím mít nějakou kontrolu, autoritu, že bych nutně musel kolem sebe šířit moudrost. Čtenář mi stojí po boku, společně se díváme na svět a já mu ukazuji: podívej se třeba na tohle, na tyhle lidi, dovol mi o nich vyprávět.

RO: A co vy jako čtenář? Máte nějaké oblíbené spisovatele, někoho, kdo vás ovlivnil?

MC: Jé, těch je strašně moc. (chvíli přemýšlí) Mám moc rád Thomase Pynchona, pro jeho revolučnost. Hrozně důležitý je pro mě Don DeLillo; miluji styl, jakým píše. Podle mého je to nejlepší spisovatel současnosti. Taky mám rád Dennise Johnsona, Joannu Scottovou, Johna Banvillea.... Je jich opravdu hodně.

RO: Pynchon i DeLillo často umísťují děj svých románů do New Yorku, stejně jako vy. Čím je pro vás to město tak přitažlivé?

MC: To je jednoduché: jednak v New Yorku žiji, takže jej znám opravdu dobře. Ale hlavně: New York je tím nejméně americkým městem Spojených států, jako by visel v onom nedefinovatelném prostoru mezi Evropou a Amerikou. To město se neustále mění, je neuvěřitelně různorodé. Například v newyorském Queens žije na pár kilometrech čtverečních vedle sebe více jak 130 národností, což nikde jinde na světě nenajdete. V New Yorku žije více Židů než v celém Izraeli. Pro mě je nemožné představit si jiné město, které by tak věrně vystihovalo kulturní diverzitu celého světa.

RO: Říkal jste, že New York leží napůl cesty do Evropy a v Hodinách jste se nechal inspirovat britskou modernistkou Virginií Woolfovou. Co pro vás tedy znamená starý kontinent?

MC: Co teď řeknu, bude asi znít jako klišé, ale pro mě je tou hlavní hodnotou Evropy její kultura. Oproti tomu v USA převládá ekonomická stránka věci. Pochopte, že jako spisovatel prostě musím cítit nějaký vztah ke kontinentu, jehož hlavním zájmem nejsou jen peníze. (směje se)

RO: Kdy a jak jste poprvé narazil na Woolfovou?

MC: Poprvé jsem ji četl, když mi bylo patnáct a bydleli jsme v jižní Kalifornii. Moje středoškolské vzdělávání bylo tehdy opravdu nahodilé. Woolfová byla první velký spisovatel, kterého jsem kdy četl. Předtím jsem se o knihy a čtení nijak zvlášť nezajímal; ne že bych k nim měl přímo nějaký odpor, ale zase jsem nebyl takové to dítě, které si v devíti letech čte Jane Austenovou. Woolfové jsem samozřejmě zpočátku moc nerozuměl, ale co mě opravdu zaujalo, byl její styl. Jak zněly věty, které napsala, jaký měly rytmus, ten fascinující jazyk, kterým byly napsány. Přišlo mi, že s jazykem zachází úplně stejně jako Jimi Hendrix se svou kytarou! Díky ní se ze mně stal čtenář, to ona mě naučila, co všechno může člověk zmoci jen pomocí inkoustu a papíru. Pak už bylo jen otázkou času, kdy začnu psát i já sám.

RO: Věříte, že vám jedna kniha může napořád změnit život?

MC: Naprosto! Sice nevím, jestli v tom hraje nějakou roli věk, ale určitě jsou knihy, které tohle dokážou. Když je člověk čte v útlém věku, je jako nepopsaný list, nový, prázdný, v jistém smyslu nevinný či panenský. Pak jej taková zkušenost může zasáhnout mnohem hlouběji, nežli se to poté podaří jakékoli další knize. Je lhostejné, o jakého autora jde. Tyto rané knihy se stanou součástí našeho bytí, ovlivňují to, jak uvažujeme, jak se díváme na svět.

RO: Byl toto důvod, proč jste později o Woolfové napsal celou knihu?

MC: Určitě. Tahle trošku zaprášená knížka, která většinu času trávila někde na poličce ve veřejné knihovně, mi na tom předměstí Los Angeles posloužila jako spouštěcí mechanismus. Chtěl jsem napsat román – pokud možno takový, aby čtenáře nenudil – o tom, jak jsem četl jinou knihu.

RO: Myslíte, že paní Dallowayová má dnešním čtenářům pořád co říci?

MC: Víte, Woolfová měla podobně jako třeba James Joyce ten skvělý dar, že si náhodně vybrala jednu osobu na světě a ve své knize ukázala jen jediný den jejího života. Paní Dallowayová v ničem nevyniká, není bůhvíjak chytrá; chce jen uspořádat večírek. Ale když ji někdo popíše tak jako Woolfová, umělecky a s dostatečnou empatií, pak se dozvíte mnohé o lidském životě, skoro jako kdyby před vámi vyluštila část jejího DNA. Woolfová nám pomohla uvědomit si, že když se díváme na hvězdy, můžeme zahlédnout kousek nebes, a to je strašně důležité.

RO: Ve Vzorových dnech jste se pro změnu nechal inspirovat Waltem Whitmanem. Pokud je Woolfová součástí kánonu evropské kultury, Whitman zastává stejnou pozici v americké literatuře. Byl toto důvod, proč jste zvolil právě jej?

MC: Víte, zpočátku jsem Walta Whitmana do Vzorových dnů vůbec nechtěl dávat. Ale postupně jsem si začal uvědomovat, že ve Vzorových dnech popisuji jedno z nejsložitějších a nejtemnějších období, které Amerika kdy prožila. Whitman je podle mého nejenom největším básníkem, kterého moje země kdy měla, ale je to také ten nejméně hloupý optimista, který kdy žil. Jeho Stébla trávy jsou rozsáhlou básní o lásce a on ji napsal před sto padesáti lety, kdy to pomalu začalo vypadat, že Amerika by mohla být tou nejsvobodnější, nejštědřejší a nejdemokratičtější zemí na světě. Nakonec to tak podle mého nedopadlo, ale čím více jsem Whitmana četl, tím větší jsem měl pocit, že musím jeho ducha, ten příslib lepších časů, nějak využít.

RO: Každá ze tří novel ve Vzorových dnech je psána v jiném žánru. Je tu duchařská historka, detektivní thriller i příběh z budoucnosti. To jsou tři úplně rozdílné žánry.

MC: Mám science-fiction moc rád a také jsem přesvědčen, že je na čase začít překlenovat onu propast, která je mezi vážnými žánry a těmi ostatními, „populárními“ formami. Mám pocit, že jsme se dostali do bodu, kdy jsou knihy brány buď jako umělecké, nebo jako komerční produkt. Mým cílem je, aby lidé moje romány rádi četli, a aby jim bylo jedno, o jaký žánr se zrovna jedná.

RO: Pojďme se vrátit zpět k lásce. Vaši hrdinové jsou často zamilovaní a zároveň nešťastní. Máte pocit, že o štěstí se nedá psát?

MC: Vlastně ano. Samozřejmě si přeji, aby byli lidé šťastní, ale štěstí prostě nemá onen dramatický potenciál. A kromě toho mám pocit, že když jsme šťastní, nepotřebujeme ty ostatní. Kdežto když se nám nedaří dobře, ceníme si přátelství o to více. Ale všechny moje knihy mají happyend, i když třeba na konci některá z postav zemře.

RO: Takže láska ve vašem podání je ten cit, který lidi spojuje, když jsou nějakým způsobem nešťastní?

MC: Víte, já jsem v jistém smyslu strašný romantik. Pořád věřím v sílu lásky, a to v jakékoli podobě. Co teď řeknu, bude asi znít hrozně sentimentálně. Vždycky mě fascinoval fakt, že lidské bytosti pro sebe udělají cokoliv. Jsou schopní běžet do hořícího domu, aby se podívali, jestli tam nemohou někoho zachránit. To je jedno z velkých tajemství lidského bytí: jak moc se dokážeme zajímat o ostatní, i když tím sebe vystavujeme nějakému riziku. I díky tomu vznikají nové a nové romány.

RO: Láska jde u vás často ruku v ruce se smrtí. Hodně vašich postav na konci umírá, přesto má čtenář pocit, že nejde o nic tragického.

MC: Pro mě je smrt přirozenou součástí lidského života. Jenže v Americe pořád převládá strach ze smrti. Američané stále trvají na tom, že smrt do jejich životů nepatří, že je to něco špatného. Proto jsou staří lidé ve Státech na okraji pozornosti: připomínají nám, že každý jednou zemřeme. Tenhle postoj se mi vůbec nelíbí.

RO: Možná právě tohle je důvod, proč se Američané tolik bojí terorismu? Že by mohli zemřít?

MC: Američané jsou tím doslova posedlí. Onoho 11. září se nám vlastně přihodilo to, co se jinde na světě stalo nesčetněkrát: totiž že to může potkat kohokoli a kdykoliv. Prostě jdete jednoho dne do práce a bum, najednou nejste. Tahle nejistota Američany traumatizuje a stojí i za tím, jak neomluvitelně se chová naše vláda. Ony to vlastně jsou dvě tragédie: jedna se váže k 11. září a druhá k tomu, jak se Amerika zachovala potom. Namísto aby se snažila druhou stranu pochopit, chce ji pokořit a tyranizovat.

Richard Olehla pro MFDnes, 18. 12. 2006

foto © Petr Machan