Metodický spisovatel

Darran Anderson: Kde se zrodila inspirace pro vaši knihu Lowboy?

John Wray: Jeden můj australský přítel mi před lety ukázal výstřižek z novin. Byl o muži, který utekl z ústavu pro choromyslné v Sydney. Byl oblíbený, ale měl za sebou násilné činy a nebylo to dlouho, co vysadil léky. Hon na něj nabyl určité naléhavosti, protože se odhadovalo, že léky z něj vyprchají během osmačtyřiceti hodin. I když hrozilo, že budu vypadat kořistnicky, celá ta situace mě okamžitě uchvátila jako možný materiál pro román. Když jsem vyrůstal, měl jsem dva kamarády, kteří trpěli v pubertě schizofrenií, ale na ně jsem při psaní nemyslel. Později se sami do knihy začlenili, aniž bych si toho všimnul.

DA: Jedním z hlavních témat Lowboye je síla tajemství – minulost postav, jejich záměry, dokonce jména jsou „zakrytá“. Tajemství převládají natolik, až se zdá, že nikoliv bratrství nebo láska, ale právě tajemství drží společnost nechtěně pohromadě. Jako slova toho starého Lenny Bruce: „Kdyby bílá Amerika jen jeden den říkala pravdu, její svět by se zhroutil.“ Jde o správný odhad?

JW: Lenny Bruce měl pravdu. Ono nevyřčené bylo vždy společenským pojítkem. To platí pro všechny společenské jednotky, od těch nejsložitějších, až po ty nejjednodušší. Kdybych své přítelkyni pověděl úplně všechny věci, po kterých toužím a na které myslím, s největší pravděpodobností by mne nechala zavřít do nějaké léčebny. A to se považuju za docela normálního chlápka.

DA: Vaše kniha zaujímá osvěžující, upřímný a sympatický přístup k duševním chorobám.  Bylo to obtížné? A když už se jednou do chorobné mysli ponoříte, nehrozí, že tam zůstanete příliš dlouho?

JW: Co mne, myslím, zachránilo od mnohých nástrah při psaní o duševních nemocech, nebyl ani tak nějaký konkrétní přístup k problému samotnému, jako spíš obecná averze ke klišé. Když se vyhnete zkratkovitostem a lenosti, často přítomných při popisování schizofrenie, ušetříte se mnohého trápení. K Vaší druhé otázce: v Lowboyově vědomí jsem se náhodou cítil poměrně jako doma. Vůbec jsem s odchodem nespěchal. Schizofrenie je nesporně nejvíc fascinující oblast, ve které jsem uskutečnil svá pátrání. Ale pořád mám pocit, že jsem se nedostal nijak hluboko, sbíral jsem pouze sondy na jejím povrchu.

DA: Psal jste knihu v newyorských vlacích, kde se děj také odehrává; jak důležité to pro Vás bylo, jak se kniha povedla, byla to užitečná zkušenost?

JW:  Teď už mi to celé připadá trošku pošetilé. Fakt, že jsem koncept napsal v metru. Je to jako kdyby nějaký herec ze 70. let žil na sucharech a sušených rybách, aby mohl studovat role pirátů. Mělo to ale některé výhody: žádný signál, žádný internet a člověk nemusel platit za pronájem kanceláře. A také jsem měl šanci sledovat velmi širokou škálu interakcí mezi lidmi ve vlacích, i když většinu času jsem měl na uších sluchátka a snažil se je, co to šlo, ignorovat. Nejdůležitější bylo mít v iTunes dobrou muziku.

DA: Kniha pojednává o celkově zvráceném městě, které se  s vlastními ukrytými řekami, komnatami, ulicemi a obyvateli, skrývá pod New Yorkem. Poslední dobou sledujeme jistou renesanci zájmu o městské objevy, hledání dobrodružství tam, kam dřív chodili jen sprejeři a bezdomovci. A co vy? Byl jste tam, jak se říká „mimo mapu“?

JW: Byl a viděl jsem několik zajímavých věcí, třeba gigantické, prázdné nádrže pod Bryant Parkem na Manhattanu. Nebo zrušenou stanici metra Old City Hall, kterou popisuju v knize. Moje podzemní objevy ale byly především ponuré, protivně vlhké, smradlavé a rozhodně nezajímavé. Nejlepší podzemní chvilky v Lowboyi vyšly – ať už je to dobře nebo ne - přímo z mého zmateného mozku.

DA: Při vydání Vašeho posledního románu Jazyk Kanaánu jste, což je úžasné, odmítal tradiční večírky, které to vše často doprovázejí; místo toho jste se vydal na cestu po Mississippi na podomácku vyrobeném raftu a autorská čtení jste pořádal po cestě. Vypadá to buď jako bláznivý nebo geniální čin, jak to dopadlo?

JW: Proti vínu a sýrům vůbec nic nemám, stejně tak proti večírkům, ale knižní turné má zajistit prodej knih. Měl jsem ono absurdní tušení, že pokud udělám něco dostatečně výstředního, lidé si mého románu všimnou. Nejsem si moc jistý, zda to zabralo, ale minimálně jsme si to na našem malém raftu užili. Bylo to jako pomalá plavba k oceánu na malé chladničce s pivem. Raft dostal jméno „Koblihy“, po mém oblíbeném newyorksém bistru. Asi chci mít „Koblihy“ vyryté i na náhrobku. Ten výlet byl jeden z mála opravdu dobrých nápadů, které jsem kdy dostal.

DA: Přejděme na chvíli ke Jazyk Kanaánu. Ta kniha tvrdí, že lidé jako obchodníci s otroky a zpola šílení kazatelé byli pionýry a architekty moderní Ameriky stejně jako, řekněme, Lincoln nebo Whitman. Je to dost strašidelná představa, to je to co jste zamýšlel?

JW: Jazyk Kanaánu jsem napsal ve stavu absolutního znechucení s poměry v mojí vlastní zemi. A neexistoval způsob, který by dokázal mojí mysl od románu odtrhnout. Od začátku jsem považoval knihu za výsledek svého vzteku a překvapivě to zabralo. Obamovo zvolení mě také nebolelo...

DA: Svůj první román Pravá ruka spánku (děj se odehrává v před-nacistickém Rakousku) jste napsal, když jste bydlel ve stanu ve zbídačeném brooklynském sklepě; to vypadá jako výzva sama o sobě, byl to obtížný proces?

JW: V té době to bylo velmi obtížné – prostor kde jsem žil (zkušebna muzikantů, se kterými jsem se kamarádil; teď tam zkouší kapela Animal Collective) neměl okna, žádné topení, žádný telefon, žádnou sprchu – ale kdykoliv se situace začala obracet v deprimující, připomínal jsem si, že žiju v místě, kde nemusím platit nájem, i když se nachází v jednom z nejdražších měst na světě. Většinou mě to ihned rozveselilo. Tenhle můj bunkr mi umožnil pracovat na první knize skoro na plný úvazek. Jinak bych jí asi ani nenapsal.

DA: Pokud vezeme v potaz Lowboovy apokalyptické sklony, cítíte v budoucnosti nějakou naději, (otázka globálního oteplování se knihou prolíná) nebo si všichni jenom cpeme pupek, zatímco Řím už zachvacují plameny?

JW: Stejně jako byl Jazyk Kanaánu exorcismem pro můj vztek na americký vojensko-průmyslový aparát, Lowboy začínal s nadějí, že vyplaví mé obavy z klimatických změn stranou, a tudíž mne to přestane ovládat. V době, kdy jsem knihu začínal psát, jsem o tom míval opakující se noční můry a jejich výskyt ve skutečnosti začal během práce ustupovat. Přes den se ale stejně posírám do kalhot.

DA: Předtím jste mluvil vážně o svém obdivu ke Stanley Kubrickovi, obzvlášť co se týče jeho schopnosti přesouvat se od žánru k žánru - mistrně zvládá všechno od psychologického hororu až po satirickou komedii. Znamená to, že se ve své příští knize připravujete na kompletní obrat?

JW: Vlastně ano, díky za optání. Už šest měsíců se věnuji svému novému projektu a zatím se to, tak jako vždycky, vrbí jako úplně jiné zvíře. Je větší a neurvalejší, více anarchistické a hravé. Je jakousi bona fide komedií. Já vždy o všech svých románech, v jistém smyslu, přemýšlel jako o komediích. Je jednodušší je psát, když je neberete – nebo sebe – příliš vážně. Také se na večírcích vždycky zasměju v té nejméně vhodné chvíli. Cokoliv pořádáte, nezvěte mě dál.

http://dogmatika.wordpress.com/

redakčně kráceno
přeložil Tomáš Rákos