Mám zvláštní nadání pro emigraci, říká Sławomir Mrożek
12. srpna 2009 11:51
rozhovor
Na Festivalu spisovatelů Praha se objevil i světově proslulý dramatik a prozaik Sławomir Mrożek. Ten žil od roku 1963 v cizině, nejprve v Itálii, po roce 1968 dlouhá léta ve Francii a posléze přesídlil na několik let do Mexika, než se vrátil do Polska. Deset let byly v Polsku jeho hry zakázány (u nás ještě déle), ačkoliv nebyl typicky politickým emigrantem. Pro Mrożkovu tvorbu je charakteristický groteskní pohled na svět, který uplatňuje jak v krátkých satirických povídkách a kreslených vtipech, tak ve třech desítkách dramat, která se hrají po celém světě.
Lubor Falteisek: Prožil jste půl života v cizině. Cítíte se exulantem, nebo spíš emigrantem?
Sławomir Mrożek: Nikdy jsem si takovou otázku nepoložil. Nejsem typický emigrant, nebyl jsem doma pronásledován. Odjel jsem z vlastní vůle v době, kdy se mi vedlo dobře, vydělával jsem spoustu peněz a budoval si kariéru. Najednou jsem to všechno odvrhl a zatoužil začít od začátku. Mám pro emigraci nadání, jsem rád cizincem. Lépe se píše, když má člověk odstup, proto jsem nikdy v cizině netrpěl, i když jsem na začátku byl dost chudý. Ale ukázalo se, že mám schopnost emigraci nejen přežít, ale dokonce si ji i zamilovat.
Proč jste se vrátil zpět do Krakova?
Je tam jistý genius loci.
Proč jste ho tedy tenkrát opustil?
Zjistil jsem, že je dobré se v Krakově vzdělat, ve třiatřiceti utéct na třiatřicet let do světa a pak se v šedesáti šesti vrátit. Nikdy mě nezajímala minulost, nemám rád vzpomínání. Ale když jsem se vrátil, celá ta minulost se vynořila jako přízrak, upír. Žiji v Krakově už tři roky a ten upír se zmenšuje, protože má současnost je čím dál "větší".
Měl jste v někdejším Polsku pocit, že vás tlačí k autocenzuře?
Jedním z důvodů, proč jsem odjel do ciziny, bylo, abych ho ztratil. Třeba Tango, hru napsanou rok po emigraci, bych v Polsku určitě nikdy nenapsal.
Ovlivnila vás nějak česká kultura?
Začalo to velmi brzo. V domě mých rodičů nebylo mnoho knížek, ale byl tam Švejk. Asi tak v jedenácti letech jsem ho přečetl a velmi se mi zalíbil. V knihovně jsme měli i Karla Čapka. Naštěstí jsem začal číst dost brzo.
Ve svém pařížském bytě jste prý neměl skoro žádný nábytek. Z jakých důvodů?
Ze zásady. Nechtěl jsem se nikde usazovat. Až v šedesáti letech mě napadlo, že už je na to čas. Oženil jsem se, ale má mexická žena, která je mnohem mladší než já, také neměla smysl pro nějaké usazování. Pokusili jsme si své "navždy" vybudovat v Mexiku, ale pak se ukázalo, že to žádné "navždy" stejně nebylo.
Má divadlo v dnešní době ještě nějaký smysl?
Má, vidím ho v tom, že já píšu divadelní hry a že jsou ještě divadla, která je hrají a budou hrát. V divadle je krásné to, že jeden mluví a druhý ho poslouchá. Je tam fyzická přítomnost obou účastníků a to se nedá ničím nahradit.
Píšete už padesát let. Jaké plány máte do budoucna?
Je mi 69 let. Jednou se na něco takového ptali polského spisovatele Gombrowicze a on odpověděl: Hrob. Já odpovídám: Nějak žít a něco dělat. Před půlrokem jsem dopsal hru Krásný výhled. Je pro dva herce, muže a ženu, a odehrává se ve dvou dějstvích. Víc neřeknu. Chci, aby nikdo neznal děj předem, aby se ho dozvěděl až v divadle.
publikovalo Slovo 17. 4. 1999