Julian Barnes: A. C. Doyle si získal můj obdiv

Ondřej Horák: Prvotním impulzem k napsání románu Arthur & George byla biografie Arthura Conana Doyla, nebo případ George Edaljiho?

Julian Barnes: Ten případ. Doyle mě nijak nezajímal, dokud jsem nenarazil na Edaljiho případ. Teprve potom jsem se jím zabýval a začal ho velmi obdivovat - jako člověka a bojovníka. Uznávám ho jako řemeslně zručného spisovatele, za něhož se i sám považoval. Ale věděl, že není nadaný jako, řekněme, Kipling.

V případu George Edaljiho jste byl více znechucen rasismem, nebo tupou byrokratickou mašinerií?

Co se týče rasismu, jde u mě přímo o fyzický odpor - jedná se o nejostudnější, nejzvířečtější součást lidského bytí - , zatímco moje reakce na kafkovskou byrokracii má blíž k vzteku a depresi - to je plod naší lidské moudrosti.

Závidíte Arthuru Conanu Doyleovi to, že vytvořil tak výraznou postavu, jakou je Sherlock Holmes?

Závisti je nutné se bránit. Je zničující. Člověk by se měl zaměřit na to, co dělá jako spisovatel, a snažit se zlepšovat. Hlídám si hlavně závist vůči autorům, kteří něco umí lépe, než toho kdy budu schopen já. Závist ve mně budí například zachycení smyslového světa v díle Johna Updikea.

Napsal jste rovněž krimipříběhy pod pseudonymem Dan Kavanagh. Jaký je největší rozdíl mezi Doyleovými detektivkami a těmi současnými?

Myslím si, že Holmesovy příběhy jsou skvostnou fantazií. Moderní krimipříběhy, ty nejlepší, mají blíž ke skutečnému popisu rozmanitosti a fungování společnosti. V tomto ohledu detektivka často řekne víc než klasické romány.

Jste znám svým frankofilstvím a také se vám ve Francii dostalo mnoha ocenění. Kdy ale už konečně dostanete Man Bookerovu cenu, na niž byl rovněž nominován Arthur & George?

Man Bookerovu cenu dostanu, až porota, jež se každoročně obměňuje, usoudí, že jsem napsal nejlepší román, který toho roku četli. Což se nemusí stát nikdy. Ale já nepíšu romány, abych vyhrál Man Bookerovu cenu, takže mě nezaskočí, když ji nezískám. A docela mě překvapuje, že vás v České republice takovéhle věci zajímají.

Jaký je váš názor na romány Milana Kundery?

Mám o nich velmi vysoké mínění. Je jedním z nejdůležitějších moderních autorů. Zvláště obdivuju Žert a Knihu smíchu a zapomnění.

Napsal jste knihu The Porcupine, román z doby postkomunismu. Myslíte, že by měl být přeložen do češtiny?

Tím chcete říci, že česky nevyšel? O tom, kde by měly mé romány vyjít, si nic nemyslím. Záleží na tom, co chtějí vydat nakladatelé a co chce číst veřejnost. Asi už máte po krk čtení o komunismu a postkomunismu, a pravděpodobně si taky nemyslíte, že by k tomu měl anglický autor co dodat.

Ve vaší knize Historie světa v 10 1/2 kapitolách stojí, že za to, že je láska pryč, mohou světové dějiny. Platí to stále?

Neřekl jsem to přesně takhle. Ale myslím, že souvislost mezi láskou a dějinami je nesmírně zajímavá. Ve svobodnějších dobách si představujeme, že láska je neporazitelná a že je tu nezávisle na politických a ekonomických podmínkách. Ale to je příliš optimistické. Šostakovič, jeden z mých největších hrdinů, kdesi napsal, že v nejhorších letech Stalinova režimu to někdy vypadalo tak, že "nastaly poslední dny lásky". Což je strašlivá věta.

Proč se sedmá kapitola vašeho románu Flaubertův papoušek jmenuje stejně jako vaše pozdější kniha - Přes kanál?

Protože jsem nemohl najít ten správný titul pro knihu příběhů o anglo-francouzských vztazích, a tak jsem se nakonec rozhodl, že vykradu sám sebe.

Braithwaite, hlavní hrdina vašeho úspěšného románu Flaubertův papoušek, se zajímá o Gustava Flauberta a jeho dílo. Slyšel také o československém televizním seriálu Byli jednou dva písaři, jenž byl inspirován Flaubertovým románem Bouvard a Pécuchet?

Ne, neslyšel. Ale nesmírně by ho to bylo zajímalo. Myslím, že jakákoliv adaptace Bouvarda a Pécucheta je - mírně řečeno - odvážná.

George Edalji napsal příručku Železniční právo a ve Flaubertově papouškovi je také pasáž věnovaná železnici. Jaký vztah máte k železnici vy?

Železnice mám rád. Když jedu do Paříže, používám raději vlak než letadlo. Myslím, že až budu starší, budu cestovat méně letadlem a více vlakem. Rád ve vlacích obědvám. Pamatuju si, před několika lety, jsem jel z Curychu do Vídně českým vlakem. Překvapivě jsem poobědval české jídlo.

Na kontě tedy nyní máte romány založené na Flaubertově a Doyleově biografii...

To byly velmi odlišné případy. Doyle se do mého posledního románu dostal jen proto, že ho nešlo vynechat! Tím chci říci, že byl součástí Edaljiho případu. Býval bych byl raději, kdyby člověk, jenž vyřešil Edaljiho případ, nebyl spisovatel, ale například zubař nebo automechanik. Zkrátka kdokoliv jiný... Nemám v plánu psát o dalším autorovi, i když už jsem se naučil, že se nikdy nemá říkat nikdy.

A o čem je vaše kniha The Pedant in the Kitchen? Snažíte se konkurovat Jamiemu Oliverovi?

Nikoliv. Jamie Oliver je kuchař, který čas od času něco napíše, kdežto já jsem autor, který občas (vlastně často) vaří. Má kniha pojednává o úzkostech člověka, jenž je amatérem ve vlastní kuchyni a zkouší dodržovat instrukce profesionálů, kteří si nedokážou představit, co to obnáší, být mnohem méně zručný, než jsou oni.

Publikovaly Lidové noviny 4. července 2007