Jsem rád, že se vůbec čte, říká William Styron
26. března 2000 13:36
Hana Ulmanová: Do jaké míry je pro vaši tvorbu důležitý americký Jih a kde byste viděl největší rozdíly mezi Severem a Jihem Spojených států v současnosti?
William Styron: Kdybych se měl charakterizovat, neřekl bych, že jsem jižanský spisovatel, ale prostě americký spisovatel s jižanským zázemím. Nicméně historie amerického Jihu má díla ovlivnila značnou měrou, na Jihu jsem se narodil a rodina mého otce tu měla hluboké kořeny sahající až po občanskou válku a otroctví. I moje rodina vlastnila otroky. Jižanství se tak stalo klíčovým faktorem na mé dráze.
A pokud jde o dnešní rozdíly mezi Severem a Jihem, myslím, že na Jihu je stále jistá specifická kultura, kterou homogenní kultura Severu ještě nestačila plně vstřebat. Nicméně ona "národní" kultura v důsledku industrializace na Jih proniká, kupříkladu Atlanta dnes připomíná Chicago, což před takovými třiceti nebo čtyřiceti lety neplatilo. Určité jižanské rysy zůstávají stejné náboženský fundamentalismus, rasové předsudky a nerovnost. Ovšem není to tak dramatické jako před oněmi třiceti lety; v zásadě společnost funguje velmi dobře.
V 60. letech vás napadli černošští kritici s tím, že v Doznání Nata Turnera, románu o vzpouře otroků, falšujete historii. Jediným vaším zastáncem byl tehdy skvělý černošský spisovatel Ralph Ellison, autor slavného románu Neviditelný, který i u nás před časem vyšel. Změnila se za ta léta zásadně odmítavá reakce černošských kritiků vůči Doznání Nata Turnera?
Výrazně. Ten útok byl tenkrát motivován politicky. Turner vyšel v době, kdy se černošští militantní intelektuálové snažili definovat své dějiny. Nicméně osvícenější a sofistikovanější současní afroameričtí intelektuálové už vůči tomu románu nic negativního nepociťují a někteří černošští představitelé Doznání nyní mohutně podporují, vnímají je jako svébytné literární směřování, které se současnou politikou nemá co do činění. A třebaže jakési břemeno z minulosti stále nezmizelo, oním extrémním způsobem knihu chápou pouze fanatici, kteří chtějí pořád troubit do boje.
Vedle otroctví jste se ve své tvorbě popral s dalším obludným dědictvím minulosti, s holocaustem. Že jste se s tím tématem umělecky vypořádal výsostně, toho je důkazem Sophiina volba. Ale jak jste se s ním vyrovnával uvnitř sebe, lidsky?
Stejně jako s čímkoli jiným. Čímž chci říci, že jsem si nikdy nemyslel, že holocaust je téma, jemuž bychom se neměli věnovat jakkoli hrůzný a otřesný dějinný okamžik to vskutku byl. Zároveň je pravda, že i takové téma lze zneužít, zpracovat jako komerční cetku. Nedávno ve Spojených státech vyšla kniha židovského historika Petera Novicka z Chicagské univerzity nazvaná Holocaust v americkém životě, která tento problém rozebírá a vyvolala tím velké debaty. Osobně nevěřím, že by pro spisovatele měly být určité události nedotknutelné. A zároveň jsem rád, že Pakulův film Sophiina volba, jakkoli mám výhrady proti tomu, že zcela opominul některé motivy mé knihy, z románu tržní kýč neudělal.
Mě samého ohromila a inspirovala kniha Pět komínů od maďarské Židovky Olgy Lengyelové, která vyšla v Americe dva roky po válce. Lengyelová, dodnes velmi energická dáma, Osvětim přežila, avšak její rodiče, manžel a dva synové ne. Slyšel jsem, že její knižní výpověď zaujala i Alberta Einsteina. A pak pro mě byla určující návštěva Osvětimi. Tehdy v roce 1974, kdy jsem vedle Polska navštívil i Československo, ve mně uzrálo rozhodnutí napsat Sophiinu volbu.
Vaše prvotina, román Ulehni v temnotách, není podbarvena žádným historickým traumatem. Odkud tedy pramení zlo, které uchvátilo postavy tohoto díla, a nakolik jste si vzal za vzor díla Williama Faulknera?
V případě tohoto díla tkví kořeny ukazované tragédie v rodině. Vždy mě lákaly náměty jako autorita a touha dominovat oproti jakémusi univerzálnímu bratrství. Pokusil jsem se tu popsat jakýsi rodinný holocaust, zotročení ducha jednotlivými rodinnými příslušníky. Samozřejmě, že i mě podobně jako mnoho dalších spisovatelů ovlivnil Faulkner. Nemohl mě neovlivnit. Na druhou stranu tvrdím, že by onen svazek a pak mé následné knihy neměly nějakou opravdovou hodnotu nebo kvalitu, kdybych si nenašel svůj vlastní hlas.
V novele Dlouhý pochod zpracováváte téma války opravdový nepřítel však není na bojišti, nýbrž "uvnitř" postav. Je právě tento "nepřítel uvnitř" specifikem americké literatury o válečných konfliktech ve 20. století? A má tento druh literatury před sebou ještě vůbec nějaké nové možnosti?
Nevím, zdali bych mohl tvrdit, že jsme ve válečné próze našli jakýsi nejvlastnější výraz, třebaže jak Mailerovi Nazí a mrtví, tak Hellerova Hlava XXII jsou monumentální díla a nepochybně přetrvají věky. Ale zda na ně někdo naváže, to věru nevím. Angažovali jsme se kupříkladu v Bosně, nicméně pochybuji, že by něco takového lákalo umělce chyběl tu jakýsi nefalšovaný pocit zapojení, vše se odehrávalo nějak abstraktně, ve vzduchu. Mačkaly se knoflíky a takové ztechnologizování se už netýká přímo lidských bytostí; tedy alespoň těch nahoře, ve vzduchu. V Bosně jsme nenechali žádné padlé a v Perském zálivu jich bylo jen několik mizí tu potenciál pro dramatický konflikt.
Vaše dvě poslední knihy, útlý svazek Viditelná temnota, v němž píšete o depresích, jež vás postihly, a sbírka tří krátkých próz nazvaná Ráno na pobřeží, jsou více než předchozí práce podloženy osobními prožitky. Je to vědomý příklon k vlastnímu životu?
Všechny mé práce mají autobiografické prvky, což ovšem platí pro většinu spisovatelů. Pravda, v Ránu na pobřeží se ony povídky opírají o můj život výrazněji, avšak zároveň jsem v nich také fabuloval, leccos domýšlel, a patří tedy k beletrii. Budoval jsem ty příběhy kolem jistých fragmentů paměti. Naproti tomu Viditelná temnota je skutečně a výsostně autobiografická, nicméně nemyslím si, že literatura faktu je literaturou budoucnosti spíš se na ni nyní přemisťuje důraz. Ovšem konečným měřítkem beletrie i literatury faktu je výsledný styl, elegance a vize a na rozdílu mezi jednotlivými žánry zas až tak moc nezáleží.
My se z vaší přítomnosti na Festivalu spisovatelů Praha nepochybně velmi těšíme, jaký přínos má však celá akce pro vás?
Nejsem si až tak jistý, sám se někdy ptám... No, v Praze i v rezidenci velvyslance jsem už pobýval dřív a Praha mě vábí, je to překrásné město. A protože jsem se tu vždy zastavil jen krátce, chtěl jsem s oním mistrovským dílem obnovit jakýsi kontakt. Působí na mě celé město, každičký kout kupříkladu v neděli jsem podnikl dlouhou procházku ve Stromovce. Náš pan velvyslanec je můj dlouholetý přítel a v minulosti jsem se také stýkal s vaším prezidentem Havlem kdysi navštívil můj dům v Connecticutu, kde jsem pro něj uspořádal večírek, občas jsme se vídali. Tak mě mrzí, že tu teď zrovna není, že odjel na dovolenou.
Nejímá vás hrůza, když se dneska občas v novinách typu New York Times podíváte na seznam nejprodávanějších titulů? To jsou přece typově úplně jiné knihy než ty, s nimiž jste kdysi úspěchy mezi čtenáři sklízel vy.
Mě překvapuje, že ve zlatém věku televize a jiných forem zábavy lidé vůbec čtou literaturu, i když ta často svou nekvalitou přímo odpovídá tomu, co ve svých programech nabízejí televize. Zdá se mi, že i tak je lepší, čtou-li lidé knihy pochybné úrovně, než kdyby nečetli vůbec. A myslím, že počet čtenářů seriózní literatury byl vždy relativně omezený, ať už se podíváme do jakéhokoli období. Našel bych snad výjimku v osobě Charlese Dickense, toho četly široké masy, nicméně i za největšího rozkvětu ruského románu v 19. století nebylo čtenářů mnoho většina Rusů byla dokonce negramotná. Vůbec mě netrápí, že lidé čtou Daniellu Steelovou, neboť to nejsou moji lidé. Já a mí současníci jako kupříkladu v Praze zde rovněž přítomný Robert Stone píšeme pro zcela jiný čtenářský okruh. A musím dodat, že mě upřímně těší, kolik mám v České republice čtenářů. Američané obecně vzato jsou podle mě natolik izolovaní od zbytku světa, že si často neuvědomí, že nejeden seriózní spisovatel najde podstatnou část čtenářstva nikoli ve Spojených státech, nýbrž za hranicemi, v Evropě. S vděkem přijímám fakt, že jsou má díla obecně známa ve Francii, Itálii nebo ve vaší zemi. Je to báječný pocit.
Mladá fronta Dnes 12. 4. 2000