Igor Pomeranzev v rozhovoru s Michaelem Marchem
30. října 2008 14:01
MM: Jaký proud poezie představujete?
IP: Odsouvám klišé stroj času stranou a dávám přednost jinému idiomu, který jsem sám vytvořil - stroj prostoru - protože jsem profesionální emigrant: začal jsem cestovat, když mi byly 4 měsíce. Narodil jsem se na řece Volze. Můj otec byl vojenský dopisovatel, který mě vzal na Sibiř, pak na Ukrajinu, ze západní Ukrajiny jsem odjel do Kyjeva, následovala emigrace - Mnichov, Londýn, zase Mnichov, teď Praha. Takže jsem profesionální emigrant, musím cestovat každé tři měsíce, abych se necítil neurotický. Moje dispozice k cestování je druh zeměpisné neurózy. Ale koneckonců je to dobrá forma neurózy, jestliže můžete měnit místa, aniž byste tím popudili druhé nebo se sami nervově zhroutili.
Používám stroj prostoru každé tři měsíce - takže mohu měnit i staletí: před sedmi lety jsem letěl na Athos, poloostrov v Řecku, který je po dlouhou dobu rezervací pravoslavných (ortodoxních) knězi. Je to náročný postup, protože nejdříve musíte žádat Ministerstvo kultury v Soluni a pak čekat půl roku, když jste vysvětlili důvody své návštěvy - ritualistické gesto ruského autora.
MM: Takřka pobuřující.
IP: Ritualistické gesto ruského autora přivede člověka na posvátné místo - Athos, kde je skoro dvacet klášterů a kam je zasazen i ruský klášter. Přijel jsem malou lodí, prožil dvouhodinovou plavbu se zasněnými poutníky na lodi, na které nejsou označeny záchody, protože se na ní plaví jenom muži. Jel jsem tam hledat krásné, jedinečné kostely, některé z devatenáctého století, ale atmosféra nebyla jako v románu Dostojevského - byla špinavá. V první hospodě jsem požádal o polévku a dostal jsem misku se dvěma mouchami, už se dvěma.
MM: On a ona?
IP: Možná, ale už vydechli svou duši. Tady je klíčovým slovem prostor - Athos je jenom ilustrace, na takovém místě jsem mohl vydržet jen tři dny. Když otevřete knihu, jste v jiné záhadě, v jiném dobrodružství slov, abych nemluvil o poetickém prostoru.
MM: Neříkám nic"o štěstěně, která se určitě nedostaví ze záchodků v Athosů.
IP: Ani ne z ruských klášterů, kde knězi čekají, až zemřou přirozenou smrtí.
MM: Tak jste letěl přímo na Lesbos?
IP: Ne, bylo to ještě dokonce lákavější. Vrátil jsem se stejnou lodí do Uranopolisu, dychtil jsem po luxusním bohémském životě - tak jsem zůstal deset dní v Uranopolisu a pil.
MM: Jak hledáte čas na psaní?
IP: Naše současné cestování nezabírá moc času. Skutečný poutník musel ujít denně dvanáct hodin. Dnes využívám svůj volný čas na psaní.
MM: Proč píšete?
IP: Stalo se tak dávno - člověk to už ani nemůže zjistit. Ale v rodině byla tradice. Je to středověký přístup - je to v krvi - jestliže poznáte vůni inkoustu v dětství, tak se tato vůně inkoustu stane vůní vašeho života.
MM: Vůně inkoustu je určitě i vůní střední Evropy. Kdybyste žili v Řecku, páchli byste olihnčmi. (oliheň - druh malého hlavonožce)
IP: Člověk nemůže psát olihní, ale dá se psát retsinou. (retsina - řecké víno s pryskyřicí)
MM: Tak jste si zvolil svůj způsob v Černovci, v literárním prostředí.
IP: Ano, soustředění tvůrčího ducha, poezie bylo obrovské - je to ideální místo, kde prožít dětství. Do Černovce mě přivedli ze Sibiře - a bylo to jako most mezi světem barvoslepých do země bohaté na smyslové podněty. Pamatuji se na šok smyslů, když jsem poprvé přišel ze Sibiře na Bukovinu, kde jste mohli slyšet na ulici čtyři nebo pět jazyků. Tenhle průvan, vír jazyků je to, co člověk nazývá kulturou. Mohli jste přecházet z ruštiny na ukrajinštinu, z ukrajinštiny na polštinu, na jidiš, pak na rumunštinu, člověk slyšel maďarštinu - tak jsem žil v určitém druhu kosmopolitního velkoměsta, které jsem v té době neanalyzoval. Ale později, když jsem vyšel z této polyfonní kultury do jednolité kultury, místní, provinční kultury - když jsem se ohlédl zpět, pochopil jsem, že to je dar od bohů.