Iain Banks v rozhovoru pro Guardian

Guardian: Když jste byl malý, co byla vaše nejoblíbenější kniha?

Iain Banks:  Nikdy jsem neměl jednu nejoblíbenější – ale když mi bylo tak 12 nebo 13, objevil jsem science fiction a ta se stala mým „žánrem“. Takže jsem měl spíš oblíbený žánr než jednu knihu.

G: Měli jste za vašeho dětství doma knížky?

IB: Spoustu. Můj táta byl zapálený čtenář. Vzpomínám si na ten šok, když jsem zjistil, že někteří moji kamarádi ze školy nemají doma knížky. Připadalo mi to, jako kdyby tam neměli kyslík nebo teplou vodu. Kdybych tenkrát mohl bydlet v knihovně, tak bych tam žil.

G: Co vás v začátcích motivovalo ke psaní?

IB: Nejspíš to, že jsem ve škole zjistil, že jsem v tom dobrý. Dostával jsem dobré známky a máma i táta byli rádi, že jsou se mnou učitelé spokojení. Pak jsem musel přijít na to, že existují profesionální spisovatelé.

G: Přijde vám psaní lehké?

IB: Ano. Miluju psaní a nedokážu si představit, že bych to nemohl dělat. Chci snadný život, a kdyby to bylo těžké, tak bych to nedělal. Obdivuji spisovatele, kteří píšou, i když na tom tratí.

G: Co vás motivuje k psaní dnes?

IB: Smlouva – a taky si musím vydělat na živobytí. Rád bych si myslel, že kdybych už z toho neměl radost, měl bych dost odvahy s tím praštit a zkusit něco jiného – ale vůbec se mi nechce ověřit si to v praxi.

G: Jak se na psaní připravujete?

IB: Na faktografickou přípravu já moc nedám. Román si plánuju obvykle tři až šest měsíců. Musím ho mít celkem dobře zmapovaný, ještě než se do něj pustím, jinak napíšu několik desítek stránek blbostí. Při přípravě se právě snažím zjistit, co se stane.

G: Máte zaběhaný denní režim?

IB: Teoreticky pracuju osm hodin denně a pět dní v týdnu, díky čemuž se můžu chodit do společnosti s přáteli, kteří mají většinou normální zaměstnání, třeba učí nebo programují. Ale v praxi, když se vzbudím ve čtyři hodiny ráno a přemýšlím o knize, tak vstanu a začnu psát. Což je dobře, protože pak do snídaně stihnu napsat denní kvótu a mám volný den.

G: Jak se dokážete poprat s tím, že jste tak dlouho sám u počítače?

IB: Ke klávesnici jsem přikovaný zhruba tři měsíce a po zbytek roku vedu normální život. Jsem jedináček, takže jsem ve vlastní společnosti spokojený a netrpím osamělostí. A po většinu dne je tu taky moje partnerka.

G: Jakou dobrou radu jste dostal, když jste začínal?

IB: Nikdy jsem žádnou nedostal. Žádné spisovatele jsem neznal a netušil jsem, že existují knížky, ve kterých se píše, jak má člověk psát. Ale i kdybych o nich tušil, stejně bych se na ně asi vykašlal, jak jsem byl přesvědčený o své genialitě. Nějaké rady by se mi ovšem bývaly hodily.

G: Jakou radu byte dal začínajícím spisovatelům?

IB: Tři C: cvičit, cvičit, cvičit. Se psaním se to má jako se vším ostatním: čím víc toho děláte, tím jste v tom lepší. Nesnažte se doladit každý detail, hlavně to dotáhněte do konce. Smiřte se s nedokonalostmi. Dopište to a pak se můžete vrátit. Když se budete snažit vypulírovat každou větu, možná se nikdy nedostanete za první kapitolu.

G: Existuje něco jako tajemství psaní?

IB: Někteří lidé na to prostě mají a někteří ne. I když si přece jen myslím, že v některých lidech se dá talent probudit, takže má smysl přihlásit se do spisovatelského kroužku nebo to studovat. Pokud z kursu tvůrčího psaní vzejde jeden spisovatel, který by se jinak spisovatelem nestal, pak to má cenu. Člověk tak nějak ví, jestli je spisovatel nebo ne. Skutečné tajemství spočívá v tom, že píšete, protože vás to baví, a ne proto, že jste zamilovaný do představy, že jste pan Spisovatel.

G: Na čem teď pracujete?

IB: Začínám se připravovat na to, že začnu přemýšlet o dalším románu. Až do října nemusím sáhnout na klávesnici, takže je pořád ještě trochu brzy. Je to naprosto nutná fáze, kterou si musím projít, a nesmíte si ji plést s leností. Po pravdě řečeno teď pracuju na jednom hudebním dílku. Mám ambici stát se skladatelem a doufám, že budu tak dobrý skladatel jako Anthony Burgess, ne-li méně.

Guardian, 2. července 2008
z angličtiny přeložil Viktor Janiš

foto © Štěpán Pech, Festival spisovatelů Praha