Iain Banks: Nebudujme dál společnost chamtivosti

Michal Procházka: Nepřemýšlel jste jako autor vědeckofantastické literatury někdy nad tím, jestli ještě má vůbec smysl psát sci-fipříběhy, když se dnešní svět jeví ještě bláznivější a v jistém smyslu nereálnější než ty nejšílenější představy fantastiky?

Iain Banks: Vždy si lze představit, že by mohlo být ještě hůř - ale stejně tak i líp. A to zvlášť platí pro dnešní dobu. Úkolem spisovatele sci-finení přijít s co nejšílenější utopií či civilizační katastrofou, ale naopak rozepsat příběh tak, aby tomu všemu uvěřil čtenář, aby v něm poznal náš svět.

Problém skutečnosti je zcela jiný. Ta se děje sama od sebe a nám zkrátka nezbývá než se s ní nějak vyrovnávat, jakkoliv absurdní se může jevit. Ze zcela praktického hlediska má pesimismus své výhody - alespoň nás připravuje na to, co se to kolem děje, na další zklamání, s nimiž jsme konfrontováni.

Přesto si myslím, že bychom měli doufat, snít a usilovat o lepší svět, protože je v moci člověka a celého lidstva dosáhnout ještě nápravy věcí. Je to dokonce naše povinnost vůči příštím generacím. V budoucnu musí být líp! Podařilo se nashromáždit už tolik vědění a naše technologie natolik pokročily, že jakýkoliv neúspěch by jen svědčil o tom, že naše společnost selhala. A že problém spočíval už v našem - především ekonomickém a politickém - systému, jejž bylo třeba už dávno změnit

MP: Jaký je váš vztah ke strojům? Slyšíte na různé dystopie a fantazie, podle nichž stroje mohou nahradit člověka, ovládnout jej či vybudovat zcela odlišnou společnost? Anebo nežije už člověk trochu jako výkonný inteligentní stroj, který je součástí odosobněného matrixu?

IB: Jsem technofil, takže mě stroje a technologie odjakživa zajímaly, stejně jako to, jaký vliv mohou mít na nás - na jednotlivce, společnost i lidskou civilizaci. Jsem toho názoru, že jsme ještě nepřišli o jedinečnost lidské podstaty, nadále jsou a budou lidé, kteří mohou ovlivňovat společnou historii. Je ale smutné, že jimi jsou často pravičáčtí miliardáři ovládající média či reakcionářští a chamtiví politici typu Thatcherové, Reagana, Bushe juniora nebo Berlusconiho - ten samozřejmě patří do obou kategorií.

MP: Uvádějí se dvě teorie selhání demokracie. Podle jedné může demokracie fungovat pouze v dostatečně vzdělané a vyspělé společnosti, jinak ji postupně paralyzuje chudoba, s ní spojená korupce či politický populismus. Druhá tvrdí, že nebezpečím pro demokracii je příliš velké zbohatnutí společnosti, kterou začnou ovládat rozdíly v majetku, že hospodářství přebytku vede k anarchii, adhokracii a mocenské manipulaci. Nemyslíte si, že jedním z největších rozporů současnosti je právě konflikt mezi demokracií a volným trhem, který ji omezuje?

IB: Když se nad tím zamyslíte, tak v žádném případě neplatí, že náš volný trh je skutečně volný. Ten funguje pouze v rámci dodržovaného právního řádu, ve společnosti, která respektuje lidské hodnoty - a na nich se musejí obyvatelé demokraticky shodnout. Naopak naše obsese penězi, pro něž jsou lidé schopni udělat cokoliv, je infantilní. Zapomínáme, že by měly být pouhým prostředkem, nástrojem k počítání. Namísto toho jsme si z peněz učinili míru hodnoty člověka a jen se klaníme zlatému teleti, což je naprosto idiotské.

Ve skutečnosti záleží na úplně jiných věcech. Každá společnost je mravná, jen pokud vede k hromadění lidského štěstí. Jak je napsáno mimo jiné i v americké ústavě, každému z občanů musí být přiznáno právo na dosažení lidského štěstí. Systém zanedbávající tuhle základní lidskou potřebu nestojí za zlámanou grešli.

MP: Vaše kniha Spoluvina se také vyrovnává s dědictvím, které zanechali toryové ve Velké Británii. Udržují se tam mezi lidmi ještě resentimenty na osmdesátá léta a thatcherismus?

IB: Samozřejmě. Následky tohoto dědictví neseme dodnes, tolik se toho v té době změnilo. Thatcherová chtěla dokázat, že "zisk už nebude napříště sprostým slovem". Ovšem podařilo se jí z hříchu udělat ctnost, zasloužila se z titulu své funkce o to, že zištnost a lakota se dostaly do módy a lidé si je zbožštili. Nazval bych to greedismem - nenasytnismem. Tohle jí nelze odpustit. Následně došlo k očernění principu veřejných služeb, zprivatizovaly se finanční příjmy z nich plynoucí - naopak znárodněn byl státní dluh, jak dnes vyplývá z chabé bilance zbořených finančních trhů.

Ona má svou zásluhu na tom, v jakém světě dnes žijeme, kde na několik královsky bohatých jedinců připadá masa těch, řekněme, chudáků, co dřou za pár drobných téhle civilizace, cenící si peněz více než čehokoliv jiného. Zcela vážně mám v úmyslu se jít jednou vymočit na její hrob, jakkoliv dlouhá tam na to bude fronta. A věřte mi, že to z toho všeho, co má na svědomí, vyvázne ještě hodně lacino.

MP: Ve vašem psaní lze cítit tradici britského levicového myšlení. V současné době ale zná angličtina výraz left over, hříčku spojující pojem "levice" se "zbytky" a ironizující právě levicovou - jak se zdá - vyprázdněnou rétoriku a ideologii. Co když po všech sociálních experimentech a tragédiích 20. století nezbylo už z těch levicových hodnot nic?

IB: Odvážím se říct, že triumf pravice nad levicí, který kolem sebe vidíme, je přeci jen dočasný. Nepatřím k těm typům, kteří se potřebují scházet v nějakých partajích, takže mohu mluvit pouze a jedině za sebe: zkrátka věřím více v člověka než v zákon profitu, dávám obecně přednost spolupráci před soutěživostí. Podle mě je chamtivost a sobeckost jediným skutečným hříchem člověka.

Nejsem si jistý, jestli se levici daří vyrovnávat se s nástupem monetaristů, ekonomů k moci či s nadřazováním práva akcionářů nad cokoliv jiného. Jestli správně reagují na atomizaci společnosti či na zrádně hladký průběh ekonomické globalizace, pojímající lidi pouze jako produktivní syrový materiál k využití, anebo nanejvýš jako zákazníky, které lze snadno oblbnout. Ale je nad slunce jasné, že s něčím její představitelé přijít nakonec musejí. Nelze žít ani z minulosti, ani s černobílým viděním reality.

Úkolem dneška je pojmenovat společnost chamtivosti, na níž je založen náš svět. Musíme zachránit planetu, omezit například spotřebu energií, spalování uhlí a tak dále Nezbude nám, než si uvědomit, že nám ani nic jiného nezbývá. Ekonomický růst nebyl a nikdy nebude žádným řešením pro cokoliv. V hloubi duše jsem také přesvědčen, že indeterminismus selhal jako filosofický koncept. Byl jen další naivní představou člověka, představující spíše jeho zbožné přání, který se opíral o víru než o cokoliv jiného. Sice s ním nepřišli zrovna neoliberální nebo pravicoví myslitelé, ale právě jim hraje nejvíce do karet, když si zbožšťují vůli a rozhodování člověka a zaštiťují sobectví rovnou odpovědností za vlastní činy.

MP: Kniha Whit pojednává o vztahu náboženství a kultury. Myslíte si, že rozvoj naší moderní společnosti a technologické civilizace provází po celou dobu i potřeba jejího popření, odporu vůči rozumu či touha navrátit se k dogmatu a jeho slepé spiritualitě?

IB: Ano, to je zakódováno v mnoha z nás - a ani se tomu nelze divit. Už v dětském věku do nás hustí nejrůznější pověry a představy, k nimž se hlásili naši předkové. Někdy si říkám, jak by asi dopadla generace, jež by byla vychovávána bez kněží, přikázání rodičů či náboženské horlivosti učitelů, kteří se vás snaží za každou cenu získat pro svou víru. Jaký by byl asi výsledek takového experimentu, v němž by naše autority byly nuceny vzdát se své moci, kterou ovládají druhé, a nechaly je uvažovat vlastním rozumem. Jenže z ničeho nemají větší strach! Na druhou stranu by se dost možná i mezi tou generací našlo dost těch, kteří by zatoužili po nastolení nějakého náboženství - ale jistě v mnohem méně omezující, méně ničivé podobě, a hlavně bez toho donebevolajícího lhaní.

Já věřím v sílu sekulárního vzdělání a základů vědeckého poznání - a jak to spojuje několik disciplín dohromady. A jsem si jist, že dovedou v téměř každém člověku probudit touhu po vědění, stejně jako obdiv k ohromující rozmanitosti světa a vesmíru. Proti němu stojíme zcela mrňaví a nepatrní - ostatně jako jakákoliv upachtěná náboženská teorie.

MP: Prohlásil jste se za oddaného evangelického ateistu. Co to znamená? Věříte v dobrotu lidské přirozenosti, ve svobodu, kterou člověk nepromrhá blbostmi, v naplnění lidského života, jenž není tragédií? Co když je ale člověk stejně tak vznešeně marnivý i naprosto neužitečný?

IB: Já té větě rozumím jinak. Znamená to, že se člověk nemusí stydět za to, pokud je ateistou, natož aby byl odsouzen mlčet, zatímco se duchovní chápou slova. Že nemusíte ustupovat lidem víry, kteří se domáhají toho, abyste si z jejich náboženství nemohl dělat legraci nebo je nesměl urazit. Ateista podle mne je nejen člověk vystříhávající se slepé víry, ale také humanista. Stojím si za tím, že víra je ve skutečnosti nepřítelem humanity. Vede nás totiž jen k tomu, abychom něčemu slepě věřili a přitom se vzdali našeho rozumu, toho, co z nás činí lidské bytosti. Znamená to něčemu slepě uvěřit, přijmout to za fakt a dokonce to dále šířit - a to jenom proto, že nám to sdělila nějaká autorita, že jsme si to přečetli v knize. Je to absurdní, patetické. Takový člověk je spíše k politování: příliš slabý, konformní a zbabělý.

Ve skutečnosti záleží jen na tom, co je pravda - a to ne v abstraktním konceptu, ale v praktickém smyslu. Porozumění světu vede skrze pozorování, experimenty, ověřování a nakonec se ještě musíme konfrontovat s důsledky, jež vyvolá. Všechno ostatní jsou pouhé pohádky.

MP: Podepsal jste Deklaraci Calton Hillu, vyzývající k vytvoření skotské nezávislosti. Mě ale zajímá něco jiného: Jak se jako skotský spisovatel píšící jazykem někdejších podmanitelů díváte na současnou dominanci angličtiny? Při posledním předávání Nobelovy ceny za literaturu bylo řečeno, že anglické literární prostředí a jeho nakladatelé ztrácejí zájem o překlady z cizích jazyků. Dokonce zaznívají hlasy, že pokud chtějí cizí spisovatelé mít v jejich světě úspěch, ať tedy píší anglicky.

IB: Taky bych radši viděl kolem sebe větší rozmanitost literatur, ale skutečnost je taková, že každá doba má svou latinu, byla to lingua franca, dnes je to angličtina. Za sto let může svět ovládnout zase mandarínština. Úkolem vlád a spisovatelů zůstává, aby se pokusili - co je v jejich silách - uchránit bohatství našich jazyků před homogenizací světa. Obávám se však, že to bude velmi těžký boj.

MP: V roce 2004 jste se spolu s dalšími zúčastnil kampaně za odvolání Tonyho Blaira z funkce premiéra kvůli tomu, že zavlekl Velkou Británii do irácké války. Jak se dnes díváte na jeho roli? Byl skutečně tak naivní a věřil, že zachraňuje svět před terorismem, anebo to bral jako společný obchod s Američany, který měl zajistit obrovské zisky ze saudské či irácké ropy? Jakou by byl literární postavou? Našel byste ji ve svých knihách?

IB: Tonyho Blaira považuji za válečného zločince. Na začátku kariéry byl miláčkem médií, vypadal jako roztomilý Bambi (koloušek z dětské knihy i ze stejnojmenné disneyovky z r. 1942 - pozn. M. P.), který by nikomu nezkřivil ani vlásek. Jakmile se ale nechal zatáhnout do amerického uzurpátorského a nemorálního dobrodružství v Iráku, stal se z něj ten malý, slabý kluk, který třídnímu gaunerovi podrží ochotně kabát, když šikanuje spolužáky. A to všechno v naději, že si bude taky moct kopnout, až se nějaký nebožák ocitne bezmocně na zemi.

Dovedu si představit, že částečně přesvědčil sám sebe o svém politickém poslání - možná i proto, že stále slyšel ty "své hlasy"

Celá argumentace ohledně hrozby islámského terorismu v Iráku však stála na vodě a byla neudržitelná od samého počátku. Žádná z mých postav mu není ani trochu podobná.

MP: Četl jsem také, že jste uvažoval o tom vstoupit do světa tvorby počítačových her. Sám jste si údajně oblíbil klasickou strategii Civilizace. Neděsí vás někdy tenhle svět?

IB: To jsem někde skutečně řekl, ale nikdy jsem to nemyslel tak docela vážně. Zaprvé jsem až příliš zvyklý na to, že píšu a pracuji sám - a tedy nejsem dobrým týmovým hráčem, což je v případě byznysu počítačových her potřeba. Kolem se pohybují stovky lidí, pracujících na stovkách nejrůznějších detailů, které musí zapadat do sebe. Takže smůla.

Snad bych mohl působit něco jako konzultant, poskytl bych pár svých nápadů, ale to by tak bylo asi všechno. Vůbec se nedivím, že na mou výzvu dosud nikdo nezareagoval. Raději zůstanu u psaní románů, bude to jistější existence. Ačkoliv mě láká úplně jiná věc - napsat letos symfonii. Možná je to až příliš troufalé, ale nakonec - what the hell!

Právo, 28. května 2009