Howard Brenton a Michael March

The Guardian, 2006

Michael March: Elsa Morantová ve svých Dějinách říká, že jsme „odsouzeni doufat“.

Howard Brenton:Já si myslím,že jsme odsouzeni k tomu, neustále si představovat, co budeme dělat vnásledující hodině, zítra, napřesrok. Žijeme v představě budoucnosti.Přestavujeme si domy, které chceme postavit,, lidi, s nimiž se chcemesetkat,, způsob, jak chceme žít svůj život - to vše ještě dřív, než tovšechno opravdu ve skutečnosti nastane. Neustále musíme hledět kupředu.

MM: Obvykle ale býváme zklamáni.

HB:Ano, často. Představujemesi třeba týden, který nás čeká, a říkáme si: „Výborně, v úterý to budefajn, skvělé, jdu na večeři do té restaurace“ - a přitom je to pořád tasamá příšerná hospoda a všichni říkají pořád totéž, co říkali vždycky,a neodehrává se tam nic úžasného. Jenže takový už je lidský úděl, lidéjsou odsouzeni k tomu, neustále si uvědomovat - neustále sipředstavovat nádherný život, který je čeká.

MM:Kdesi jste řekl, že „kultura je to, jak se chováme k sobě navzájem“. Jak se k sobě chováme?

HB:V jedné mojí hře jepostava, ze které se postupně stane krutý stalinský tyran. Je tolevičák a postupně nechá zlikvidovat všechny své staré spolupracovníky.Na konci, navzdory všemu, co udělal, pronese projev o tom, jak jsoulidé ve své podstatě (fundamentálně) dobří. Myslím, že i já věřím vlidské dobro.

MM:Mluvit o fundamentalismu je dnes riskantní.

HB:Ne, já si myslím, že ve své podstatě lidé prostě takoví jsou.

MM:Jak jste se stal dramatikem?

HB:Vždycky jsem psal hry.První hru jsem napsal, když mi bylo deset. Napodoboval jsem svého otce,který byl ředitelem ochotnického divadla, a já jsem viděl, jak si dělápoznámky do knih, které četl. A tak jsem napsal hru podle jednohokresleného seriálu, který jsem tehdy četl, a pak jsme ji s několikakamarády nazkoušeli. Takže já píšu hry už odmalička. Jako student jsemnapsal strašně dlouhé, naprosto nehratelné drama, které jsme s dalšímistudenty sehráli, a kritika mě naprosto nemilosrdně strhala. V té hřebyl dvacetiminutový monolog a během představení odešel rekordní početčtyřiceti diváků: každých třicet vteřin zaznělo sálem klapnutízvednutého sedadla - jeden z nejděsivějších zvuků v divadle. Ale hryjsem psát nepřestal - zkrátka nic jiného neumím, bez divadla si neumímsvůj život vůbec představit.

MM: Víte o něčem, co vám chybí?

HB:  Jean Paul Sartre. Kdyžmi bylo patnáct, objevil jsem náhodou jeho nevelký spisekExistencialismus a humanismus. Byl zastrčený v naší školní knihovněhned vedle knihy o Robespierrovi - věřili byste tomu? Byl to jeden ztěch zážitků, kdy cítíte, že se vám pojem skutečnosti rozpadá na kusy.A když jsem si pak Sartera celého přečetl - když jsem se seznámil sjeho názorem, že člověk je to, co dělá, že na vyjádření jeho skrytépovahy nestačí Descartova věta: „Myslím, tedy jsem“ - protože už vechvíli, kdy tuto myšlenku čteme, ocitá se kdesi mimo nás. Existuje vesvětě - jako dech, jako zvuk.V podstatě je člověk nepoznatelný. Všichnisi vytváříme svůj vlastní svět, protože nemáme jinou volbu. To jepodstata kultury. 

MM:  Martin Heidegger, který nebyl zrovna nejlepším divadelním kritikem, řekl, že „před diváky je vše zatemněno.“

HB:Některé z velkých myšlenek dvacátého století - celá existenciální tradice - mají v sobě cosi velmi temného.

MM:  Vnitřní protiklady života?

HB:  Martin Heidegger sedostal velmi blízko k tomu, aby popsal skutečnou podstatu existence, apřitom je jeho osud spojen se zločinným režimem. Člověk se musí ptát:„Jak je to možné a proč tomu tak je?“

MM:  Hannah Arendtová hovořila jako první o „banalitě zla“. Co pro vás znamená zlo?

HB:  Každý většinou soudíostatní podle toho, jestli mu ubližují, a zlo nám ubližuje. Dramatiknutně chápe, že nikdo si o sobě nemyslí, že je mizera. Všichni simyslí, že jsou dobří, všichni se snaží sami sebe a své činy obhájit.

MM:  Adolf Eichmann o sobě tvrdil, že je idealista.

HB:  To je přesně ono -dramatizujeme si zločince. To je podstata divadla. Nejoblíbenějšípostavy ze Shakespeatrových her jsou ty nejodpornější. Shakespearetotiž věděl, že když taková postava promluví, musí tato slova odpovídatjejímu úhlu pohledu. Pokud jde o takového hrdinu, je to politickýgénius, a tudíž právoplatný dědic trůnu.

MM:  Kdo nám dnes vládne - napravení zločinci?

HB:  Doufal jsem, že seRusko napraví. Myslel jsem si, že se Sovětský svaz obrátí naruby aznovu se z něj zrodí jakási úžasná třetí síla, sociálně demokratická,možná zmatená, která bude představovat nové hranice nekontrolovatelnémurozvoji světové ekonomiky. Jenže Reagan a Thatcherová mu bohužel nedališanci - byli odhodláni Rusko zničit. Naděje, které jsem vkládal doSovětského svazu se ukázaly být iluzí, a to mě velmi deprimuje.Uvědomoval jsem si, spolu s řadou dalších lidí, že v tomto zmatkuzemřela myšlenka socialismu - že ji to prokleté autokratické Rusko,které si ji celou přivlastnilo, překroutilo a nedokázalo uvést v život,definitivně zničilo. To je největšíkatastrofa dvacátého století, zekteré jsme se nikdy úplně nevzpamatovali. A teď jsme v situaci, kdy námvládne nekontrolovatelná světová ekonomika a politická supervelmoc,která se chová jako Římské impérium.

MM:  Harold Pinter ve své řeči u příležitosti udělení Nobelovy ceny označil Blaira a Bushe za válečné zločince.

HB:  To je podle mého názorupříliš zjednodušující, přestože současná washingtonská administrativase vskutku chová značně cynicky v tom, jak je rozhodnuta ovládatspolečnost prostřednictvím strachu, strachu z demokracie. Všechny vládymají strach z demokracie. Británie, Tony Blair. Proto si vymysleli tysvé ideologické odborníky na překrucování pravdy. V Bílém domě nejsoužádní šílenci - jsou to inteligentní, cyničtí politici. Bush máinteligenci cynického politického zvířete. Obchodník, který se stalprezidentem.

MM:  Řekněte nám něco o své poslední hře, o Pavlovi.

HB:  Já jsem byl vychován vevíře, kterou jsem však později ztratil. Metodisté jsou jako katolíci:můžete jejich víru opustit, ale v podstatě se jí nikdy nevzdáte. Jednoupovždy ovlivňuje způsob vašeho myšlení. Ve své hře kladu téměřdětinskou otázku: „Jestliže Ježíš nevstal z mrtvých, jestliže nedošloke Vzkříšení - co se vlastně stalo? Jak je možné, že se vyvinulo takmocné a nakažlivé náboženství na základě události, ke které nedošlo?Jak může víra zahrnovat pravdu i její protiklad a jak s tím můžeme žít?Toto dilema popisuje Kierkegaard ve svém díle Nemocí ke smrti - a tojsem se pokusil zdramatizovat. Napadlo mě, že postavím Pavla tváří vtvář pravdě a tomu, co se skutečně stalo. Že vypracuji pravděpodobnýscénář toho, jak probíhalo Kristovo ukřižování, a že se vlastně žádnéVzkříšení nekonalo, a pak zkusím domyslet, jak by na to Pavel reagoval.A on to samozřejmě odmítá - a jeho víra se mu navrací. Nakonec sezhroutí, protože nemůže unést skutečnost, dveře se přibouchnou a jehovíra je ještě pevnější než dřív. To je podstata fundamentalismu.

MM:  Opakujeme „On jest povstal, On jest povstal“ - jako když kyne těsto.

HB:  Ano, jako zaříkávadlo.Nero, postava z mé hry, má pravdu. Rituály podporují náboženství aposilují víru. Církev vždy dobře věděla, že obřady napomáhají upevněnínáboženského přesvědčení.

MM:  Jsme otroci zvyku a Nero dovede vycítit, co potřebujeme.

HB:  My jsme Nero, alePavel, Pavel z evangelií, je morální hrdina - který se zároveň hlubocemýlí i má pravdu - absurdní oxymoron, jinak to nedovedu vyjádřit. Svýmzpůsobem je zakladatelem Západního světa. Jeho pojetí lásky bylo zcelanové - existenciální stav vnímání a bytí. Pavel také jako prvnípoužíval ospravedlnění vírou, a kupodivu právě proto ho katolickácírkev nikdy neměla ráda. To je velmi protestantskáidea, kterou sipozději přivlastnil Martin Luther - ospravedlnění vírou. V mé hře Pavelříká: „Víte, mně se dostalo zjevení přímo od Krista. Ne od žádnéhosmrtelníka.“ Jinými slovy říká, že je přímo napojen na skutečnost - žese prostě jednou ráno probudil a bylo mu vše jasné - a to je v západnímmyšlenkovém světě zcela nový koncept. A stejná idea je podstatouzápadního kapitalismu. Ráno se prostě probudíte s přesvědčením, že máteprávo nakupovat. Stejně tak rčení „Svaté právo“ pochází od Pavla,podobně jako naše sebejistota a neochvějné přesvědčení o své pravdě.Bez Pavla by nebylo ani Osvícení.

MM:  Rána je zpočátku neviditelná.

HB:  Bůh vše zviditelňuje. Jahve se blíží. Jsem příliš hysterický?

MM:  Mírně neurotický, ale to je dnes běžné.

HB:  Celý náš svět jeneurotický a nejistý - je zajímavé, jaké nepravděpodobné postavy častospatříte na straně osvícenců. Například bývalý německý kancléř HelmutKohl - kde vlastně teď je - snad ve vězení?

MM:  Naposledy byl viděn na dovolené v Thajsku.

HB:  Všichni jsou postavy dramatu - přijdou, něco řeknou a odejdou - co jiného jim ostatně zbývá?

foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha

foceno v Hotelu Josef