Hans Magnus Enzensberger: Politika nás nenechá na pokoji

Ondřej Horák: Jak jste prožíval válku?

Hans Magnus Enzensberger: Když Hitler přišel k moci, tak mi byly čtyři roky, takže jsem to všechno zažil - hloupá škola, hloupý Hitlerjugend, z nějž jsem byl vyhozen, hloupé bombardování, nakonec se mi ještě úplně na konci války pokusili navléknout uniformu, ale podařilo se mi včas utéct. Nakonec už byli Američané v Německu, takže pak byly dvě možnosti - buďto být zastřelen Američany, nebo jednotkami SS. Bylo třeba dát si trochu pozor - člověk většinou nebývá rád tam, kde se střílí. Nicméně zkušenost s Hitlerem a s válkou byla dobrá v tom, že to bylo jakési "očkování" proti totalitním ideologiím. Nemohl jsem se pak stát zapáleným nacionalistou ani komunistou - nikoliv proto, že bych byl tak inteligentní, ale proto, že jsem na to neměl vůbec chuť.

Studoval jste také na Sorbonně - jak jste se tam dostal?

Dostal jsem francouzské stipendium a rád tam vyjel. Nicméně je pravda, že ve škole jsem se pak zdržoval jen málo, neboť v Paříži bylo plno daleko zajímavějších věcí.

Jak vás jako Němce vnímali?

Byla to pozoruhodná zkušenost být páriou. Nicméně mou výhodou bylo, že jsem uměl francouzsky. Tyto věci také člověk nemusí brát až tak vážně - normální lidé se nakonec domluví. Stejné to bylo, když jsem vyjel do Izraele či do Norska, které přece bylo také okupované. Dokonce jsem si v Norsku našel manželku a koupil jsem si tam dům.

Patřil jste ke slavné Skupině 47. Co její osobnosti spojovalo?

Spisovatelé obvykle na sebe navzájem řevní, tehdy však byl tlak konformismu tak silný, že vyvolal protireakci - sdružování. To hlavní, co nás spojovalo, byla negativní solidarita, jinak jsme byli velmi odlišné osobnosti. Po polevení toho tlaku se naše sdružení rozpadlo. Nevím, zda to mohu srovnávat, ale možná to byl podobný mechanismus, jaký zafungoval za komunismu v českém disentu - po roce 1989 se tyto vazby také uvolnily.

Jistě ale existovali pozoruhodní autoři, kteří zůstali mimo Skupinu 47?

Samozřejmě, naší chybou třeba bylo, že jsme se nesnažili navázat kontakt s emigranty. Tehdy převládal u mladých lidí názor, že se má začít znovu úplně od začátku. Mluvilo se tehdy o bodu nula - ovšem nic takového neexistuje.

V roce 1960 jste připravil rozsáhlou překladovou antologii Muzeum moderní poezie. Obsahuje rovněž české básníky?

Je tam Vítězslav Nezval a František Halas, které tehdy v Německu ještě nikdo neznal. Šlo tedy o jakousi snahu toto zpoždění smazat.

V nakladatelství Suhrkamp jste pak řídil edici světové poezie. Koho jste německé literatuře objevil?

Vše se odvíjelo od Muzea moderní poezie. Z téměř stovky představených autorů vyšla již více než dvěma třetinám z nich v Německu samostatná kniha. Spoustu autorů jsem také přeložil sám - švédských, italských, španělských. Překlad je výborný trénink. Člověk se při této práci dozví, jak jsou věci udělány. To je stejné jako s hodinkami. Když chce člověk pochopit, jak fungují, tak je nejlepší je rozebrat a pak znovu složit.

Z vašich básní dosti jasně vysvítá, že pro vás není poezie světem samým pro sebe, nýbrž reflektuje dění ve světě.

Leckteří básníci byli specialisty: někdo psal jen přírodní lyriku, jiný zas milostnou, někdo zas společensky kritickou. Já se za specialistu nepovažuju, poezie je pro mě všežravec. Píšu básně třeba o vědeckých problémech, prostě o všem. Moje angažovaná poezie nevzniká z nějaké lásky k politice, jde jen o nezbytnou obranu, protože politika nás nenechá na pokoji.

Často kriticky nahlížíte konzumní způsob života a vývoj nových technologií...

...víte, když se chováte k určitým jevům kriticky, tak je zapotřebí dát si na jednu věc velký pozor: Ten, kdo mluví, není nikdy mimo -je součástí tohoto problému. Takže když kritizujete konzum, je třeba mít na paměti, že až vás bude bolet hlava, vezmete si aspirin.

Takže nestojíte nad problémem, nicméně nadhled vám nechybí.

Doufám, že ne. Jde to srovnat se způsobem etnologického výzkumu - říká se tomu účastné pozorování. Odborníci se zkoumanými skupinami žijí, ale zároveň mají jistý poznávací odstup.

Jak vnímáte současnou mladou německou literaturu?

Teď je to o mnoho lepší, v 70. a 80. letech se toho příliš nedělo. Ale tyto věci jdou vždycky v určitých vlnách, to jistě znáte i z české literatury: čtyři pět významných osobností, pak přicházejí epigoni a rozmělnění. Mě těší, když přichází někdo nový a zajímavý, protože čím lepší jsou ostatní, tím lepší jsem i já. Závist je hloupost, naopak obdiv je zdravý.

Skupina 47 pořádala společná čtení. V Německu je tento způsob prezentace literatury stále velmi rozšířený a oblíbený, zatímco u nás příliš nefunguje.

To je německá specialita, a jsou dokonce určití autoři, kteří z těchto čtení žijí - za jedno vystoupení dostanou tisíc eur, a je vystaráno.

Ještě víc je vystaráno, když dostanete za čtení tisíc eur, s nimiž se vrátíte do Čech...

Na zdejší situaci spisovatelů slýchám mnoho stížností. Za komunismu býval význam vysoké kultury všeobecně vnímán a uznáván, ale teď v době pluralismu se to změnilo. I v Polsku či v Rusku se čtou především krimi, sci-fi či porno, což některé autory uráží.

opublikovaly Lidové noviny 23. 3. 2006

připravil Ondřej Horák