Hans Magnus Enzensberger a Michael March

Festival spisovatelů Praha, Březen 2004

Michael March:  Jako dítě jste v Norimberku zažil nástup fašismu a počátek zkázy Evropy. Jaké jsou vaše vzpomínky?

Hans Magnus Enzensberger: Každý člověk je do jisté míry utvářen svými historickými zkušenostmi. Vmém případě to byl fakt, že jsem vyrůstal v Německu během druhé světovéválky a po válce. Na konci války mi bylo sedmnáct. Taková minulostčlověka nesmazatelně poznamená. Přesto nezávidím mladým lidem, kteřívyrůstali po válce a nezažili tehdejší bídu, protože taková zkušenostvám poskytuje jisté východisko, další rozměr, jež lidé, kteří dospívaliv jiných dobách, možná nemají.

MM:  Proto jste se stal básníkem?

HME:  Je velmi těžké říci,jak se člověk stává básníkem. Myslím, že to především souvisí sjazykem; cítíte, že vám něco zní v hlavě, slova, metafory, verše,rytmus a tak dále. A přichází to samo od sebe, to se nedá naplánovat.Člověk se nemůže rozhodnout, že se stane básníkem. V určitých ohledechje to skoro neřest, jako alkoholismus. Alkoholik začne pít, aniž by siuvědomoval, co to znamená, kam ho jeho pití dostane. A básník napíševerš, pak několik veršů, a po nějaké době zjistí, že už toho nemůženechat. Určitě je to víc než pouhý zvyk. A já jsem toho prostě nemohlnechat, to je vše.

MM:  Spisovatel Joseph Roth řekl, že člověk je hádanka a že mu není pomoci. Souhlasíte s ním?

HME:  Myslím si, že vurčitém měřítku může každý z nás druhému člověku pomoci. Když jdu poulici a vidím upadnout ženu, pomohu jí vstát nebo zavolám doktora. Vmalých věcech si můžeme navzájem pomáhat. Joseph Roth patrně myslelněco jiného, pravděpodobně měl na mysli celé lidstvo a velké věci, a toje velký rozdíl. Já jako jedinec mohu svým skromným způsobem pomocidruhému člověku, ale nemohu zachraňovat lidstvo.

MM:  Možná svými slovy…

HME:  To nemohu posoudit já,to musejí posoudit jiní. Některým lidem možná pomůže, když si přečtouknihu nebo se zaposlouchají do textu písně, ale něco takového autorneplánuje a ani nemůže ovlivnit, jak má jeho text na ostatní zapůsobit.Podle mě, pokud literatura někomu pomůže, pak jen náhodou. Nechtěl bychroli poezie přeceňovat. Byla napsána spousta nesmyslů o básnících,kteří byli prohlašováni za hlas své vlasti, za proroky, kteří vidí dobudoucnosti, pronikají do našeho společného podvědomí. Kolik jen vesvětě najdete soch básníků, jejichž jména dnes téměř nikdo nezná, apřitom byli nazýváni otci vlasti. Po něčem takovém rozhodně netoužím.

MM:  Ale jste básník. A ve svých básních se zabýváte tématy, která by se dala označit za politická.

HME:  Nemám rád, když sebásníci třídí coby specialisté na různé obory. Dřív, snad v 19.století, se o některých básnících mluvilo jako o odbornících na city,na emoce. Jiní autoři psali o přírodě. A pak byli odborníci napolitiku, na společensky angažované básně – ti stáli na tribunách ahřímali k masám. Já osobně tohle škatulkování nemám rád. Podle méhonázoru je básník všežravec, který nenechá nic bez povšimnutí: vědu,lásku, přírodu, politiku… všechno, co zajímá kohokoli jiného. Nechcibýt specialista.

MM:  Jak se díváte na vztah spisovatele k morálce a k odpovědnosti?

HME:  Nemyslím, že se člověkmůže rozhodnout, že bude morální. Morálka není volní akt. Pochybuji, žeumělci, básníci, filosofové – intelektuálové obecně – jsou z morálníhohlediska lepší než ostatní lidé. A chování intelektuálů ve 20. stoletímoje pochybnosti jen potvrzuje, protože řada z nich se dala do služebtak hrozných ideologií, jako byl komunismus nebo fašismus. Myslím, ženení důvod nás spisovatele nad ostatní nějak vyvyšovat.

MM:  Které spisovatele máte rád? Koho pokládáte za výjimečného básníka?

HME:  Nejsem příznivcemhitparád a soutěží, kdo je nejlepší. Vadí mi, když se lidé snažíohromit veřejnost tím, že dělají něco, co před nimi ještě nikdonedělal, a všechny tradice přitom zahodí do koše. Poezie je umění,kterým se lidé zabývají tisíce let, a na světě už určitě žilo a tvořilomnoho umělců, kteří byli pravděpodobně mnohem lepšími básníky než my.Tuhle tradici přeci nemohu a ani nechci popřít. Kdybych chtělvyjmenovat básníky, které mám rád, byla by to velmi pestrá směsice.Catullus například, nebo John Donne, velký význam pro mě má třebalatinskoamerická poezie.

MM:  Vaše básně i esejezpůsobily ve své době dost značný rozruch. Dá se říci, že jstevystupoval proti společnosti, ve které jste žil.

HME:  Dnes platí názor, že vsoučasném spotřebním světě mohou žít pouze jedinci, kteří jsoudostatečně konformní. Proto se mnozí z intelektuálů dost často na světdívají už předem s určitým cynismem a tvrdí, že politici lžou afinančníci kradou, že jsou to jen oportunističtí podvodníci a takpodobně. Já si myslím, že věci jsou složitější. Když chceme někohosoudit, musíme se na něj podívat hodně zblízka. Nechci být soudcemjiných.

MM:  Vaše dílo přitom bylo velmi kontroverzní.

HME:  Ale to je normální aje to dobře. Je to důkaz životaschopnosti jak autora a díla, tak i jehočtenářů. Znamená to, že vaše slova vyvolala reakci, že donutila ostatnílidi o nich přemýšlet. Byl bych velmi zklamán, kdyby byly moje básněpřijaty vlažně a s lhostejnou shovívavostí.

MM:  Jak se díváte na svět po válce, kterou Německo rozpoutalo a prohrálo?

HME:  Když jsem dospíval,když mi bylo sedmnáct nebo osmnáct, díval se okolní svět na Němce jakona vyvrhele. Nesměli jsme cestovat, neměli jsme pas – z morálníhohlediska jsme byli všeobecně odsuzovaným objektem opovržení. Němci byliprostě ti zlí. Upřímně řečeno, nakonec jsme z toho vyšli velmi dobře,protože mír, který po válce spojenci s Německem dojednali, byl pro násvelmi výhodný, ne jako versailleský mír po první světové válce. Anebylo to kvůli dobrému srdci spojenců, ale kvůli Sovětům, díky jim sezápadní Německo opět postavilo na nohy. Ze strategických důvodů. Vkaždém případě se dá říci, že poválečné mírové podmínky byly velmimoudré a prozíravé, protože Německo bylo západními spojenci více ménědonuceno stát se demokratickou zemí. A nejúžasnější na tom je, že Němcidemokracii přijali. V Německu se opět dalo žít. Z tohoto pohledu je toskvělý úspěch. Teď je samozřejmě tento německý zázrak u konce a mybudeme muset řešit stejné problémy jako zbytek světa.

MM:  Možná se ten zázrak přesunul na východ, protože dnes jsou snahy vnutit demokracii Iráku a dalším zemím arabského světa.

HME:  Ano, ale za mnohemsložitějších okolností, v konfliktu tradic a tak dále. Nikdo neví,jestli se to povede, jestli je vůbec možné aplikovat stejnou ideologiina různé civilizace, ale to není otázka pro mne. Nejsem sociolog anipolitolog, nejsem filosof a nejsem ani futurolog nebo prorok. Existujespousta otázek, na které si netroufám odpovědět.

MM:  Přesto jsou vám otázkyčasto kladeny a vy se k nim vyjadřujete mnohdy velmi otevřeně.Například když jste podporoval válku proti Saddámu Husajnovi. Proč vášpostoj způsobil takový rozruch?

HME:  Vlastně ani přesněnevím. Možná proto, že v Německu existuje velmi silná pacifistickátradice, která je důsledkem dvou světových válek, ve kterých byli Němcijasně poraženi, snad – dalo by se říci – ke svému dobru. Armáda u násnemá ve společnosti velkou prestiž. To je jedna část vysvětlení. Adruhá souvisí s naším vztahem ke Spojeným státům, který je velmiproblematický, nebo – chcete-li – rozporuplný. I ostatní země světacítí k Americe sympatie i antipatie. Pokud jde o vysvětlení méhopostoje, je to velmi jednoduché: nenávidím diktátory. Diktátorypokládám za ty nejhorší válečné zločince, a proto pád každého diktátoravítám s pocitem radosti a uspokojení. To ale neznamená, že jsemabsolutním obhájcem americké zahraniční politiky, že si nemyslím, že bySpojené státy neměly dodržovat mezinárodní zákony, a že lži, na kterýchpan Bush tuto operaci založil, nejsou lži –, nic takového samozřejměnetvrdím. Ale pokud se svět zbaví takového ničemy, jako je SaddámHusajn, tak je to jen dobře.

MM:  Prostě se vám uleví…

HME:  Ano. Protože mluvím z vlastní zkušenosti. Kdyby spojenci neporazili Hitlera, nebyl bych dnes naživu.

MM:  Proč si to myslíte?

HME:  Protože bych jako jednotlivec nebyl přijatelný. Lidi, jako jsem já, tehdejší režim likvidoval.

MM:  Nezdá se vám, že se historie opakuje a my se vracíme na začátek 20. století, kdy se hroutily říše a Evropa se rozpadala?

HME:  Nová historie vždyckyobsahuje nějaký nový prvek. Tehdejší impéria byla založena navlastnictví území. Britské impérium stejně jako kdysi římská říšezískávalo nová území okupací. Podívejte se na staré mapy, kam až sahalabritská moc. Dnešní americké impérium je jiné. Amerika nepotřebujeostatní země okupovat, nepotřebuje kolonie, jí stačí ekonomickánadvláda. To je ten nový prvek. Historie se neopakuje. Není to repríza.Pořád je v ní něco nového. Někdy je mi Američanů líto, protože býtprvní velmocí není nic příjemného. Ať uděláte cokoli, je to špatně.Když zakročíte, jste označeni za imperialisty, když nezakročíte, jakove Rwandě, vyčítají vám, že neplníte svou povinnost.

MM:  Možná by nám mělo být líto i Evropské unie, protože její současné rozšiřování překračuje – zdá se – rozumné meze.

HME:  Těžko říci, jak tovšechno dopadne, ale přinejmenším už neplatí uspořádání podle Jaltskýchdohod, a to je dobře. Nebojím se připojení východoevropských zemí kEvropské unii, mnohem víc mě děsí nedostatek demokracie v celéstruktuře EU. Bruselská byrokracie je nové politbyro, a z toho mámstrach. Ne z Poláků a Maďarů a Čechů. Vedení je velmi anonymní a jeholegitimita problematická. Parlament nemá moc, vládne se více méně zazavřenými dveřmi. Pravděpodobně to nešlo udělat jinak, ale nemám z tohodobrý pocit.

MM:  Když se ohlížíte zpátky na padesát let své tvorby, co si říkáte? A jaký máte pocit ze současné doby?

HME:  Myslím, že jsem měl vmnoha ohledech štěstí. Mohl jsem pracovat, nikdy jsem neměl potíže spolicií ani s tajnými službami, nebyl jsem ve vězení, nemusel jsemodejít do exilu. Říkal jsem a psal jsem, co jsem chtěl, a svá díla jsemmohl publikovat. Takže si opravdu nemám na co stěžovat. Navíc nemám rádufňukané básníky. Poezie není pro zbabělce. Každý, kdo chce mít něcospolečného s poezií, si musí být vědom rizika, které na sebe bere.