Enzensberger: I vážné věci můžeme říkat vtipně

Aleš Knapp: Jste muž mnoha řemesel. Jak zvládáte tolik činností najednou?

Hans Magnus Enzensberger: Souvisí to s tím, že člověk je postaven symetricky. Má například dvě ruce. Pravou ruku užívám na psaní a pořád mi zbývá jedna ruka volná. Tou se dají dělat věci, které člověk nezvládne sám: redigovat časopis, spolupracovat s nakladatelstvím, podílet se na divadelní nebo operní inscenaci. Myslím, že tento postup je zdravý, protože chronickou nemocí spisovatelů je narcismus. Spisovatel sedí sám v izolaci u stolu, a tak vznikají profesionální deformace, úchylky, dokonce psychické poruchy.

Váš záběr je neuvěřitelně široký. Píšete i knihy pro děti, zabýváte se přírodními vědami.

Píšu pro děti, či přesněji pro mladé lidi mimo jiné proto, že mám dvě dcery. Ty říkají, že rodiče a děti by se neměli vzájemně nudit, ale jeden by měl druhého bavit. A když prý jsem spisovatel, tak ať píšu i pro ně. Několikrát jsem to zkusil. Navíc si myslím, že mezi literaturou pro dospělé a pro děti existuje zbytečná hranice, až apartheid. Z literárního hlediska však platí pro obě oblasti stejná měřítka.

Kdysi jste prohlásil: Jestliže básník chce, aby ho čtenáři brali vážně, musí mít znalosti v matematice, chemii a medicíně.

Asi jsem to přehnal, protože spisovatel by neměl svým kolegům předepisovat, co by měli znát. Ale myslím, že ignorantství nikomu neprospívá. Spisovatel by měl vidět svět takový, jaký je. Přírodní vědy zaujímají v dnešním světě místo, které dříve zaujímaly ideologie. Proto by bylo hloupé je ignorovat. Navíc věda vytváří fascinující útvary, vědci jsou obrovští tvůrci fantastických obrazů. Podívejte se, jak senzační věci nám dokáže vyprávět třeba astrofyzika.

Založil jste literárně-kulturní časopis Kursbuch, který měl ve své době neobyčejně vysoký náklad. Jak se to podařilo?

Časopis Kursbuch měl zprvu přímo fantastický náklad, asi 80 tisíc výtisků. Ale víte, byla to historická náhoda. Vznikl v roce 1965 a vytvořil platformu pro hnutí roku 1968. Přišel jsem zkrátka v pravou chvíli. Časopis jsem dělal jenom deset let. Pak se stal dospělým, vyzrálým a mohl fungovat i beze mě. Rád přenechávám rozdělané věci jiným.

Myslíte, že je dnes možné, aby vznikl tak vlivný literární časopis?

Určitě ne. Navíc Kursbuch se záhy stal politickým časopisem, byl pro čtenáře napínavý díky tehdejší politické konjunktuře ve Spolkové republice. Celá země byla v pohybu, zapůsobily i pozoruhodné události roku 1968. Vznikalo sektářství, každá skupina měla svůj plátek. Já jsem chtěl naopak vydávat časopis pro všechny. Mohli tam psát anarchisté, trockisté, bylo mi to jedno. Mohli se hádat, diskutovat. Sektářství se mi nikdy nelíbilo.

Časopis jste založil podle vzoru Sartrovy revue Les Temps Modernes. Říká se o vás, že jste nejfrancouzštější z německých spisovatelů.

Do jisté míry je to pravda, protože nemám rád literaturu, která vytváří mystifikace. V Německu existuje silná tradice, říká se jí "německá hloubka". Týká se to hlavně filozofie, ale i jinak slýcháme v německé kultuře často něco jako "vznešený tón", jakési kazatelství. Což neodpovídá mé povaze. Navíc si myslím, že vážnost a humor se vzájemně nevylučují. I vážné věci můžeme říkat vtipně. A takovýto pohled není příliš zakotven v německé tradici.

Velkou úlohu pro vás hraje francouzské osvícenství.

Ano, můj oblíbený autor je Denis Diderot, vyhovuje mi jeho temperament.

A proto jste podle Diderotovy předlohy napsal rozhlasový román Jakub a jeho pán. Milan Kundera, který se rovněž počítá mezi dědice osvícenství, je autorem hry se stejným názvem.

Ano, ano. Ale co se osvícenství týče, i v něm najdeme doktrináře. Diderot jím nebyl. Právě to se mi na něm líbí.

V prosinci 1989 jste zveřejnil esej s názvem Hrdinové ústupu. Píšete o odstoupení tehdejšího předsedy vlády ČSSR Adamce a tvrdíte, že umění odstoupit je politikům v SRN cizí. Chtěl jste snad říct, že si měli vzít příklad z odstoupivších komunistů?

Chtěl jsem poukázat na způsob, jakým politici řeší neudržitelnou situaci. V dnešním Německu je situace velmi prekérní. Zdědili jsme úspěšnou historii staré Spolkové republiky, ale tato historie se chýlí ke konci. A nikdo nemá odvahu říct, že musíme začít znovu, že se musíme rozloučit se starými zvyky. Pro politika je to situace těžká, neboť chce-li vyhrát příští volby, musí lhát dál. Měl by se proto najít někdo, kdo by i navzdory riziku, že volby prohraje, nazval věci pravými jmény.

Novináři si svého času stěžovali, že jste v rozhovorech odmítl zaujmout jasné stanovisko ke znovusjednocení Německa.

Někteří spisovatelé byli jednoznačně proti sjednocení, například Günter Grass, jiní naopak pro, třeba Martin Walser. Já jsem tvrdil: Je báječné, že padla zeď, ale uvědomte si, že bude trvat přinejmenším třicet let, než se obyvatelé z východu přizpůsobí normální demokratické situaci. Není to jejich vinou, ale diktatura je poznamenala. Přetrvávají v nich staré zvyky, smlouvy s vrchností. Třeba, že kdo bude zticha a nebude remcat, dostane přidělený byt, a podobně.

V roce 1991 jste schvaloval válku proti Saddámu Husajnovi. Od intelektuála by se čekalo, že ji naopak odsoudí.

Schvaloval jsem ji nejen v roce 1999, ale i tentokrát. První, co mě v podobných situacích vždycky těší, je, podaří-li se svrhnout diktátora. Je-li zbořen Stalinův pomník, cítím elementární politickou radost. Pravda, po pádu diktátora začínají problémy. Ale odstranit jej stojí vždycky za to. Lepší nové potíže než staré svinstvo.

Jak se stavíte k pojmu "angažovaný spisovatel"? Spisovatel jako "svědomí národa"?

To byl odjakživa nesmysl. Nevím, kolik existuje druhů hmyzu, možná milion. I spisovatelů je nekonečné množství druhů. Nemůžeme jim určovat pravidla, která ostatně v literatuře ani neexistují. Nelze říkat "literatura by měla", "literatura musí". Literatura nic nemusí. Navíc je nekontrolovatelná. Roste divoce a existují v ní i jedovaté rostliny. Má-li někdo politický temperament, je to politický spisovatel. Jiný autor žije v přírodě, zajímají ho stromy, a ne politika. Nejhorší a opravdu směšné je považovat spisovatele za "proroky vlasti", za "učitele národa". Dokonce, i když je někdo opravdu velký umělec, nic to neznamená. Spisovatel může skvěle psát a být přitom politický analfabet, nebo ještě hůř: politický zločinec. Umění a morálka jsou dvě věci, které často vůbec nejdou dohromady. Vezměte si Bertolta Brechta: jako člověk zcela nepřijatelný, a jak krásné psal básně!

převzato z MF Dnes 9. 4. 2004
foto © Rossano B.Maniscalchi