Duo Duo: Vyrůstali jsme s pocitem nespravedlnosti a vzteku

Napadlo vás někdy, jaký byste byl spisovatel, kdybyste neprošel stejnou zkušeností čínské kulturní revoluce a nebyl vyslán na převýchovu na venkov? 

Svou životní zkušenost nemohu oddělit od psaní. O literaturu jsem měl zájem odjakživa. Četl jsem Puškina, klasiky, ale bez prožitku z vesnice, kam jsem byl poslán za kulturní revoluce na převýchovu, bych byl dost možná zcela jiným člověkem. Co více, řekl bych, že patřím k celé generaci čínských autorů, které utvářela podobná zkušenost. Zkuste si to představit. Bylo nám sotva patnáct let, najednou jsme se ale museli předčasně probudit ze všech nadějí a ideálů. Zkušenost to byla násilná, krvavá, zanechala v nás navždy pocit nespravedlnosti, byli jsme uvnitř plni vzteku. Marně jsme se chtěli postavit tomu, co nás skříplo. 

Jak vaše vyhnanství přesně probíhalo?

Na vesnici jsem přišel v roce 1968. Vyslali nás, abychom poznali život rolníků a seznamovali se s jejich kulturou, abychom se vzdali našich buržoazních manýrů. Ale co jsme tam objevili, byla jenom bída a život stále poznamenaný následky války. Byli jsme v podstatě kluci z města, kteří se najednou učili tvrdé práci. Začali jsme se dívat jinak na svět kolem sebe, já jsem se začal zajímat o přírodu a příběhy obyčejných lidí. Do Pekingu jsem se vrátil za dva roky nemocný a zničený. V nemocnici jsem tehdy nedělal nic jiného, než četl. Dostal jsem se dokonce ke knihám, které byly určeny pouze pro tzv. vnitřní potřeby strany - tedy k polooficiální západní literatuře, která nebyla běžně dostupná v obchodech. Tam se ze mě stal spisovatel. 

Ve svých vzpomínkách na mládí zmiňujete básně Baudelaira, které jste rád četl. S trochou nadsázky by se dalo říct, že francouzský prokletý básník patřil k těm, kteří začali objevovat „květy zla lidské duše" a vůbec tajemství lidské zkušenosti. Stejně tak vás formovalo poznání, jak obludně se může zvrhnout organizace lidské společnosti, jakou tragédii si mohou na sebe přivodit samotní lidé vedení možná zpočátku dobrými úmysly? Lze tyto zkušenosti odlišných století dát do nějaké souvislosti?

Možná ano. Na druhou stranu mě fascinoval Baudelaire i něčím jiným - a to schopností pojmenovat cosi nepojmenovatelného, co v sobě vždy skrývá tajemství. Byl s to vyjádřit hloubku lidského života se všemi vášněmi a nenávistí. Života, který je krásný, ačkoliv nám přináší utrpení. Snad touto niternou melancholií patří Baudelaire mezi největší básníky. Měl jsem štěstí, že jsem jej mohl číst ještě ve starých kvalitních překladech do čínštiny.

U nás jsme si zvykli chápat čínskou kulturní revoluci jako svržení té staré Číny, kterou nahradilo něco nového. Lze vaše psaní chápat jako popis této tragédie, v níž se člověk snažil emancipovat od minulosti, od císařství či dokonce od její koncepce Boha, zatímco zahynulo něco mnohem cennějšího?

Obávám se, že dichotomie staré a nové Číny není přesným vystižením toho, o co šlo v kulturní revoluci. Byla to v první řadě politická pohroma. Nemohu například souhlasit s tím, jak narážíte na vzpouru proti Bohu. U nás jsme chápali posvátno jinak, měli jsme tradičně početnější božstvo než vy na Západě. Nakonec v rámci různých tradic jste našli i odlišné představy o náboženství, stačí zmínit například taoismus či buddhismus. 
Možná Mao Ce-tung měl sklony si představovat sebe jako boha a chtěl stvořit vlastní kult, ale za sebe mohu říct, že my jsme ve skutečnosti prahli po demokracii a svobodě. Ale namísto toho jsme byli v krátkém čase zneužiti novou mocí, která se jala vše kolem sebe zničit. Jinak kulturní revoluce neměla sama o sobě žádný hlubší smysl. Role naší generace bylo vytrvat - zůstat navzdory všemu svědky, pozorovateli, abychom jednou zaznamenali vše, k čemu tehdy došlo.

Jaká je role poezie dnes? Může být obranou těch, kdo dnes nestojí sice proti totalitnímu systému, ale mediálnímu hluku, chaosu, vyprazdňování veřejného prostoru, vlezlé reklamě, oblbující televizi? Může si člověk utéct k poezii, jako do jistého druhu azylu?

Ano, snad by se to tak dalo říct. I dnes čelíme tlaku, byť ten nabírá zcela jiné podoby a má odlišnou strategii. Útočí na nás v podobě televizní zábavy či nekultury. Naopak poezie pro mě představuje v první řadě jazyk, s jehož pomocí se pokoušíme vstoupit do tmy a vystihnout cosi nepostižitelného, co se v ní skrývá. Poezie má smysl právě tam, kde svět nelze jednoduše definovat, ani popsat. Napomáhá luštit významy, dotýká se tajemství lidského osudu i společné zkušenosti, na níž vyrostla civilizace. Bez poezie a kultury přestává být člověk člověkem. Klasická i moderní poezie poznala podobný osud, byť v dávných dobách se snad nenacházela až tak na okraji. Čínské básně psali vysoce postavení úředníci, kteří ale stejně tak - třeba v případě taoistických básníků - dobrovolně odcházeli do ústraní, neboť nijak netoužili po slávě ani uznání. Jinými slovy chci říct, že okrajovost poezie neznamená, že by byla vyhnána ze středu dění. Je to její vlastní volba, jak nahlížet svět trochu odlišným pohledem.

Vy jste po známých událostech potlačení studentských bouří na náměstí Nebeského klidu odešel dočasně na Západ. Jak jste byl s to si uchovat svůj jazyk a poezii obklopen angličtinou?

Emigrace s sebou přináší spíše problém času, který měří vaši nepřítomnost tam doma, kde máte kořeny. Jsem přesvědčen o tom, že naproti tomu jazyk existuje samostatně. Je to něco, co máme v sobě a co vychází z našich prožitků, neboť jej utváří to, co jsme zažili. Když jsem přijel na Západ, byl jsem samozřejmě nucen používat v běžném denním styku angličtinu. Holandsky jsem se nikdy opravdu nenaučil. Ale nikdy jsem nepřestal psát čínsky ani tak říkajíc žít v čínštině. Vy jste před chvílí mluvil o kulturní revoluci. Snad patřím ke generaci, která po celou dobu stále něco ztrácela. Ale ztráta nemusí nutně evokovat to, že to staré odchází, aby vzniklo něco nového. Ztráta ve skutečnosti znamená, že něco vždy také zůstává. Je určitým druhem existence toho, na co vzpomínáme. V tomto smyslu je lidská paměť a literatura schopná překonávat čas a vyzrát nad tím, o co jsme přišli. Čas poezie je jiný než čas materiální a v tomto vědomí tkví rozdíl mezi básníkem a obyčejným člověkem.

Ve vaší poezii se často vrací obraz skály, jako dekorace lidského života, která nad námi jednou visí z oblohy či nás jindy svírá v krajině. Západnímu člověku se vybaví mýtus o Prométheovi, ale co to evokuje vám?

V kontextu mých básní je hora, kámen - vždy kusem země, který představuje to nejstarší, co známe. Je nejpřirozenějším, nejtrvanlivějším, ale také primitivním materiálem, z něhož je složen náš svět. Kámen zároveň uchovává naši minulost, překonává lidské životy. Jedny z nejstarších monumentů v Číně jsou tzv. stély, tedy kameny, do nichž bylo vytesáno nějaké přísloví či moudrost. Snad proto jej lze také vnímat symbolicky jako médium mezi něčím vyšším, trvalým a námi.

V básních se často obracíte k někomu, oslovujete imaginárního posluchače, ale i sám sebe. Myslel jsem si, že osobnější tón, subjektivismus či dokonce individualismus patří spíše k západní poezii a k naší kultuře. 

Nemohu tak docela souhlasit s podobným zevšeobecňováním a rozdělením poezie na západní a východní. I pro nás je subjekt v básni důležitý, vezměte si například taoistickou poezii. Naše vnímání jedince odráží čínské rčení desetitisíce věcí na nebi i na zemi - to by se dalo přeložit tak, že jsme všichni jedno tělo. Na jedné straně se nachází jedinečné konkrétní já a vedle toho je ono velké nadosobní já, k němuž jsme s to se vztáhnout. Znamená to, že bez ohledu na jednotlivce nemůžete nikdy dosáhnout harmonie celku. A mezi námi a tím celkem se vede rozhovor, ze kterého vzniká pestrost života. Naopak velkým nebezpečím zůstává, když se někdo svévolně povýší na mluvčího a chce mluvit i za ostatní. To je špatně, z toho vám naskakuje husí kůže. Nesmíme zapomenout, že největší cenu má vyjádření každého z nás, ne že někdo někoho reprezentuje.

Nechtěl jsem v tomto rozhovoru mluvit o politice, na kterou se vás všichni v Praze ptají, ale spíše o vaší osobní a literární zkušenosti. Ale přesto by mě zajímalo, jaký byl návrat do Číny? Co jste tam našel po uvolnění tamních poměrů, co vás překvapilo?

Čína pro mě znamená především to, co nosím sám v sobě - nikoliv nějaký dočasný politický koncept. Je to obtížně postižitelná entita s několika tisíciletou historií, která v sobě spojuje nejrůznější odlišnosti. Pro mě je v neposlední řadě vlastí, zemí mých předků, kde mám své kořeny. Na tak niternou věc má pramalý vliv, co se děje ve vnějším světě. Všichni o mě říkali, že jsem odešel z Číny v roce 1989 do politického exilu. Ve skutečnosti žiju ve svém vlastním exilu od té doby, kdy jsem začal psát. Stáhnul jsem se z vnějšího světa. Nikdy jsem nebyl spokojený s tím, co se děje kolem mě, viděl jsem, jak se války, nenávist a nepochopení kolem všude opakují. Proto jsem se uchýlil do svého vnitřního světa, v němž píšu. Jako by šlo o nějaký klášter.

připravil Michal Procházka