Doris Lessingová v rozhovoru pro Hospodářské noviny

HN: Popisujete muže jako »jistý dodatečný nápad kosmu«, ale přesto vám v knize Stříkačky vycházejí lepší než Praskliny. Nemáte je nakonec raději? Jsou to vlastně oni, kdo vynalezne soucit. A parta Stříkaček zachrání nenávistnou starou Onu.

Doris Lessingová: To je pravda. Kdy jsem neměla ráda muže? Jsou zajímavější než dívky, protože jsou noví a dobrodružní. Ale v knize je také naprosto děsivá scéna znásilnění. Někteří recenzenti si stěžovali, že kniha je velmi krutá ve způsobu, jak dívky poprvé znetvořily chlapce. Ale o znásilnění ženy celým gangem se nikdo nezmínil. Některé recenzenty taky pohoršily názvy jako Stříkačka nebo Netvor pro chlapce.

HN: Ale to jsou vtipné názvy!

DL: Já jsem je pokládala za hodně vtipné. Když už byla kniha na pultech, litovala jsem, že mi ji neilustroval nějaký karikaturista.

HN: Je to vaše nejkomičtější kniha?

DL: Někdy si říkám, že všechno, co píšu, je takovým nějakým tichým, nenápadným způsobem komické.

HN: Proč jste nechala uspořádat zápisy právě Římanovi?

DL: Dnes, ve věku nonstop televizních programů a cestopisných knih je Řím za humny. Je to velice módní město, které mě každopádně fascinuje. Mám pocit, jako bych tam kdysi žila, a dost možná, že tomu tak i bylo. Ve starověku nebylo nic divného, když se senátor pohyboval kolem literatury. Velice jednoduše se mohl stát například jakýmsi archivářem. S využitím světa Římanů mohu vyřknout spoustu věcí, které nemusím říkat přímo.

HN: Není ten Říman nedůsledný? Napřed říká, že Pukliny mají sice »stejnou podobu jako my«, ale to ještě neznamená, že víme, jak se lidé tenkrát cítili. Ale potom přemýšlí o vrtošivé sexuální náklonnosti mezi otrokem a otrokyní a věří, že ví přesně, jak to chodilo mezi Prasklinami a Stříkačkami.

DL: Poslyšte, už jsem to někde určitě říkala, ale dobře, řeknu to znovu. Mezi spisovatelem a jeho kritiky existuje určitý problém. Spisovatel se zamiluje do nějaké myšlenky a nechá se unést. Kritik se potom dívá na výsledný produkt a ignoruje prudký říční proud, který spisovatele vedl k napsání příběhu. Ty vlny, které spisovatele unášely, nemají nic společného s umírněným myšlením, jakým kritik uvažuje o výsledku. Dovedete si představit to bohovské potěšení, když autor dostane nápad a pustí se po stopě? Je to jedna z obrovských radostí mého života. Panebože, dostat nápad!

HN: Napsala jste, že když se člověk dožije šedesáti let, »odplouvá z osobních vod. Stárnutí mu dá obrovský dar - odstup, objektivitu«. Nemůže se vám pak ale stát, že ten váš odstup bude až příliš velký?

DL: To nemohu posoudit. Když zestárnete, získáte, díky bohu, odstup od svých mladických vášní. Jak bychom mohli ve stáří žít, kdybychom navždy zůstali ve stavu zmatku?

HN: Proč myslíte, že jste musela na Nobelovu cenu čekat tak dlouho?

DL: Muselo za tím něco být. Myslela jsem, že tu cenu nedostanu nikdy. Na jednom velkém večírku ve Švédsku, když ještě žil můj švédský nakladatel, si vedle mě totiž sedl takový prošedivělý mrňous z Nobelova výboru a povídá: »Vy Nobelovu cenu nikdy nedostanete. Nemáme vás rádi.« Byla to strašná hrubost. Co jsem na to měla říct? A tak jsem mlčela. Nikdy jsem nezjistila, co jim na mně vadí.

HN: Vaše poslední kniha Puklina vyšla v zimě v Anglii a nyní v Americe. Na čem jste od té doby pracovala?

DL: Psala jsem román Alfred a Emily. Pustila jsem se do něj loni na podzim. Chtěla jsem v něm zrušit první světovou válku. Moji rodiče se totiž v té válce měli moc špatně. Tatínka povolali do armády, utrpěl tam zranění s doživotními následky, a to ho zlomilo. Chtěla jsem dát svým rodičům život, jaký by si bývali přáli mít, kdyby té války nebylo. Psala jsem to s velkým potěšením. Takže je to psaní dějinám navzdory. Dvacáté století minus první světová válka.

HN: Takže je to psaní dějinám navzdory. Dvacáté století minus první světová válka

DL: Zkuste si to představit. Kdyby nebylo první světové války, nebyla by ruská revoluce, žádný Hitler, žádný Mussolini, žádný holocaust. Evropa by byla nepředstavitelně bohatá.

HN: Nemůžeme vyloučit, že by došlo k jiným katastrofám.

DL: Ale to už je jiná kniha, nemyslíte? Já jsem jenom chtěla dát svým rodičům obyčejné životy. A potom, ve druhé polovině knihy, píšu o tom, jak to bylo doopravdy.

HN: Vyrostla jste v Africe. Jak se stalo, že tam vaši rodiče odešli?

DL: Je to skoro komický příběh. V roce 1924 uviděli na Výstavě britského impéria v Londýně velký plakát, který vychvaloval, jak v Africe můžete do pěti let zbohatnout… samé žvásty. A tak se moji rodiče o rok později vystěhovali na farmu do Jižní Rhodesie, dnešní republiky Zimbabwe.

HN: V románu Alfred a Emily neodjedou do Afriky a nevezmou se.

DL: Ne, ale znají se. Jsou něco jako vzdálení přátelé. Jejich životy probíhají paralelně.

HN: Narodíte se v tom příběhu?

DL: Kdepak. To není důležité, to není vůbec důležité.

publikoval Víkend, příloha Hospodářských novin, 19. 10. 2007