Michal Procházka: Co představuje výstava Dada East - tedy Dada východu?

Adrian Notz: Každého půl roku se naše expozice mění, co zůstává společné, je téma. Dada East přibližuje počátky i osudy představitelů avantgardního hnutí ještě z doby, než přišli do Curychu a založili Kabaret Voltaire. Soustřeďujeme se na Rumunsko, neboť jeho emigranti byli v řadách dadaistů zastoupeni zdaleka nejvíce. Vystavujeme také práce vůdčích osobností Tristana Tzary a Marcela Janca, ale i fotografie a materiály z běžného provozu Kabaretu, na nichž jsou zachyceni i další jako Ion Vinea, Arthur Segal. Ovšem dokumentovat osudy všech je dneska už poměrně obtížné, ještě víme, že sem přišli umělci i z Ruska a že například Walter Selner pocházel z Československa. Samozřejmě u začátků stál také Hugo Ball, který v Kabaretu veřejně představil první texty, na otevření přišli také Hans Arp a Emmy Hannings.

Zjistili jste, proč tehdy Tzara nebo Janco odešli z Rumunska?

Marcel Janco přijel do Curychu studovat architekturu. Zároveň tehdy vypukla první světová válka a Švýcarsko bylo jednou z mála zemí Evropy, kde jste mohl klidně žít. Tzara se tu objevil později, ovšem za jeho příjezdem lze hledat i důvody, které nejsou příliš známé. Ve vlasti byl přistižen se čtrnáctiletou holčičkou, což pro bohatou židovskou rodinu v Moinesti představovalo bezpříkladné poskvrnění pověsti -takže jej poslali za hranice. Mimochodem on se jmenoval vlastním jménem Samuel Rosenstock. Nejdříve si říkal Sami R., ale poté si zvolil pseudonym Tristan Tzara. Vycházelo to ze sousloví triste on tzara, tedy smutný ve své zemi. Necítil se být úplně Židem, ani se nedovedl integrovat do majoritní společnosti. Podstatné pro nás je, že ještě než přišel do Curychu, byl hotovým básníkem.

Byl Kabaret Voltaire úspěšný?

Šlo o místo, kam chodilo hodně lidí, každý večer na pódiu běžel program. Nezapomeňte, že v Curychu se tehdy poflakovalo mnoho umělců, intelektuálů a válečných uprchlíků, ačkoliv ne všem z nich se asi zamlouvalo, že dadaisté v podstatě usilovali o zrušení umění v tehdejší podobě. Zároveň šlo o dost buržoazní město a poetika dada provokovala i měšťáky. Tedy v novinách byste našel články, které se pohoršovaly nad dadaismem, třebaže nikdo z pisatelů mu pořádně nerozuměl. Párkrát se v Kabaretu objevila i policie, ale šlo spíš o to, že se zábava uvnitř rozjela natolik, že si lidi stěžovali na hluk.

A jak to skončilo?

Poslední projevy dadaismu v Curychu vystopujete ještě v letech 1919. Když skončila válka, většina umělců se vrátila domů a Tzara přestěhoval celé hnutí do Paříže. Samotný Kabaret byl v provozu pouhé čtyři měsíce, dokud jeho představitelům nedošly peníze na nájem.

Hrálo nějakou roli, že většina dadaistů vzešla ze židovské kultury?

O to se opírá jedna z hlavních teorií badatele Toma Sanquista, který se dadaismu obsáhle věnoval. Ten tvrdí, že židovské vnímání Boha a způsob, jak si jej pro sebe Židé definovali, se odráží i v poezii dada a v její estetice. Sanquist si myslí, že dada vychází z židovské kultury, jejího smyslu pro absurditu i z tradic symbolického způsobu uvažování. Když to zjednoduším, v tradičních židovských příbězích najdete mnohem větší pochopení dvojznačnosti života i našich věcí. Vše může být zároveň dobré i špatné. V současné videoinstalaci z naší výstavy to pěkně vyjádřil Ciprian Muresan. V jeho Volbě vidíte chlapce, jak si z plechovek nalévá do sklenice chvíli pepsi a chvíli zase colu. Není to tedy ani pepsi, ani cola, ale přitom si uvědomujete, že v této volbě jaksi nemá na výběr.

Proč výstavu doplňují práce současných a hlavně rumunských konceptuálních umělců?

Chtěli jsme uvést do kontextu historický výzkum se současným uměním. Snažili jsme se jednak hledat principy dada i v současném umění a tedy ukázat je jako něco, co není pouze historií. Zároveň mě zarazilo, když jsem sbíral materiály v Rumunsku, že tam najdete akademiky, kteří se léta věnují výzkumu dada, ale nemají představu o tom, co to je současné umění. Naopak mladí umělci zase nevědí téměř nic o kořenech, o historii.

Není dneska připomínání dada jen oprášováním exponátů z muzea avantgardy první poloviny 20. století?

Na dada se většinou díváme s jistou melancholií i proto, že už nikdo nedosáhne uměním stejného účinku, jako to bylo možné tehdy. Už nelze nikoho stejně šokovat. V užším vnímání jej chápeme jako pojmenování absurdity, poetické nesmyslnosti či dokonce nicoty věcí kolem nás. Ovšem Tzarovi ani Jancovi nešlo v první řadě o nihilismus, ani o popření vztahu jedince ke společnosti. V době, kdy se západní svět topil v hrůzách první světové války, oni se pokusili o dekonstrukci kultury, která zpochybňovala sebe už jen tím, že směřovala k propuknutí takového neštěstí. Snažili se v ní najít to základní a nezpochybnitelné a odtud pramenila jejich záliba například v černošských písních.

My bychom chtěli ukázat, že dadaistické umění se jakoby vrací a že může mít i svou politickou sílu, ačkoliv všechno je dnes o mnoho těžší. Nelze záměrně provokovat lidi, ale k provokacím přesto dochází, pokud vznikají spontánně a nečekaně. Nemá smysl říkat, kdo je dadaista a kdo jím už není. Jde mnohem spíše o věc charakteru a otázku stavu mysli.

Michal Procházka, Curych
publikovalo Právo, 1. března 2007