Bahaa Taher: Každý den zažívám šok

Joana Radzyner: V roce 1998 jste dostal státní cenu za literaturu.  Tomu ale předcházelo plno zvratů - nejdřív Vám zakázali chodit do práce, po dvaceti letech v exilu jste se ale stal oslavovaným národním spisovatelem. Přesto má člověk pocit, že jste stále pronásledovaným autorem. Sedí to?

Bahaa Taher: Může být. Stále mi to hraje v hlavě. Starý reflex. Trápit se dnes takovými pocity by ale bylo nelogické. Dnes můžu mluvit otevřeně a naplno kritizovat svoji vládu. Mám právo vyjádřit své názory. Ale jsem už moc starý na to, abych něco měnil. Bylo by to zbytečné. Byl jsem v tolika opozičních hnutí a účastnil se v Egyptě tak velkého počtu demonstrací, že mě na ulici poznal každý policista.

Když jste byl dítě, byl Egypt ještě monarchií v čele s britskými kolonialisty. Převrat svobodných důstojníků v červenci 1952, který provedla armáda a hlavně mladý plukovník Gamal Abdel Násir, Vás zastihl sedmnáctiletého. Slibovali nezávislost, sociální rovnost a volný přístup ke vzdělání, což i Vám umožnilo vystudovat historii. Přesto jste se později stal i jako respektovaný kulturní redaktor egyptského rozhlasu politicky nepohodlným. Proč?

Tak daleko to došlo až za Násirova nástupce Anwara Sadata. Pro tyto lidi jsem byl nebezpečný levičák, který v rozhlase propagoval komunistické myšlenky. To samozřejmě nebyla pravda. Pravdou je, že jsem „násirovské" ideály opravdu ctil. Chtěl jsem demokracii, nezávislost, společenskou rovnost, rovnost mezi pohlavími a tak dále. Ale už Násir se od těchto ideálů distancoval. Pod Sadatem se situace ještě zhoršila.

V roce 1975 jste opustil svůj domov. Odešel jste dobrovolně?

Když se to tak vezme, nikdo mě zrovna do zahraničí netlačil. Vládci ale neradi viděli, jak si víc a víc stěžuji a pod Sadatem byl režim zrádný stejně jako pod Násirem, který neoblíbené lidi posílal do vězení. Sadatovy lidi mě ani jednou nepředvolali. Na druhou stranu mi snížili výplatu v Egyptském rozhlase a zakázali mi psaní do novin a časopisů.

Jak moc to bylo špatné? Nabídli mi, že mám ještě jednu šanci: mám před nimi pokleknout. Několik mých blízkých kolegů se podvolilo. Měli strach z hladu. Já jsem se tomu ale postavil. Uzavřel jsem se na osm měsíců a rozhodl se prohloubit znalost angličtiny, abych se mohl přihlásit na práci překladatele u OSN. Jel jsem do Švýcarska a pracoval na své tlumočnické kariéře. Přitom jsem dál psal.

Zaregistroval jste nějaké reakce, jež vyjadřovaly solidaritu?

Dostalo se mi obrovské podpory od kolegů spisovatelů. Ale mohly tyto protesty něco změnit?

Není to zjištění, ke kterému neustále docházíte strašlivé? Mám na mysli to, že spisovatelé jsou svědomím národa?

Pro Egypťany toto tvrzení bezpochyby platí. Místní intelektuálové a spisovatelé už po dvě stě let snáší politické změny a tato tradice dodnes tíží všechny protestní hnutí. Stál jsem například u zrodu liberálního, prodemokratického a za pluralitu bojujícího hnutí „Kifája“. Otázkou je, proč tyto a ostatní opoziční hnutí předchozích let nebyly úspěšnější? Odpověď je snadná. V uplynulých čtyřiceti, padesáti letech nás režim – nás intelektuály a spisovatele - dokázal vytlačit na okraj, izolovat od společnosti. Metoda byla jednoduchá, ale zrádná.

Stačilo, když po světě roznesli falešná obvinění a spustili útočnou kampaň, pomluvili neoblíbené kritiky a jejich pověst zničili. Tato politika se tváří jako velmi úspěšná, obzvlášť když se jí podaří několik intelektuálů zkompromitovat. Byli příliš slabí na to, aby si nevzali „sladkosti“, které jim režim nabízel. Nešlo o zázrak: společnost prostě přestala intelektuálům věřit a začala být frustrovaná.

Konflikt intelektuálů s mocí a nevyhnutelné obětování jejich iluzí jsou opakující se témata Vašich knih, které jsou často zasazeny do Egypta minulých století. Později se ale začne ve Vaší práci objevovat i další konstanta – obtížné vztahy mezi arabským světem a Západem. Cítíte, že Vám kolegové, spisovatelé ze Západu rozumějí?

Často se sám sebe ptám, jestli kolegové ze Západu rozumějí sami sobě (smích)… teď ale bez legrace: samozřejmě, že my spisovatelé jsme rozdílní. A to je dobře, jinak bychom měli diktaturu. Jsme skutečně pevně přesvědčení, že společnost, ve které žijeme, nelze zapouzdřit. Můj názor je následující: ve vakuu psát nelze. Proto se snažím být za společnost odpovědný. Můžeme například společně psát proti „kleptokracii“, což je epidemie, kterou znali už staří Řekové a dnes je velmi dobře vidět u vlád zemí třetího světa. Také v nejstarších západních demokraciích sedí na zdroji lidé, kteří vysávají krev ze svých národů tím, že umožňují zlodějům korupci.

Považujete se za optimistu. Z Vašich románů takový pocit mám, z našeho rozhovoru nikoliv…

Když čtu každý den noviny - prožívám šok. Události nabírají směr takovým způsobem, že by tomu člověk ještě před deseti lety ani v nejmenším nevěřil. Pro mě je to skoro další argument, proč bychom měli pokračovat v boji proti zaběhlému pořádku.

připravila Joana Radzyner pro Die Presse (17. 7. 2010)
přeložil Tomáš Rákos, redakčně kráceno

foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha