Anne Waldman: Hlásám evangelium poezie

Josef Rauvolf: Býváte spojována s autory beat generation. Jak jste se s nimi znala?

Anne Waldman: Vyrůstala jsem na newyorské McDougalově ulici v Greenwich Village, v samém centru uměleckého dění, a rodiče byli tak trochu bohémové. Usadili se ve Village, a já tak byla obklopena poezií a jazzem, a s dalšími básníky mé generace jsme byli hodně ovlivněni těmito významnými experimentálními formami: byla to škola Black Mountain, to znamená Robert Creeley, Charles Olson, John Wieners a další, potom samozřejmě beatnici a pak newyorská škola, což jsou na prvním místě John O'Hara a John Ashbery. Byli jsme cosi jako děti, vlastně hybridi těchto rozličných, velice zajímavých a silných linií.

JR: Údajně vás ovlivnili především Allen Ginsberg, William Burroughs a Gregory Corso.

AW: Allen se stal určitým způsobem mým učitelem. Ne tolik, pokud šlo o psaní, jako spíš v recitaci. V počátcích byl pro mě hodně významný, protože mě slyšel číst a řekl mi, že bych měla pracovat se silou svého hlasu, že bych měla být pozorná k samohláskám, souhláskám, ke zvuku. Povzbuzoval mě, abych se dál snažila a psala delší věci. Oba jsme sdíleli vášeň a zájem o dharmu a buddhismus a stali se žáky stejného tibetského učitele. Allen o mně často mluvil jako o své spirituální manželce, což je báječný kompliment. Ovlivnil mé politické názory ve smyslu být vyslancem ve světě a nosit dobré zprávy, hlásat evangelium poezie. Dost jsem s ním cestovala, po Spojených státech i do zahraničí. Byl pro mě tudíž učitelem v mnoha ohledech, nejen v básnění.

JR: A založili jste spolu Školu Jacka Kerouaka.

AW: Ano, to bylo v roce 1974. Tehdy šlo o mezikulturní experiment - tibetský buddhistický učitel Chongham Trungpa Rinpoche pozval onoho léta Allena Ginsberga, Dianu DiPrima, Johna Cage, Gregoryho Batesona, mě a mnoho dalších lidí do Boulderu. Měli v úmyslu vytvořit alternativní institut či školu, která by byla založena na otevřenosti, kontemplativním uvědomování a experimentech všeho druhu. Přicházelo tam mnoho lidí z různých tradic, včetně zenové, rozhodli se proto v projektu pokračovat. Allen a já jsme souhlasili, že založíme Oddělení poezie, básnickou školu, z níž se stala Škola odosobněné poezie Jacka Kerouaka. Jack Kerouac proto, že byl Allenovým skvělým pokrevním bratrem a druhem, také jsme cítili, že Kerouac zakusil první vznešenou buddhistickou pravdu - pravdu utrpení. Jeho jméno je proto součástí školy zaměřené na hledění do mysli a na cestu utrpení a na to, jak ji překročit. Jak zacházet s naší šílenou či nespoutanou myslí a transmutovat ji do osvícenější podoby. Na škole přednášel nejen Allen, ale také William Burroughs, Gary Snyder, Lawrence Ferlinghetti a mnoho dalších.

JR: Jak na vás působili další básníci?

AW: Gregoryho Corsa jsem vídala ve Village, když mi bylo tak dvanáct třináct - byl to esenciální prokletý básník, který bydlel v sousedství. Gregory byl zajímavý díky svému surrealistickému uvažování a svému klamně jednoduchému objektivnímu psaní - byla to škola pomíjivého předmětu, pozornosti na umělecký detail. Báječné experimentální techniky Williama Burroughse jsou pro mladé spisovatele něco mimořádného. Jsou velice volné a nabourávají aristotelský logický příběh, aby si mohly pohrávat s časem, přehazovat, znovu sestavovat, splétat a pracovat daleko víc způsobem, jakým tvoří filmař Stan Brakhage. Jako pracuje filmař nebo skladatel. Je to tedy velice odlišný přístup. Věnovat pozornost obrazům, věřit svým snům, používat onen druh mate -riálu, používat zajímavě imaginaci, v tom smyslu, že neustále cestujeme, a každý obraz, který si vezmeme z časopisu, knih, filmu, ze snu, může být použit a znovu zkombinován.

JR: Jaká byla role a pozice žen - ať již psaly nebo ne - v beat generation?

AW: To je dlouhé a obtížné téma. Beat generation, to jsou v obecném povědomí dodnes bohužel pouze muži. Řekla bych, že mezi nimi bylo víc kamarádství, smysl mystického bratrství a něžnosti, nebyli to jen "starý dobrý kámoši" jako na vojně. Vlastně znovuobjevovali mužské vztahy. Všichni tihle muži v sobě měli velice ženskou stránku. Něžnost, která mi přišla strašně dojemná, ale ve skutečnosti ji nebylo možno stejným způsobem rozšířit i na ženy. Ty byly - i beatniky samotnými - marginalizovány, byly vespod, fungovaly jako podpůrný systém pro jejich životní styl, pro krmení, zařizování. Byly v tom všem uzavřené. To je bolestné a trapné.

JR: Jak je to podle vás s básnířkami dnes?

AW: Jsem přesvědčena, že ženy, které k tomu všemu přicházejí nově, vnímají vše jinak. Mluví se o dupání po otcích. Zabíjejí otce, aby mohly být svobodné a uvolnit se z okovů. Hrát si. Tančit na mrtvých tělech otců! Takže je to zajímavá doba. Symbolicky ta představa funguje.

publikoval Salon, kulturní a literární příloha deníku Právo 4. června 2009

připravil Josef Rauvolf