Anne Michaels: Na knihu máte jen jeden pokus
11. června 2009 16:26
Rozhovor publikovaly Lidové noviny 11. června 2009.
Ondřej Horák: Nejdříve jste vydala několik básnických sbírek, až potom romány. U nás jste ale v povědomí jen jako autorka románů -ovšem kdybyste zůstala pouze básnířkou, asi bychom vás nepoznali dodnes...
Anne Michaels: Próza je snadněji dostupná, více se překládá, má více čtenářů. I v Kanadě známe velká jména z jiných literatur většinou jen, co se týče románů, nikoliv poezie.
OH: A ještě další zkreslený pohled - mohlo by se zdát, že v Kanadě píší téměř výhradně ženy: Margaret Atwoodová, Alice Munroová, vy...
AM: To je opravdu pouze zkreslený pohled... Za všechny řeknu Michaela Ondatjeeho, autora Anglického pacienta... Mohlo by to možná skutečně vypadat, že si v Kanadě ženy činí nárok na literární území, ale není tomu tak.
OH: Váš první román Prchavé okamžiky pak taktéž naplňuje klišé, že když se americký autor chce vrátit do historie, musí se "vrátit" do Evropy.
AM: V obou románech se ale objevuje také Kanada. Ovšem to, že vznikají příběhy zasazené někam jinam, je vlastně velmi přirozené, protože kanadská populace má kořeny v nejrůznějších koutech světa.
OH: To se týká i vaší rodiny.
Ano, části rodiny ano, ale já o těchto věcech nerada mluvím, protože si myslím, že není dobré, aby autorův příběh převažoval nad tím románovým... I tak si už lidé v důsledku čtení mých knih myslí, že mám spoustu rozličných kořenů, což je legrační.
OH: Mezi vašimi romány byla dvanáctiletá pauza. Nenutil vás nakladatel, aby tato proluka byla menší, protože dnes se na každého rychle zapomíná?
AM: Po Prchavých okamžicích, které vyšly ve třiceti zemích, jsem de facto tři roky strávila cestováním a propagováním této knihy. Potom také hodně času zabralo čerpání faktů pro nový román... Myslím, že napsat knihu je velký úkol a musí se vám povést napoprvé. Otázky, které se v Zimní kryptě snažím zodpovědět, jsou pro mě opravdu důležité, a proto jsem se je snažila zodpovědět nejlépe, jak to šlo.
OH: Prchavé okamžiky byly také zfilmovány. Jak se vám líbily?
AM: Byla to koprodukce Velké Británie, Řecka a Kanady. Některé scény jsou nádherné, řecká hudba také a hlavní hrdina, anglický herec Robbie Kay, který se mimochodem narodil v Praze, je naprosto úžasný -byl to jeho první film, poté si pro změnu zahrál v remaku Pinocchia... Takže to není špatný film, ale já bych ho určitě udělala jinak.
OH: Také v Zimní kryptě se vracíte do minulosti. Má to nějaký konkrétní důvod?
AM: Píšu o tématech, která se, myslím, týkají všech - jak žijeme, podle jaké morálky se rozhodujeme, jak vnímáme historii. Zimní krypta se také dotýká motivu odpuštění, vyvlastňování a vykořeňování. A já si myslím, že o těchhle věcech se dá lépe mluvit, když už od nich máme určitý odstup. Rovněž v románu píšu o tom, jakým způsobem se dá manipulovat přírodou, protože Asuánská přehrada či vodní dílo na Řece svatého Vavřince výrazným způsobem zasáhly do našeho světa - dokonce ovlivnily i naklonění zemské osy. Když jsem se připravovala na psaní románu, tak jsem studovala také další manipulace - genetické či biologické. Technologie jdou dopředu tak rychle, že o nich lze stěží mluvit z nějakého současného pohledu. Proto je snazší psát třeba o Mendelovi a hrachu - základní otázky jsou ostatně pořád stejné.
OH: Všechno to, co říkáte, tedy znamená, že člověk pořád nepřestává být pyšný.
AM: Když se stavěla Asuánská přehrada, tak to bylo bráno jako úžasný pokrok a lidem, kteří se kvůli tomu museli stěhovat, bylo řečeno, že se musí pro pokrok obětovat - takové slogany tady dobře znáte. Ale my víme, že to není celá pravda. Každopádně nic není černobílé, stejná technologie užívaná pro vytvoření přehrady v Zimní kryptě také pak pomůže při stěhování chrámu. Takže totéž lze použít jak k destrukci, tak k něčemu pozitivnímu. Snad v budoucnu převáží to druhé, ostatně v době globálního oteplování je nutné se poučit rychle.
Lidové noviny, 11. června 2009
foto © Festival spisovatelů Praha, Petr Machan