Amos Oz: Vracím se ke vztahu mezi Židy a Evropou

Jedním z nejpůsobivějších hostů Festivalu spisovatelů Praha byl izraelský spisovatel Amos Oz, který se vytrvale zasazuje o mírové soužití mezi Izraelci a Palestinci. Za své literární dílo a politickou aktivitu získal roku 1992 Mírovou cenu německých knihkupců. Také v Praze, kam minulý týden přijel na pozvání zmíněného festivalu, mluvil o usmíření jakožto synonymu života, o teroristech jako fanaticích. Stranou tehdy zůstal Amos Oz jako vášnivý a fascinující spisovatel, který se vrací k traumatům židovství a zároveň reflektuje názorové střety uvnitř izraelské společnosti. V románu Panter ve sklepě Oz píše, že i ze zdánlivě nevinných otázek lze vytěžit cenné odpovědi, které dokážou dobře přiblížit osobnost zpovídaného. Konkrétně zmiňuje dotaz na oblíbenou zemi nebo na vytoužené povolání v dětství. Tak proč se neinspirovat samotným autorem?

Máte nějakou oblíbenou zemi?

Občas zatoužím po Evropě. A jindy mám pocit, že už mám Evropy dost. Není to žádná pevně daná země, ale Praha je jedním z mých nejoblíbenějších měst.

Čím jste chtěl v dětství být?

Chtěl jsem být spisovatelem, ale také hasičem. Myslel jsem, že jako požárník, s helmou a uniformou, okouzlím dívky. Bohužel to vyžadovalo hodně běhání a námahy a já jsem byl ten nejubožejší ze třídy. Pochopil jsem, že v tomhle oboru nemám moc šancí. Mohlo mi být šest sedm, když jsem hltal příběhy z hollywoodských filmů. Muž, který zabil největší množství rudých indiánů, vždy dostal za odměnu tu nejkrásnější ženu. Tak jsem začal sám vyprávět kovbojky plné střílení a zabíjení. Kupodivu to zabíralo. Ostatně většina mých čtenářů jsou ženy. Stále dělám totéž: bojuju o ženskou pozornost. Ale možná, že trochu z požárnické fantazie ve mně přežilo, protože část mých politických esejů nemá daleko k práci hasičského sboru nebo přinejmenším k fungování poplašného detektoru, který začne pískat, když zaznamená kouř.

Už jste se někdy při psaní svých esejů spálil?

Po mnoho let jsem oficiálně pokládán za zrádce svého vlastního lidu. Mám ve své zemi hodně nepřátel. Více než čtyřicet let prosazuji v Izraeli cestu kompromisu mezi Izraelci a Palestinci, který nezakládám na principech, dokonce ani na spravedlnosti, ale na nutnosti vzá jemného přežití. A to dlouho nikdo nechtěl pochopit.

Nepřemýšlel jste někdy o tom, že byste z Izraele odešel?

Izrael miluji dokonce i v době, kdy ho nesnáším. Je mým domovem, místem, ze kterého pocházím. Ale hodně věcí v izraelské politice mě dokáže extrémně rozčílit. Je to zvláštní druh intimního vzteku, který můžete cítit jen vůči vlastní zemi. Narodil jsem se jako Žid v Palestině pod britskou správou. První anglická slova, která jsem se naučil vedle výrazů ano a ne, byla: Britové, táhněte domů! Tuhle větu křičely malé děti v Jeruzalémě na britské patroly a vrhaly po nich kamení. Tak tomu bylo v roce 1945 a 1946, než byl Izrael státem, a já byl malý židovský "intifáda", kluk s kamenem v ruce.

Dokázal byste žít jinde?

Jsem hluboko svázán s hebrejštinou, kterou se nemluví jinde na světě. Zeptat se mě, jestli bych mohl dlouhodobě žít v zemi, která nezná hebrejštinu, je totéž, jako se ptát ryby, jestli by se nechtěla přestěhovat do hor nebo na poušť. I kdybych chtěl, nemohu. V hebrejštině sním, miluji a pláču, jak bych najednou mohl psát anglicky? V Izraeli žijí lidé, kteří přišli z Ruska, Íránu, Spojených států.

Existuje něco jako izraelská literatura?

Existuje hebrejská literatura. Je to přesnější výraz, který spojuje písemnictví lidí z více než sto čtyřiceti šesti zemí. Lidí, jejichž rodinné a kulturní zázemí se obrovsky liší. Každou rodinu pojí s její původní zemí láskyplný, a přitom nenávistný vztah. Patří k ní a zároveň nepatří. V literatuře je to hlas permanentní zuřivosti, každý tu nesouhlasí s každým, každý je naštvaný, říká: tohle není literatura, ale folklor, politika, pamflet, manifest. Ale výsledkem je, že si každý rok přečtu možná pět nebo deset velmi dobrých nových románů. A možná ještě víc skvělých básní. Pozadí, hluk, křik, vztek, nadávky, to všechno není důležité.

Může se izraelský spisovatel vyhnout politice?

Není to proti izraelskému zákonu, ale je to hodně obtížné. Politika se neděje jen na televizních obrazovkách, není to ani cena piva, hodnota daní nebo konvence. Politika, to jsou bomby explodující v autobusech, kavárnách a obchodech. Otázka osídlování okupovaných území, čemuž samozřejmě říkám ne. Bezprostřední, osobní, každodenní záležitost. Historie se nastěhovala do obývacích pokojů. Něco podobného jste zažili i v České republice. Žijeme v podobných historických souvislostech. V hebrejské literatuře je jedno stálé a nevyhnutelné téma: holocaust a pocit viny těch, kteří ho přežili.

Jakou roli má tento námět ve vašich dílech?

Stále se vracím spíše k bolestnému vztahu mezi Židy a Evropou, který se promítl i do života mých rodičů. Tahle tragikomedie má název Neopětovaná láska. Před šedesáti nebo sedmdesáti lety, když moje matka přišla z malého města v Polsku, aby se na dva roky stala studentkou na Karlově univerzitě jen kousek odtud, byla Evropanka. Můj otec, který žil v té době v Litvě, byl Evropan. Nacisti i komunisti pro něj měli dvě společná slova: kosmopolita a příživník. Jedinými Evropany byli v těch špatných časech Židé. Všichni ostatní byli pangermány, panslovany nebo bulharskými vlas tenci. Zdi byly plné nápisů: Židé, táhněte do Palestiny! Dnes nás vyhazují pro změnu z Palestiny. Má matka umí šest nebo sedm evropských jazyků. Můj otec čte v šestnácti jazycích, mluví jedenácti, s ruským akcentem. V mém dětství mi často říkal: Chlapečku, jednou se z Jeruzaléma stane opravdové město. Tehdy jsem tomu nerozuměl. Dnes vím, že tím opravdovým městem myslel místo s řekou uprostřed a evropským půvabem.

Zdá se, jako by byl svět rozdělen na dvě části: západní civilizaci a arabský svět. Mohou si tyto dvě kultury navzájem rozumět?

Nikdy jsem nevěřil na mýdlové opery. Ale věřím na přesnou a komplexní diagnózu problému. Bez ní bohužel Američané vmašírovali do Iráku. Samozřejmě záleží také na předpisu ale jestliže je diagnóza zjednodušená a povrchní, pak se lék mine účinkem. Kdybych chtěl opravdu poznat osobní život českých lidí, nikdy bych se nevypravil na prohlídku organizovanou turistickou kanceláří. Dokonce ani na soukromou. Zůstal bych v posteli s českou literaturou.

Byly vaše knihy přeloženy do arabštiny?

V lepších dobách vydávala některé mé romány egyptská nakladatelství, některé vyšly v arabštině v Izraeli a jako samizdaty se šíří dál. Vím o čtrnácti nebo patnácti arabských zemích, které zakazují číst i jenom výtahy z mých knih.

Dokážou slova změnit myšlení lidí?

Ta špatná to dokážou. Totalita a propaganda, bezcitnost a nenávist. To má vliv. Ale můj způsob psaní? Nevím. I když můj oddaný čtenář řekne: Vaše knihy změnily můj život, vezmu to s rezervou. Je možné, že se pro změnu rozhodoval dlouho a mé eseje či romány mu daly návod k použití. Změna se ale nepřiznává. Člověk, který byl včera na pravici jako Čingischán, je dnes vlevo jako teroristé z německé skupiny Baader-Meinhof. A do očí vám tvrdí: Já jsem nikdy nebyl komunista! Ale i kdyby mi někdo dal matematický důkaz, že jsem nikdy nikoho nepřesvědčil, neodradí mě to od psaní. Když mě vyhostí na opuštěný ostrov, ráno vstanu a pustím se do práce. Nevadí, že tam nejsou žádné noviny, editor ani čtenáři stěžoval bych si, že pláže nejsou čisté a klima je škodlivé. Takový jsem já a zřejmě ten kus požárníka ve mně.

připravila ALICE HORÁČKOVÁ a MICHAELA PROKOPOVÁ