Aline Kominski-Crumb hovoří se svým manželem
27. ledna 2009 16:40
Předmluva k „Dirty Laundry“
Aline: Bože, Roberte, to je trapas, když si člověk čte první díl „Dirty Laundry“. Byla jsem tehdy ještě nedospělá a nevyvinutá osobnost a pořád tě tam poňoukám, abys mě ponižoval... Copak jsem neměla kousek sebevědomí?
Robert: ...No vidíš, a mně se to ponižování líbilo! To já jsem byl trapně nevyspělej. Byl jsem mladej praštěnej kašpar... Radši se ani nedívám, jak jsem se na těch starejch kresbách vypodobnil! V porovnání se mnou na nich vycházíš tak klidná, rozumná, vyrovnaná...
A: To si snad děláš srandu! Moje písmo je tak úchylný, že už ani úchylnější být nemůže, a moje dialogy duchaplné jako prasečí chrochtání... Náš život byl navíc totální chaos a blázinec!
R: Když se dívám na starý práce, je těžký vzpomínat na náš tehdejší život, na Potter Valley začátkem sedmdesátých let. Nikdo z nás neměl dost odvahy udělat komickou postavu z Dany, mojí první manželky, která žila ve „velkým domě“ s Paulem Seidmanem, mám ten dojem. Já jsem bydlel v chatě. Ty jsi bydlela ve svým traileru a Weaver měl svůj trailer dole. Bylo to tak?
A: Asi bychom to měli trochu vysvětlit... Weaver byl člen skupiny „The Fugs“ a můj starý přítel, a skončil v naší ubohý komunitě, protože tvoje žena Dana se do něj zakoukala, ačkoli pořád ještě měla něco s tebou, byla vdaná a měla dítě, „malého Adama“ s Paulem Seidmanem, kterého nakonec vyhodila a z něj se pak stal gay. Ty jsi mezitím střídavě žil s Kathy Goodellovou v San Francisku a pak tu byl Jesse, tvůj syn s Danou... no jo, to byl začátek let sedmdesátých... sociální vazby byly v troskách a my všichni jsme žili jako zvířata.
R: To je pravda... Hippie životní styl zdegeneroval na slušnej bordel... a to, že jsem byl menší antikulturní celebrita a prachy se sypaly a já neměl na nic z toho žádnou páku, to ten chaos jenom zvětšovalo. Každej den nová krize... vždycky jsem z toho neurotickýho spletence v Potter Valley utíkal, ale pak jsem se zase připlazil zpátky, schovat se před světem... byl jsem kus pěknýho pitomce... ty jsi tam vlastně byla jedinej solidní, stálej člověk... Nejspíš proto jsem se na tebe nakonec přilepil.
A: Naštěstí pro tebe, protože jsem ti pokaždý zachránila zadek!! A teď jsme tady, na jihu Francie v našem starým domě... francouzskýma dveřma v tvým ateliéru nám sem vane svěží vánek... na balkóně spí naše kočka a v dálce můžu obdivovat starý středověký most. Došli jsme opravdu daleko, miláčku!
R: Asi jsem mohl skončit hůř... Věci dneska nejsou tak bláznivý jako tenkrát... I když je pořád těžký soustředit se a něco udělat... člověk se prostě musí vždycky přizpůsobit... Třeba teď Sophie dole hraje na piano k zešílení už po dvoutisící tu samou melodii... Jak se to jmenuje??
A: Já nevím, kdo si to má pamatovat... Něco od Beethovena... no, máš pravdu, pořád je tu něco... jako ta moje neodolatelná touha po dítěti, která mě posedla kolem roku 1980, a teď je tady jedenáctiletá Sophie, síla, se kterou se musí počítat. Prostě je to puzení jít kupředu, vytvořit něco, vyjádřit se, zanechat svoji stopu... Ty jsi aspoň slavný, mají tě za velkého umělce a kulturní ikonu... Ale podívej se na mě, dvacet let je pryč a nikdo o mně neslyšel...
R: Určitě jsi na tom líp než dřív... Ale neboj se, Aline, tvůj den přijde... myslím, že je docela dobře možný, že vejdeš do historie jako větší umělec než já... To, že moje komiksy jsou v naší době populárnější, neznamená v historické perspektivě skoro nic... Ty to víš... Není to moje přehnaná skromnost, když to říkám, sama nepochybně v srdci věříš, že je tvoje práce stejně dobrá, ne-li lepší než moje.
A: To se moc hezky poslouchá... Ale vraťme se k „předmluvě“ naší knihy. V druhém dílu „Dirty Laundry“ jsme se odstěhovali z Potter Valley do klidné vesničky v Central Valley a žili si určitě klidněji... nebýt toho, že si Dana a finanční úředníci z I.R.S. umanuli, že tě „dostanou“... Pamatuješ, jak na I.R.S. usoudili, že „zatajuješ majetek“, a nahlásili to berňáku, když jim Dana prozradila, že před nima schováváš cennou sbírku starejch mechanickejch hraček?
R: Musel jsem tu sbírku prodat za tři sta dolarů, abych zaplatil finančáku dluhy, ale prosím tě, nechme tyhle hovadiny plavat... Bylo to příšerný! Ještě dneska mám klepotici, když se někdo zmíní o I.R.S. ... Mám pocit, že druhý číslo „Dirty Laundry“ je lepší než první... aspoň moje část... mohl jsem se trochu líp soustředit, poněvadž mě k šílenství doháněla jen jedna ženská namísto tří. Ale pak zase přišlo období „Suits“... Další velká sranda.
A: To byli nádherný blbci... Vzpomínáš, jak jsem se vám snažila vecpat do kapely se svou čtyřstrunnou kytarou? Na jednom albu jsem dokonce hrála na bicí... Bože, já jsem byla číslo! Na koncertech jsem se pokaždý slušně namazala a dráždila tím kapelu... Jednou jsem se na parkovišti nějakýho klubu poblila, omdlela, a když jsem přišla k sobě, měla jsem ksicht plnej zapíchanýho štěrku...
R: Na to si vzpomínám, byl to klub Zayante v horách Santa Cruz... Jednu chvíli jsem tě viděl u baru, jak se ocucáváš s nějakým chlapíkem... hráli jsme na malým jevišti, a další chvíli, když jsem se podíval postranníma dveřma po mý levici ven, ležela jsi fasádou na štěrku vedle našeho mikrobusu...
A: Slušnej trapas...
R: Byla jsi absolutní psychopat, když ses napila... něco příšernýho... Teď už tak nenasáváš...
A: Nejhorší bylo, že mi „Suits“ měli za zlý, když jsi dal v kapele padáka...
R: Samozřejmě, že ti to měli za zlý! Proč jinak bych se vykašlal na takovou skvělou zábavu?! Jezdili jsme spolu, hráli starý pecky, cpali se koblihama, užívali si na šňůrách, bavili se s holkama... Co na tom, že jsme si navzájem párkrát pošramotili ego, co na tom, že mě k smrti otravovali přiblblí fanouškové a novinářská šmíra po každým posraným koncertu, nám to bylo jedno! Tehdy to byla prostě sranda. Byla to jediná doba v mým životě, kdy jsem měl opravdovou partu kámošů, se kterejma jsem se mohl bavit. I když se na mně tak trochu přiživovali, stejně jsem je měl všechny rád. Myslím, že jsem toho nechal hlavně proto, že jsem se chtěl vrátit a věnovat víc času a energie kreslení... Což se mi podařilo... Myslím, že asi tak v tý době se moje práce hodně zlepšily, a taky mi začala být protivná obchodní stránka hudebního byznysu.
No a co teprve všelijaký Crumbovi fanoušci, který posílali dopisy, když vyšel první díl „Dirty Laundry“, protože nesnášeli tvoje neumělý obrázky vedle mejch prací a psali věci jako „Možná, že je dobrá v posteli, ale ať se radši vysere na kreslení“...
A: Jo, to jsem vstoupila do vod plnejch žraloků, když jsem se opovážila objevit na posvátný stránce vedle tebe. Ale jestli to chceš vědět, rajcovalo mě dráždit ty přitroublý fanoušky. Dělalo mi dobře, že mě nesnášejí a bavila mě představa vzteklejch nýmandů, jak si ždímají upocený pazoury a zvracejí, když se musí dívat na moje zmučený škrábanice promíchaný s tvým dokonalým stylem!
R: Dokonalý styl ještě nedělá velkýho umělce... Dokonalý styl může být past, spleť klišé a techniky. Ve tvých pracech není žádná komiksová vizuální banalita. Jsi obdivuhodně odolná vůči zhoubě kreslířských stylistických triků... což je hlavní důvod, proč tolik fanatiků komiksového žánru nesnáší tvoje věci.
A: Ano, do mý zabedněný palice jen tak něco neproleze, to je pravda... Mimochodem, nedávno jsem si četla konec „Dirty Laundry“ číslo dvě a připomněla jsem si, jak jsem tě požádala, aby sis mě vzal, a ty jsi jako blázen nakonec souhlasil. Tehdy jsem si nic nenechávala pro sebe. Jak kdysi prohlásil můj psycholog, mám zkreslený pojem „hranic“. Nepoznám, kde končím já a začínáš ty... Dneska už jsem se samozřejmě změnila... Terapie, krize středního věku... Všechno jsem si prostě vyřešila, že jo, Bobe?
R: Doufám, že terapie za osm tisíc dolarů něco udělala!
A: Jedenáct tisíc...
R: Opravdu? Stálo to jedenáct tisíc dolarů?
A: Ano, ale nebylo to snad užitečný? V životě jsi neutratil jedenáct tisíc dolarů líp!
R: Máš pravdu... Takže v roce 1978 jsme vytvořili příběh Celosvětový Jamboree na objednávku „CoEvolution Quarterly“, jenže redaktor Stewart Brand to odmítl vytisknout, protože mu to přišlo moc negativní, takže to skončilo v jedný z mých komiksových knih. Další naše spolupráce byla na seriálu pro „Winds of Change“, což byly alternativní noviny v Davisu, pro který jsme dělali pár let.
A: Tyhle lidi byli příšerně politicky korektní! Dělala jsem společenský sloupek s názvem „Blabeta Jakowitzová“ a oni ho zrušili jako „sexistický a antisemitský“. Bohužel to byla jediná legrace v celých novinách. A ty jsi dělal toho mňam mňam „Pana Slušňáka“ a za to tě všichni tvoji cynický kamarádi drsňáci setřeli, že je to moc ulízaný. My jsme teda byli dvojka... Po letech jsem zjistila, že všichni ty mňam mňam slušňáci byli zapletený do nejhnusnějších sex skandálů, jaký si lze představit...
R: Po takových zkušenostech jsem jaksi zanevřel na politiku... Tyhle lidi měli „nesmysl pro humor“... Celý ty noviny byly namyšlená přehlídka jalovosti... A pak se narodila „Soph“ a naše životy se navždy změnily...
A: Pravdu díš! Samozřejmě, že se změnily k lepšímu...
R: Že by??
A: Nebyli bychom tak chytří, citliví, trpěliví poslušní pejskové, jako jsme dnes, nebýt Sophie. Je to takový můj malý mistr Zenu... Kdyby mě k tomu nedonutilo rodičovství, pořád ještě bych si bezduchým způsobem užívala života! Musím ovšem přiznat, že mít dítě je dokonalý způsob, jak se vyhýbat práci!
R: Těch pár let, kdy byla Sophie batole, naše vztahy trpěly nejvíc... Kolikrát jsem tě měl plný zuby... měl jsem chuť tě zabít... nemohl jsem ten tlak vydržet... Ale i tehdy jsme dokázali spolupracovat... „Ta věc v dětským pokoji“... Na obrázku skáče Sophie v postýlce nahoru a dolů, od božího rána řádí jako pominutá... Úplně nás vyždímala... Připadal jsem si jak v nápravným zařízení...
A: No a protože už jsem nemohla dělat umělkyni, věnovala jsem všechen volný čas aerobiku a zkrášlování těla. Stalo se ze mě cvičený monstrum, nafrněná, protivná, povrchní kalifornská panička, hrála jsem tenis a popíjela bílý víno. Je to podle tebe dostatečně sebekritický?? Nejspíš to bylo jediný období v mým životě, kdy mě matka považovala téměř za lidskou bytost... Skutečné dno mého duševního vývoje!
R: Já bych řekl, že jsi byla skoro taková – ne úplně. Vyhrabala ses z toho – hádám, že to je důvod, proč jsme skončili ve Francii... Poslední poznámka k téhle knize – „Crumbovic rodinka“ ve stylu novinového komiksu, jak jsme ji vytvořili v roce 1985, byla výsledkem nabídky ze San Francisco Examineru, když se Wilie Hearst snažil zachránit klesající prodej novým „hip“ stylem. Náš seriál ale nakonec odmítli a noviny se nikdy nestaly „hip“.
A: Přestože jsme se snažili být komerční, vydavatel usoudil, že jsme „mimo“... Mohl se pominout z druhé série, kde jsem napsala o své matce, že si koupila kabelku „hned vedle místa, kde pověsili Krista“. Měla jsem to za skvělý fór, ale to jenom dokazuje, že jsme byli v „undergroundu“ moc dlouho...
R: Vydavatel nám řekl, že kdyby to uveřejnili, lidi by jim celý dny volali a nadávali...
A: No a teď je tady tahle sbírka „Špinavýho prádla“ a já půjdu sama nahoru do atelieru... každý si sedneme před svou vlastní prázdnou stránku... a... já mám chuť nakreslit něco pořádně oplzlýho...
Sauve, Francie, srpen 1992
z angličtiny přeložil Petr Mayer