Alan Rusbridger: S politiky nejsem na jedné lodi

Šestačtyřicetiletý novinář Alan Rusbridger nastoupil po absolvování studií anglické literatury v Cambridgi v Anglii do liberálního londýnského deníku The Guardian. V roce 1995 se stal jeho šéfredaktorem. Na britské mediální scéně Rusbridger v současnosti patří k nejvlivnějším novinářům, kteří se vyjadřují k tématům, jako je svoboda tisku, právo občanů a novinářů na informace, odpovědnost médií. Když Blairova vláda vloni vypracovala návrh právní normy (Freedom of Information Bill), která má být v zásadě obdobou zdejšího zákona o svobodném přístupu k informacím, zahájil The Guardian kampaň s cílem změnit některá z pohledu médií nevhodná ustanovení. List tak například přiměl vládu, aby zcela přepracovala paragraf o výjimkách, na něž se nevztahuje právo na informace. Z obecné a široce pojaté kapitoly (veřejnost a novináři například neměli mít právo znát fakta zjištěná při železničních a leteckých katastrofách) se stalo několik pregnantních řádek, mluvících v principu o dvou oblastech: národní bezpečnosti a věcech s povahou obchodního tajemství.

Daniel Anýž: Británie má ve srovnání s Českou republikou delší a hlavně nepřetržitou tradici svobodných médií. Dosud jste se bez zákona o svobodném přístupu k informacím docela dobře obešli. Co si od něj vlastně v praxi slibujete, co by měl změnit?

I když jde v našem případě zatím jen o návrh zákona, obecně si myslím, že čím více je demokracie materiálnější, hmatatelnější, tím více je důvěryhodnější, jistější. Z novinářského hlediska je nejpodstatnější, že zákon by měl tlačit média k odpovědnější práci. Naše média jsou plná informací vykutaných novináři v jakési dětské, přepjaté touze mít Něco. Něco, čím světu oznamujete: Vidíte, co jsem byl schopen získat! Což je jistě nezbytná součást řemesla, ale stále častěji se stává, že novináři pracují jen se zlomkem skutečné informace, elaborují, vytrhávají věci z kontextu, místo aby naopak kontext přinášeli. Politici ovšem zase jen velmi těžko chápou fakt, že teprve až budou ochotni předkládat informace o tom, jak a na základě čeho došli ke svým rozhodnutím, dočkají se mnohem věrohodnějšího zpravodajství, po kterém stále volají.

Nejspornějším bodem obdobných zákonů jsou výjimky, v nichž si stát vyhrazuje právo mlčet, například v otázkách národní bezpečnosti. Proti vašemu listu je v současnosti veden soudní spor, neboť jste odmítli vydat policii materiály, jež vám poskytl bývalý agent MI5 David Shayler, který tvrdí, že britské tajné služby před lety připravovaly atentát na libyjského vůdce Kaddáfího. Není ovšem právě tohle případ, kdy byste měli spolupracovat, držet se v zájmu státu zpátky? Usoudili jsme a já jsem to zdůvodnil v redakčním úvodníku -, že nikoli. Pokud je pravda to, co Shayler říká, tak zpravodajské služby porušily zákon, neboť nemají právo plánovat zabíjení lidí. Takže bylo ve veřejném zájmu poskytnout Shaylerovi slovo. Policie nás pak vyzvala, abychom ji předali veškerou e-mailovou dokumentaci mezi námi a Shaylerem. Odpověděli jsme, ať nejdříve objasní, co tak zásadního se z námi publikovaných informací dozvěděli, že bychom kvůli tomu měli odkrýt náš zdroj. Nevysvětlili nám nic a předali věc soudu.

V prvním stupni jste prohráli, což může vést k pokutě pro list, nebo pro vás osobně dokonce k vězení.

Myslím, že do vězení nepůjdu. Politici nechtějí mít z novinářů mučedníky. Vážněji zdůrazněme, že tahle záležitost má obecnější rámec. Policie, zpravodajské služby mají tendenci považovat média za jakousi svoji prodlouženou ruku. Žurnalisté ale nejsou policisté, myslím, že v zásadě ani nemají policii pomáhat. Před časem nám policie například nařídila, abychom ji odevzdali naše obrazové materiály z londýnské demonstrace proti kapitalismu, aby mohla identifikovat její účastníky. Nemůžeme to udělat už jen proto, že na příští protestní akci by se stal náš fotograf jedním z cílů demonstrantů. Opět jsme se soudili a vyhráli jsme. Případ Shayler pak určitě není nějakým frontálním útokem na svobodu tisku, ale mohl by nám způsobit v budoucnu potíže, svým, jak tomu říkáme, "odstrašujícím efektem". Oni tvrdí: Podívejte, vždyť vlastně o nic nejde, je to již bývalý agent, tak s námi spolupracujte. Jenže kdybychom to udělali, řekne si příště každý další člověk, co já se budu svěřovat Guardianu, když beztak peče s vládou. A to už je ohrožení svobody slova a tisku. (Před týdnem, 21. července, rozhodl odvolací soud ve věci Davida Shaylera ve prospěch deníku The Guardian. List tedy nebude postižen za to, že neodevzdal požadované materiály. Pozn. red.)

Jaký mají v současnosti britská media obecně vliv na politickou kulturu země? V České republice se žurnalisté dostali do frustrující situace: politici si z jejich referování nic nedělají.

Britský tisk je ze své tradice velmi polemický a myslím, že politici na tisk reagují, odpovídají svým jednáním na jeho výhrady. Což však s sebou přináší i opačný extrém, kdy již někdy politici vládnou podle toho, jak novinář píská, místo aby naplňovali své plány a vize. Před časem se například dostala před londýnský soud romská žebračka z Rumunska, která na ulici obtěžovala jakousi ženu. Některá média, například deník The Sun, z toho udělaly kauzy prvních stran z titulky jako "Británie v obklíčení" a podobně. A hned na druhý den se nechal slyšet vládní mluvčí, že stát musí přitvrdit v imigrační politice, a po něm i Tony Blair poznamenal, že o takové žebráky země skutečně nestojí. Dále vláda například uhnula, ve strachu před částí médií, od avizované daňové politiky.

Jakou roli v tom hraje fakt, že zmiňovaný a zároveň nejprodávanější list The Sun, ale i deník The Times či stanice Sky TV patří jedné osobě, mediálnímu magnátovi Rupertu Murdochovi?

Podle mne je obecně vždy nebezpečné, když se média dostanou do ruky mocným osobnostem, které je chápou jako prostředek k vyjádření a prosazení svých politických ambicí. Takže, když si například dnes Murdoch umane, že společná Evropa není tak úplně skvělý nápad, má Blair v tomto mediálním vězení najednou mnohem stísněnější manévrovací prostor. Nemůže bezbolestně tvrdit, že Evropa je dobrá věc, protože Murdochova média jej hned tvrdě skřípnou. Avšak list The Guardian se naopak k "new labour" otevřeně hlásí. Dokážete si udržet nezávislost a objektivní pohled? Nekazí vás například již to, že k vám vláda pouští informace vstřícněji než do Murdochova impéria? Nemyslím, že bychom měli lepší přístup k informacím než konzervativní tisk. Připouštím, že naši novináři mají s některými ministry mnohem vstřícnější vztahy než za vlády konzervativců, ale například Downing Street, tedy kancelář premiéra Blaira, pracuje s médii na vyloženě manipulativním základě. Dává sladkosti těm novinářům, o nichž si myslí, že budou hodní, a Guardian pro ně většinou není dost vděčný. Vztah mezi novinářem a politikem je složitá věc. Nemám k politikům tak malý respekt, abych si myslel, že je musím z principu jen tepat. Na druhou stranu si osobně neumím představit, že bych se s některým z nich sblížil, spřátelil. Ne proto, že by si myslel, že jsou špatní lidé, ale prostě proto, že jejich a moje práce je odlišná, jejich a moje ambice se nepřekrývají. Ben Bradlee, dlouholetý šéfredaktor listu The Washington Post, byl přítelem prezidenta Kennedyho. Pak ale nevěřím tomu, že by se k němu býval choval stejně jako k Nixonovi. Případný kennedyovský Watergate by se nekonal.

Neničí toto vypočitatelné rozdělení Murdochovo impérium na jedné straně a Guardian na druhé důvěru veřejnosti v objektivitu médií? A kromě toho, zajímá čtenáře vzájemné novinářské vyřizování účtů, jež se odehrává na stránkách vašich listů?

Nechme pro tuto chvíli stranou The Sun tedy tabloid, od něhož čtenáři nečekají, jak přiznávají v průzkumech, pravdivé zpravodajství, a přesto je nejprodávanějším listem. Tak to je všude na světě. Bavíme-li se o seriózních médiích, pak věřím, že chcete-li, aby vás dnes jako novináře brali vážně, musíte prostě přijmout to, že jste do určité míry odhadnutelný. Tedy že jste součástí toho, jak propojeně dnes svět politiky a médií funguje. Souboje mezi novináři jsou stejně legitimní jako mezi politiky. A za list The Guardian věřím, že naši čtenáři jsou dostatečně sofistikovaní, aby média, jejich roli, takto chápali.

připravil Daniel Anýž
publikovala Mladá fronta Dnes 29. 7. 2000