Alain Robbe-Grillet: Spíš bez psaní než bez červeného vína

Jean-Jacques Brochier: Otevřel jsem slovník Petit Robert u slova reprise, protože se tak jmenuje tvůj román, a vidím, že se uvedené významy toho slova na něj dají přesně použít. První význam je: udělat něco nového po přestávce. Jak dlouho předtím jsi nevydal román?

Alain Robbe-Grillet: Myslím, že není rozdíl mezi mými romanety a romány. První svazek Vracející se zrcadlo (v originále Le Miroir qui revient - porn. red.) se dá relativně považovat za autobiografii, ale o druhém to už neplatí a třetí je celý pouze fikce.

Ale třetí svazek Poslední dny Korintu (v originále Les derniers jours de Korinthe - pozn. red.) vyšel před deseti lety.

Přesně je to osm let. A to jsem si myslel, že už nenapíšu žádný román. Někteří se diví, jak mohu nepsat, protože přece spisovatel nemůže bez psaní žít. Já rozhodně mohu. Píšu, jen když mám co říct, a když necítím potřebu napsat knihu, nevadí mi to. Rozhodně se mohu obejít spíš be/. psaní než bez červeného vína.

Navíc, když máte každé ráno ve schránce nějaký rukopis (Kobbe-Grilleí je členem poroty cen Méilicis - pozn. aut.), nijak vás to neinspiruje

Už píšeš padesát let?

Ano, ale s přestávkami, určitou dobu jsem dělal filmy. V každém případě napsat knihu mi trvá dlouho. Na Vracejícím se zrcadle jsem pracoval roky. Prostě přijde moment, kdy se to s, zastaví, už lomu nevěřím, už se mií nechce. Říká se, že mé knihy jsou 11 fantazie, ale pro mne jsou ze světa, ve kterém žijeme. A najednou ten svět mizí.

Další význam slova repríse se týká spíš stavby tvého románu: akce je opakovaná. Když jsem četl pasáž o manéži a lekci jezdectví, po které jezdec odpočívá, myslel jsem právě na tento význam.

To je možné. Učil jsem se jezdit na koni v jízdárně v ulici Lhomond u Agra. Na agronomickém institutu jsem musel umět jezdit. To se mi pak hodilo v pohoří Atlas...

Román je vystavěn ze sekvencí, které se zastavují a pak znovu začínají. Jednou dokonce upřesňuješ: to, co postava řekla, není pravda, tak to nebylo, a tím druhý vypravěč navazuje a opravuje vyprávění.

Máš tam ještě jiné definice?

Ano, pokračování zápasu, další kolo v boxu. Román jako zápas v boxu...

To je všechno?

Ne, ještě: výsledek akce, oživení, obnova. To se hodí také, protože v osmdesáti letech po osmiletém tvůrčím odmlčení jsi napsal ten pozoruhodný román Oživení.

Jestli se mne ptáš na mou definici, tak to není žádná z těch, co jsi říkal. V první by znamenalo, že obnovení a opakování je totéž. Ale podle Kierkegaarda opakováním se znovu produkuje totéž, zatímco v obnovení bereš předchozí prvky, ale transformuješ je a dovádíš dál. Název Kierkegaardovy knihy Gjentagelsen byl v prvním francouzském vydání přeložen jako Opakování. Dnes je jeho slovo gjenlagelsen přeloženo jako Obnovení. Je to transformace minulého do budoucna, přičemž podstatný je onen pohyb.

Nebo jako učitel, který bere nového žáka. Druhý vypravěč, o němž se na začátku nic neví (já sám jsem o něm na začátku nevěděl), nahradí prvního: „Pistole není 7,65, ale 9 mm." Ví to lépe, protože ji sám do zásuvky dával. Vrátit se k akci tady znamená opravit ji.

A jako třetí význam bych viděl to, co se dělá s děravou ponožkou, když se chce odstranit díra. Vždycky jsem to viděl u spisovatelů, kteří mne zajímali, například u Flauberta. Jak byly tyto okamžiky v textu zásadní pro četbu i pro tvůrčí energii. Z těchto děr vychází něco jako emotivní síla.

Přebíráš mnoho prvků ze svých předchozích knih. Ty se tím bavíš, jako bys je znovu a znovu pročítal.

Pokaždé je tam mimořádně důležitá biografická událost. Při psaní Gum jsem se zastavil na straně 40 a ne a ne pokračovat. Pak jsem našel v novinách nabídku cesty do Turecka. Na nástupišti na lyonském nádraží jsem potkal holčičku Catherine. A to bylo v mém životě mimořádně důležité. Zablokování v psaní a setkání s Catherine - Wallas pokračuje v přerušené cestě.

Při psaní Oživení byla také blokáž. O Vánocích 1999 pak zničil uragán za necelou hodinu 85 procent stoletých stromů tady v parku (rozhovor se odehrával v Robbe-Grilletově domě v Mesnil-au grain v Normandii — pozn. red.). Za zavřenými okenicemi, abych neviděl tu spoušť, jsem se dal znovu do psaní. Vzal jsem už napsané pasáže a použil z nich části jako stavební kameny. S cílem vytvořit jiný svět. Vůbec nešlo o to vytvořit svět Šmíráka nebo Džina nebo Sofoklův stín z Gum.

Napsal jsi román, který na straně 231 definuješ jako rodinnou historii... Otec voň Briicke má dva syny - dvojčata. Znovu se ožení s mladou ženou, která se stane milenkou obou synů. S jedním má dceru (vlastně se neví jistě, zda to bylo s otcem nebo se synem). V každém případě syn se pak stává milencem, později pasákem nezletilé. Připomíná to de Sada.

Navíc obě voň Briickeho manželky se podobají mé vlastní matce a ta podobnost je tam záměrně.

Mnoho prvků z této knihy, nejen sado-masochistické scény, tvoří kontinuitu s tvou předchozí tvorbou.

Jako bych byl napsal jen jedinou knihu, která začala Královrahem a teď pokračuje Oživením, a která vypráví stejný vzrušující dobrodružný příběh. Příběh, který jako by se opakoval, ale neustále se mění.

Používáš často ich-formu. Jsou tvé romány autobiografické? Všechny postavy mají podobná jména Wall, Wallon, Walther atd. Jeden má ale vždycky stejné jméno Marcus, pokud to není Alain Robbe-Grillet.

To se mi líbí, že někteří čtenáři to takhle spojují, ale raději jim nedám klíč k rozluštění. Tři roky jsem říkal, že Gumy jsou Oidipus král. Žádný kritik to neviděl, žádný čtenář. Bruče Morisselte na to padne a napíše. Klíč ke Gumám. Jako by se kniha nedala číst bez klíče.

Ale když to přečteš, je všechno evidentní.

Možná dělám chybu, když to prozrazuji. Ale baví mne to. Podívej: staré saské jméno Gegenecke. Přelož to do řečtiny: Gegen Ecke, Antigona. Nebo jinak. Náš velvyslanec v Berlíně čte Oživení a vidí, že bydlí vedle domu, kde se odehrává začátek románu, tedy Jagerstrasse 57, kde dvakrát bydlel Kierkegaard, když se rozešel s Reginou a doufal, že se to dá dohromady. A popis bytu je převzat z jeho knihy. Když popisuji ten svět, ve který věřím, je stvořen z kousků mých předchozích děl, tu z Kierkegaarda, tu z mých vzpomínek na Berlín....

Myslíš, že když to napíšeš určitým způsobem, je to skutečné?

V Oživení to asi funguje. Velvyslanec mi řekl, že to opravdu je Berlín... I když tam jsou věci topograficky nemožné nebo neexistující, jako kavárna Spartakus.

Poprvé v Oživení děláš na stránkách poznámky pod čarou.

To je podstatné. Je tu druhý vypravěč, který opravuje prvního a také mé vlastní omyly. V mém způsobu psaní nemohu nic opravit v již napsaném textu. Mohu změnit slovo, a i to velmi zřídka, ale nemohu měnit obsah, už jednou stvořený. Když Ascher prohlíží průkaz pseudomrtvoly von Brückeho, dívá se na adresu, vidí, že je to v Kreuzbergu, ledy na konci Friedrichstrasse. A myslí si, že jde do francouzského sektoru... To jsem si totiž sám myslel. Pak jsem se náhodou podíval na plán Berlína a viděl jsem, že jsem si spletl dvě letiště a že ulice jde do amerického sektoru.

Nemohl jsem to vzít zpět, ale mohl jsem ústy jiného vypravěče říct, že to tak není. Pak se pochopí, že různí agenti patří k jedné špionážní službě, ale jeden manipuluje druhým a chce na něj svést zločin, který nespáchal.

Jsou tam dva druhy poznámek: stylu proč a stylu protože. V prvních druhý vypravěč ukazuje na omyly, nepravděpodobnosti a lži prvního. V protože se to vysvětluje...

Ale druhý vypravěč nakonec prohraje. Možná proto, že se víc ztotožňuji s prvním ….             

publikovalo Právo v roce 2002